Stinné stránky thru-hikingu – o čem se nahlas nemluví

Za posledních 6 let jsem na trecích strávil více než rok života. Často od svých soukmenovců či přátel slýchávám skoro až romantickou představu o tom, jaké to asi musí být cestovat krásnou přírodou a nic neřešit. Jenže každý tak nějak tušíme, že to může být i trochu jinak.

Thru-hike není romantika, ale mnohdy pořádná dřina

Popasovat se se špatným počasím, zraněním i špatnou fyzičkou bývá na dlouhých trailech, zvláště těch přes 1000 kilometrů, prakticky výzva pro každého dobrodruha.

Je jen velmi malá pravděpodobnost, že tě nezastihne déšť, zima, extrémní vedra, vítr, sníh… Každá lokalita a roční období má to svoje, ale pokud vyrazíš na několik týdnů nebo měsíců, určitě z toho něco zažiješ a nebude se ti to líbit.

Být připraven fyzicky ještě nemusí znamenat, že nebudeš umírat v prvním kopci. Fyzička je klíč k úspěchu, ale přehnaná očekávání a změna běžného režimu sejmou i objektivně namakané jedince. Kopce v prvních dnech s batohem na zádech bolí každého – navíc když se do toho přidá sluníčko bez možnosti úkrytu ve stínu, budeš zpochybňovat i vlastní mámu. Natož působení na treku.

Zdraví máme jen jedno, ale puchýřů i dvacet. Nemusíš na ně trpět, ale můžou přijít. Stejně tak jako bolest kolen, kterou jsi do té doby nezažil, nebo vyvrtnutý kotník. Vše je jednou poprvé a dálkové treky ti pravděpodobně minimálně třísku zaraženou v zadku přinesou.

Honička

Když jsem vyrážel na Pacific Crest Trail, měl jsem představu, že se budeme doslova toulat po krajině. U oběda si sedneme na pár hodin u jezera a dáme si pořádný chill. Jenže nic takového se nekonalo. Každý den byl striktně naplánovaný a odpočinku poměrně málo. 

Na amerických trailech jste zpravidla omezeni ročním obdobím a půlročními vízy. Nemusíte být zrovna moc velký matematik, abyste si dokázali vydělit 4300 kilometrů cca 180 dny a vyjde vám okolo 24 kilometrů denně. Bez jakékoliv rezervy na cestu na start/z cíle a válení ve městě. 

Na Continental Divide Trailu jsme běžně vstávali se svítáním a končili při západu slunce. Jinými slovy i 14 hodin denně na nohách. Obědová pauza činila maximálně hodinu a půl, při které člověk ještě zpravidla vařil a vytahal z batohu veškeré mokré věci od ranní kondenzace.

Chození po horách stojí prachy, a ne zrovna malé

Bez peněz do hospody nelez – říká se. U hodně dlouhých trailů tomu není jinak. Náklady má každý rozdílné podle komfortu, jaký chce mít, stravování, ale i destinace, kam se vydá. Ve finále spousta z nás dokáže udržet finance na úrovni, jako by byla normálně ve městě, jenže… Pokud se vydáte na několik měsíců dlouhou cestu a nejste placený influencer nebo prominentní synáček, pravděpodobně se příjem peněz na váš účet zastaví. Naopak chechtáky za pět BigMaců při jedné návštěvě Mekáče budou až podezřele rychle a zvesela mizet. Jinými slovy vás pár desítek, a u těch fakt dlouhých trailů pár stovek tisíc, navždy opustí. Nebojte, za tu zkušenost to ale rozhodně stojí! Peníze byly a budou, jen my nebudem. 

Jíme prasárny a holky hubnou pomaleji

Cola, chipsy, burgery, gumoví medvídci… Mohl bych pokračovat do nekonečna výčtem nezdravých potravin a většinu z nich byste našli ve svém hikovacích jídelníčku. Kalorie jsou pro vás po kilometrech a převýšení nejdůležitější proměnnou v matematických vzorečcích.

U chlapů bývá výdej poměrně enormní a relativně po krátké době začíná tělo spalovat a hubnout. Naopak ženy dokáží pracovat efektivněji a mnohdy se na nich úbytek váhy podepíše až mnohem později a ne v takové míře. Nechci se do téhle problematiky pouštět podrobněji, a nemusí to být vždy pravidlem. Prostě mi v tomto věřte a berte to jako odpozorovaný fakt.

Ve dvou se to lépe táhne, ale ne vždy…

Představa, že na horách potkáme jen stejně naladěné jedince, může být mylná. Vloni na CDT dokonce jednoho hikera zatkla policie, protože slovně a posléze snad i fyzicky napadal hikery. I na to je potřeba být připraven – nožík vždy při sobě. Spíše se ale potkáte s lidmi, kteří vám budou připadat dementní, jako třeba postarší dáma na PCT, která se v poušti u vodní kešky myla pětilitrovým barelem s vodou. Byť cedule jasně říkala maximálně dva litry na hlavu, respektive do krku. Na Kungsledenu jsem zase potkal borce, tedy spíš s*áče, který vykonával potřebu přímo na dřevěný chodníček široký asi 30 čísel. A to tam bylo spoustu míst, kde mohl mít mnohem větší soukromí a nenechat na odiv svůj poklad pro další návštěvníky.

S cizími lidmi se člověk nějak vyrovná, horší ale je, když se pokazí letité vztahy. A ano, i to je na trailech běžné. Můžeme znát člověka dlouhé roky, pak stačí jistá míra nekomfortu, odlišné tempo a představy, a hádka může být na světě. Je na každém, jak s danou situací naloží. Za mě je jediný klíč k úspěchu empatie, racionalita a klidná hlava. A hlavně si dopředu vše vykomunikovat a správně vyhodnotit, jestli má delší akce v horách společně vůbec smysl absolvovat. Časové a fyzické představy by měly být prvním vykřičníkem. Ne vždy to ale stačí, a i já už mám svůj blacklist lidí, se kterými příště fakt ne.

I to nejlepší vybavení se může pokazit

Koupíte si ten nejlepší stan na trhu a hned druhý den v něm máte dírku od kaktusů. Nebo zlomíte téměř nové karbonové hole? A co takhle boty nebo batoh, který se trhá po 100 kilometrech? Tohle vše jsem zažil a platí jediné pravidlo – nenechte si tím zkazit náladu. Vždy se něco rozbije nebo vám nebude sedět, finančně to bude bolet, ale je to to poslední, na co budete vzpomínat.

Má vůbec cenu někam vyrážet?

Možná si teď říkáte, co to píšu za nesmysly. Má mě bolet celé tělo, finančně se vyšťavit, poslat ke všem čertům svého kamaráda a přitom si vyvrtnout kotník, spát v děravém stanu při průtrži mračen a ještě si to užívat? Ano! Může se vám na trailech přihodit cokoliv a je potřeba sundat růžové klapky z očí. Není to vždy jen o zábavě, přijdou škaredé pasáže, velká únava, bolest. Pokud ale vytrváte, zůstanou vždy hlavně ty pěkné vzpomínky, kvůli kterým jste původně na trek chtěli. A to za to fakt stojí!

O autorovi: Článek napsal Martin Benc, polovina dua DvaNaTahu a také letitý ambasador Gramina. Martin má za sebou tisíce kilometrů po dálkových trecích v Evropě i Americe. Více si o Martinovi a jeho cestách můžeš přečíst na této stránce.