Přichází jaro, kopce se začínají zelenat a lákat nás na první výšlapy i pořádné treky. Pokud Gramino již nějakou dobu sledujete, tak jistě víte, že jsme velkými příznivci chození na lehko – díky odlehčenému vybavení a minimalistickému balení se totiž dostanete dál, výš a i na konci dlouhého dne se budete na okolní kopce stále usmívat. Tomu hlavnímu, co vás na jednodenních výšlapech i půlročních trecích po hřebenech trpělivě nese vpřed, jsme se však dosud nevěnovali – ano, dnes bude řeč o nohách a botách.
Právě boty jsou klíčovým prvkem vybavení, protože na nich často závisí, jestli si trek užijete, nebo naopak zbytečně protrpíte a s unavenýma či dokonce zcela zdecimovanýma nohama se budete muset obrátit zpátky do údolí. V tomto článku se dozvíte, jaké jsou vlastně výhody bot na běhání při chození na lehko (i těžko), a jestli by taková cesta mohla lákat i vás.
Pokud stejně jako já patříte do generace, která vyrůstala pod dohledem zkušených starších horalů, tak máte jistě vštípené poučky, které svorně tvrdí, že „bez pořádných pohorek do hor chodí jen sebevrazi.“ V takovém případě si jistě pamatujete na sice zábavné, ale také pořádně bolestivé výšlapy po českých pohořích, po kterých se vám puchýře rozličných tvarů a velikostí hojily někdy i celé týdny. Pokud jste měli to štěstí a „poctivé kožené pohorky“ vám padly jak ulité, tak se tíha pohorek projevila sice později, ale přece – nateklá lýtka a kolena a páry propocených ponožek patřily k vašim prvním vícedenním pochodům stejně nerozlučně jako konzervy fazolí a třicetikilové batohy. Nebyl jsem na tom jinak – můj první pokus o přechod části Pyrenejí dopadl fiaskem právě kvůli rozedřeným nohám a utrápeným kolenům.
Po návratu domů jsem se nohy jal „rehabilitovat“ kratšími výlety po českých horách a místo těžkých propocených bot nazul boty na běhání. Přezutí do lehkých prodyšných maratonek byl můj první krok na cestě k lehčímu vybavení, delším trekům a hlavně větší náloži radosti na hřebenech hor. Kolena a chodidla mi hned poděkovala za to, že jsem je zbavil zbytečné tíhy a kotníky se začaly zpevňovat. Postupně jsem je bral do vyšších a vyšších hor a nakonec i na dlouhé výpravy do Skandinávie, kde jsem se s nimi naučil chodit i v deštivých a mrazivých dnech. Z pohorek se nakonec stal temný stín v rohu skříně a dnes je už vytáhnu jen do toho nejhlubšího sněhu a tuhých mrazů.
Výměna obuvi na hory vyžaduje stejně jako každý jiný krok do neznáma trochu odvahy a počátečního diskomfortu. Odměna za trošku té trpělivosti je však nedozírná – díky trailovým botám na běhání zapomenete na problémy s puchýři, těžké pohorky nasáklé vodou, otlaky na palcích při zdlouhavých sestupech a spoustu dalších nepříjemností. Možná se teď ptáte, jestli je to opravdu tak jednoduché, a co na to tradice…
Odpověď je na první otázku je prostá – jednoduché to opravdu je, a to jen s několika málo háčky, ke kterým se závěrem tohoto článku dostaneme. A tradice? Je třeba si uvědomit, že v počátcích alpinismu rozhodně neexistovaly lehké a zároveň odolné materiály – ručně šité a naprosto „neprůstřelné“ pohorky z hověziny patřily do výbavy těch, kteří se vydávali na vrcholky hor, stejně jako těžké dřevěné cepíny, obří spacáky, stany, a spousta vybavení do „divočiny“, bez kterého se dnes i na těch nejdelších trecích hravě obejdete. A právě tato tradice se kvůli nedostupnosti materiálů a nedostatku odolných trailových bot na běhání udržela až relativně donedávna.
Kůži a hutná plátna nahradily odlehčené membrány, rychleschnoucí moderní materiály a spousta dalších hraček, díky kterým dnes do kopců povětšinou nemusíme vyrážet obtěžkáni expedičním a téměř vojenským vybavením. S příchodem moderních materiálů začali příznivci dlouhých přechodů přemýšlet nad tím, jak své vybavení odlehčit, a dojít tak dál a nasbírat více zážitků. Jednou z prvních revolucí ve světě chození na lehko přitom bylo právě odlehčení bot a přechod na lehké trailovky. Průkopníkům ultralightu hned došlo, že běhací boty mají oproti těžkým koženým pohorkám řadu výhod, které si teď jednu po druhé projdeme. Možná nakonec zjistíte, že všechna ta notoricky známá tvrzení o podpoře kotníku a nepromokavosti možná nejsou tak platná, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Jelikož jsme skalní příznivci ultralightu, tak si neodpustíme začít hmotností. Možná si teď říkáte, jak se se vlastně na botách projeví hmotnost – co vás netíží na zádech, vás přece trápit nemusí… Opak je ale pravdou! Právě na nohách se každý gram projeví nejvíce – za den na treku totiž uděláte nespočet kroků, a každý z nich vás dle hmotnosti bot stojí i úměrnou porci energie. Závažím na nohách přitom netrpí jen svaly, ale při delších pochodech i klouby. Na prvním delším treku po výměně pohorek za běhací boty, mě hned překvapilo, že mě ani po poctivé porci kilometrů večer nebolí kolena a lýtka. Další výhodou trailových bot je, že mají mnohem poddajnější podrážku, a regiment svalů, ve kterém je obalen váš kotník, nárt i chodidlo, se tak bude při každém kroku hýbat mnohem přirozeněji. Tužší podešev pohorek naopak drží nohu nepřirozeně zafixovanou v jedné pozici a únava se tak soustřeďuje na několika málo místech – chůzí v „lyžákách“ si na konec odrovnáte achilovku, lýtko či koleno. Čím delší a náročnější přitom trek bude, tím se rozdíl projeví výrazněji, ale komfort maratonek pocítíte i při pohodových túrách. Zlehka to prostě jde vždy lépe.
Puchýře všech tvarů a velikostí si s pěšími výlety spojuje snad každý. Nic vám výlet nezkazí tolik, jako plíživá bolest, která se s každým krokem zhoršuje. S puchýřem nakonec vždy dojdete do bodu, kdy už zatnuté zuby a improvizované obvazy nepomohou, a budete se muset otočit domů. Není divu, že právě puchýře bývají jedním ze zásadních faktorů, které dokážou i sebevíc připravené a vybavené dobrodruhy na dlouhých trecích zastavit. Díky trailovým botám na běhání však na puchýře můžete jednou provždy zapomenout. Pokud vám sednou velikostí a zvolíte ty správné ponožky, tak vás již žádná nepříjemná překvapení nečekají. Boty na běhání jsou totiž většinou tak měkké a prodyšné, že se v nich na rozdíl od tuhých pohorek budete i po celém dni cítit jako v papučích. Další výhodou trailových bot je, že je před použitím „na ostro“ v podstatě nemusíte rozcházet – to ocení především příznivci těch nejdelších trailů, kde se musí boty několikrát za trasu chtě nechtě vyměnit.
Jedním z dalších argumentů, které typicky obhajují praktičnost pevných pohorek, je jejich údajná nepromokavost. Kůže a membrána vaše nohy bezesporu před nepřízní počasí na chvíli ochrání lépe než lehká, prodyšná síťka na maratonkách. To je sice pravda, ale jakmile dojde na delší déšť, brodění, nebo chůzi vlhkým podmáčeným terénem, tak je na průšvih zaděláno, ať už máte vrstev kůže, membrány a vosku na botách kolik chcete. Fyzika je neúprosná a voda se do bot nakonec stejně dostane.
Trailové boty vám naopak i po úplném promočení díky bezkonkurenční prodyšnosti vyschnou nesrovnatelně rychleji a při prudkém lijáku či brodění se v nich voda nedrží. Vězte, že již tak těžké pohory po nasáknutí vodou nabývají na hmotnosti zcela nevídaně, a vy tak nakonec skončíte v mokru, a ještě si s sebou ponesete o pořádnou porci vody navíc. Na tuto skutečnost jsem přišel pokusem-omylem při měsíčním cestování po Skotské vysočině. Hned druhý den jsem boty promočil a v těžkých, vodou nasáklých pohorkách jsem už do konce výpravy zůstal. Kolem mě přitom pobíhala spousta Skotů v kraťasech a lehkých botách a tvářili se, jako by nelilo. Dlouhodobě promočené nohy navíc vaši výpravu dokážou ohrozit i ze strany vyššího rizika tvorby puchýřů a otlaků – měkká kůže se zraní mnohem snáze. Po několika dnech chůze v morku vás navíc kvůli riziku udušení posádky nepustí do dopravních prostředků, a výjev, který vás čeká doma po sundání ponožek si opravdu za rámeček nedáte.
Není to pravidlo, ale s nepromokavostí často klesá prodyšnost. Při dlouhé chůzi a obzvlášť při slunném počasí se vám tak v tradičních pohorkách nohy zpotí takovým způsobem, že byste snad raději prošli potokem. Pokud se v běžeckých botách chystáte vyrazit na podzim nebo třeba někam na sever, kde o vodu nikdy není nouze, tak je dobrý nápad je doplnit nepromokavými ponožkami, které si můžete denně sundat a snadno vysušit. Kombinace rychleschnoucí lehké obuvi a ponožek s membránou, které při správném použití k vašim nohám nepustí vlhkost a chlad, zabere i v poctivých severských podmínkách. A když se přes noc objeví lehký mráz, tak ráno nebudete muset nastupovat do dvou promočených kostek ledu.
Možná nejrozšířenějším mýtem, který nakonec mnohé při výběru bot přesvědčí o nutnosti pohorek, je bezpečnost. Ano, kotníkové boty opravdu nohu důkladně stáhnou, ale to ještě neznamená, že vás ochrání před zraněním či zvrtnutím kotníku. Kotník si s trochou smůly snadno zvrtnete i ve vysoké pohorce. V tužší botě je noha navíc méně obratná a rychleji se unaví – v pohorkách tak nakonec mnohem častěji zakopáváte, a o to více si koledujete o různé pády a zranění. Běhací boty vám oproti tomu při chůzi i poměrně těžkých horským terénem nabídnou mnohem jistější a citlivější došlap. Na běžných trecích od jara do podzimu a mimo extrémní podmínky se mi osvědčily rozhodně mnohem lépe než tradiční pohorky. Stačilo se odhodlat a tradici na chvíli odložit do kouta.
Pokud se krok směrem k lehčí obuvi chystáte učinit poprvé, tak bych vám doporučil v běhacích botách nejprve vyrazit na několik kratších výšlapů, aby si nohy zvykly a kotníky se stabilizovaly. Ve výsledku budou vaše nohy mnohem silnější a spokojenější a terénem se budete pohybovat s jistotou a bezpečně. Je dobré nezapomenout na to, že odlehčování obuvi by mělo jít v ruku v ruce v s odlehčováním toho, co si nesete na zádech.
Žádný kus vybavení samozřejmě není zcela univerzální, a tak i trailové běhací boty mají své limity a nevýhody. Pojďme se proto závěrem podívat i na jejich temnou stranu.
Tuhost a nekompromisní odolnost pohorek je na některých podnicích prostě nezbytná. Jestli se například chystáte na ledovcovou túru, kde budete potřebovat mačky, nebo do hlubokých mrazů, tak budou vysoké pohorky rozhodně vhodnější. Před každým dobrodružstvím byste se dle zásad „Leave No Trace“ neměli zapomenou seznámit s tím, co vás na trase čeká, a tomu vhodně přizpůsobit i vaše vybavení.
Další nevýhodou běhacích bot je menší odolnost – vršky trailovek jsou většinou vyrobené ze síťoviny a různých odlehčených materiálů, které samozřejmě v porovnání s masivní vrstvou kůže, tak odolné být nemohou. Dle osobních zkušeností mohu říct, že mi trailovky i při častém používání a náročných trecích vydrží alespoň dvě sezóny – koncem jejich druhého podzimu již mívám podrážku notně sešlápnutou a tlumení už taky není to, co bývalo. Životnost samozřejmě záleží na tom, v jakém terénu a jak často je používáte. U pohorek i běhaček přitom platí, že nejvíce trpí na asfaltu – měkká a přilnavá guma se vám o něj sedře mnohem rychleji, než v nezpevněném terénu.
Tak co? Už jste se rozhodli, jaká bude vaše příští obuv? Já mám jasno – po všech testech a zvážení pro a proti u mě na plné čáře vyhrávají běhačky. Pokud stále ještě váháte, tak nezbývá, než se odhodlat a jejich výhody vyzkoušet v praxi – ještě jsem nepotkal nikoho, koho by lehký krok nepřesvědčil. Zkuste to a uvidíte, že hory už nikdy nebudou jako dřív.
Z vyhřátého kanclu na ministerstvu 👩🏼💼 až na expedici, která se pokusila o výstup na…
Číst víceTádžikistán, jedna z nejhornatějších ⛰️ zemí na světě, stále nabízí mnoho neprobádaných zákoutí.
Číst víceChození po horách, trampování a čundráctví má u nás v Česku dlouholetou tradici a v…
Číst více
Komentáře