Jak jsme v klidných Bílých Karpatech zažily neklidnou noc

Věc se má tak, že jsme se přehoupli za polovinu léta a svou ultralight hiking kamarádku Ančí už jsem neviděla nějaký ten pátek. Když mě v telefonu zve, ať ji navštívím v jejím rodném Zlínském kraji, tak neváhám a hned souhlasím. Prý nám vymyslela víkendovou trasu v srdci Bílých Karpat, která bude ještě krásnější v nadcházejícím podzimním čase.

• Délka trasy: 50 km
• Kumulované převýšení: 1845 m
• Odkaz na trasu: mapy.cz/s/jorahokomu

Je pátek a já skáču do prvního ze tří vlaků. Vystupuji v Brumově a jdu kilometr pěšky na náměstí, kde máme sraz. Vybavuje se mi, že Ančí do telefonu povídala něco o překvapení. Asi nějaká sladkost nebo jiná “šmakuládička”, vrtá mi hlavou. Už z dálky vidím na náměstí človíčka s batohem Montane Trailblazer, tak mávám. Po obejmutí a přivítání se mi dostává vysvětlení, že Karla budu mít na starost já. Kdo je Karel? Pes rodičů Ančí, kterého jednou za rok bere pořádně vyvenčit na trek. Naše smečka se skládá z Ančí, Joplinky (pes č. 1), Karla (pes č. 2) a mě. Je něco po druhé hodině odpolední a vyrážíme do lesů.

Před námi je asi 14 km k dnešnímu bivaku. Jdeme krajinou, která je tak nějak typicky česká – louky, lesy, pěšinky a chatky. Značka nás vede cestou nahoru a dolů, popravdě spíš jen nahoru. Překračujeme hranici Česka se Slovenskem a přicházíme na poutní místo u kapličky Panny Márie Kráľovnej. Je tady studánka a možnost bivakovat. My máme vyhlídnutý nocleh ještě o pár kilometrů dál, takže pokračujeme. Sluníčko už zapadá a dáváme si posledních 100 výškových nahoru a 300 výškových dolů. Ocitáme se v hlubokém lese a v předem vytipované studánce nabíráme vodu z žalostného toku za světla čelovek. Při příchodu k bivaku zjišťujeme, že je už zabrán, a tak smutně hledáme, kam bychom se schovaly před silným větrem. Drze koukáme na verandu prázdné chaty. Po chvíli dumání s Ančí souhlasně kýveme hlavou, ráno prostě brzy vstaneme a vypadneme.

• 

• 

Sobota

Po noční sauně v našich Cumulus spacácích se probouzíme. Koukáme na východ slunce a ze zbytků vody vaříme to nejnutnější – kafe. Musíme se pár kilometrů vrátit zpět na trasu páteřní červené značky. S velkým hladem a žízní přicházíme zpět na poutní místo, které jsme včera míjely. U nádherné studánky doplňujeme zásoby vody a snídáme. Celý den budeme následovat červenou značku, jak už to u hřebenových přechodů bývá.

• 

• 

Přesně na oběd přicházíme do civilizace. Je to napůl česká a napůl slovenská vesnička Vlárský průsmyk. Prohodíme pár slov s pánem, ze kterého se ukáže být majitel místní samoobsluhy. Otevírá ji jen pro nás, tak vděčně bereme vše, co nám padne pod ruku, protože “hiker’s hunger” je nekompromisní.

Jsme v průsmyku, tak nám nezbývá nic jiného než zase stoupat. S plným břichem to jde těžko. Přijde nám to jako nekonečný výšlap. Jakmile jsme zpátky v lesích a na hřebeni, dochází nám síly. Postupně ukrajujeme každý kilometr na bivak. Za celý den jsme nepotkali ani 5 lidí a to je přesně to, co jsme chtěly.

• 

• 

S příchodem na bivak jsme už úplně mrtvé. Nacházíme krásné místo na spaní na rozhraní lesa a louky s výhledem na západ i východ slunce. Necháváme zde naše batohy plné ultralehkého vybavení v ceně staršího rodinného auta a jdeme skrze vysokou trávu hledat studánku, která je strategicky schovaná pod mysliveckým posedem. 

• 

• 

Při pohledu na nebe raději stavíme improvizovaný tarp, kdyby náhodou mělo v noci sprchnout. Zatímco si Ančí dělá večeři, já usínám. Ze spánku slyším jak Joplinka pravidelně štěká, říkám si, že asi ucítila nějaké zvíře. Po chvíli nám ale dochází, že předpovídala bouřku. V 22:30 se mnou třese Ančí, prý začíná pořádně pršet, tak raději všechno balíme a mizíme do lesa, kde jsme viděly přístřešek. Svítíme čelovkami a někdo nám to vrací. Očividně někdo přístřešek zase zabral, ale jsme nekompromisní a jdeme pod střechu. Pomalu ale jistě začíná nejbláznivější zážitek z celého přechodu. Na 3 hodiny jsme se ocitly v epicentru bouřky. Nehnutě sedíme se psy v náručí a sledujeme tu show. Občas to práskne blíž, občas dál, ale vždycky se rozsvítí celý les. Je to neskutečný zážitek a nic podobného jsem v životě nezažila. 

V jednu ráno je bouřka a déšť na ústupu a únavou skoro usínáme v sedě. Na telefonu sleduju, že se situace bude jen lepšit, a tak se odvážíme natáhnout karimatky a vyndat spacáky. Ančí trochu závidím její novou nafukovací karimatku Klymit Static V2, protože já ulehám na nejlevnější karimatku z Dekáče a skládám svoje tělo mezi kořeny tak, aby mě co nejméně tlačily. 

Neděle

V 6 ráno jsme vzhůru a jdeme dál, tuhle noc dospíme jindy. Skrze stromy prosvítají první paprsky sluníčka a pomalu se zvedá mlha po noční bouřce. Připadám si jako ve filmu od National Geographic, má to fakt neskutečné kouzlo. Na snídani stavíme poblíž studánky. Vaříme, jíme a snažíme se překonat spánkový deficit jak jinak než kávou. Před námi je posledních 10 km do civilizace. Postupně odhazujeme vrstvy oblečení a užíváme si přírody dokud to jde. 

• 

• 

V cíli se snažíme uspokojit náš nezkrotný vandrácký hlad, a tak vykupujeme místní obchod. Zase je vedro a já mám před sebou několikahodinovou cestu domů. Loučím se s Ančí, jelikož každá míříme na jiný spoj a já se jdu uvelebit do Slováckého expresu směr Praha.

Cestou domů přemýšlím nad tím, jak se správně zachovat v bouřce. Přijde mi, že v noci jsme s Ančí udělaly vše, co jsme mohly. Nicméně, vždy jde udělat víc a být lépe připraven. Za domácí úkol jsem si dala nastudovat “jak se chovat v lese při bouřce” a tady je pár tipů, co mi dává smysl.

5 tipů “Jak se chovat v bouřce”

1. Být připraven na její příchod: mít spolehlivou aplikaci na počasí. Pokud potřebuju vědět, jak se situace s deštěm bude vyvíjet v nejbližších hodinách, tak vždy koukám na aplikaci “Meteoradar”, kde vidím časový úsek dvou hodin, jak se ženou mraky spolu s deštěm
2. Kde nebýt: na vyvýšených místech, pod osamělými stromy, pod převisy nízkých skal, či v menších staveních bez hromosvodu. V blízkosti potoků, podmáčených a vodních ploch.
3. Kde být: v hustém lese, háji, nižším porostu, suchém příkopu nebo úzkém údolí.
4. Pozor na kovové předměty: trekové hole, tyče stanu, batoh s kovovým rámem a další věci je vhodné dát alespoň 30 metrů od sebe.
5. Pozice: nejbezpečnější je podřep s nohama a rukama u sebe – na zem si rozhodně nelehejte, jde o to mít co nejmenší styčnou plochu se zemí. Můžete si zakrýt také uši a chránit svůj sluch před intenzivním hlukem. Velkou skupinu je vhodné rozptýlit na jednotlivce nebo páry s rozestupy 30 metrů.

Autor článku: Míša Procházková