Dvě holky, déšť a přechod Jeseníků

Jako správná holka z Prahy, která ráda uteče do hor, jsem odchovaná na Jizerkách a Krkonoších. Jenomže vylézt na Sněžku nebo jít skrze malebnou Jizerku se časem okouká, a proto jsem spolu s mojí horalskou parťačkou Anežkou zamýšlela, kam do neznáma se vydáme při další cestě. Před rokem jsme se vydaly na přechod Jeseníků poprvé. Tenhle přechod splňuje všechno, co potřebujeme: dobrá dopravní dostupnost, možnost spát v bivacích a krásná příroda. Zalíbilo se nám tam natolik, že jsme tam letos, ve znamení oslav osobních úspěchů, zamířily znovu.

• Délka trasy: 46 km
• Kumulované převýšení: 1555 m
• Odkaz na trasu: mapy.cz/s/kojusulavu

Já úspěšně zakončila vysokoškolská studia a Anežka odmaturovala. Trek pro nás byl důležitou součástí zahájení léta a oslavení svobody, a tak po všech nutných oslavách ve městě, jsme se už nemohly dočkat až vystoupíme z vlaku v Ramzové a budeme se škrábat na Šerák. Jenomže počasí nestálo na naší straně. Anežka mi den před odjezdem nadšeně volá, jak se do “Jesu” moc těší, ale yr.no hlásí šílený déšť na druhý přechodový den. Prý víc než když “tenkrát nevylezli ze stanu pod Mt. Blancem celých 24 hodin”. Přesto jsme obě s trekem skrze moravské pohoří souhlasily a patřičně se vybavily nepromokavýma bundama a dostatkem čokolády. 

Den 1.

Cesta probíhala bez problémů. Anežka mě na nádraží překvapuje vychlazenou plechovkou Braníku (pivo chudých a studentů). Jelikož je klasické letní dusno, já neváhám a s nadšením při výjezdu z Prahy plechovku otvírám. V 17 odpoledne jsme v Ramzové a před námi 700 výškových metrů a 10 km na dnešní bivak Vřesové studánky. Když jsme na místě, máme ještě hodinu světla k dobru. Vidíme, že nebudeme u studánky sami. Vítáme se se 4-člennou partou z Brna, která si do batohů nabalila spoustu vína a piva. Během konverzace zjišťujeme, že Brňáci vyrazili bez větších příprav. O přicházejícím velkém dešti se dozvěděli v podstatě až od nás. Kopec nás zmohl víc než naše spolubydlící, tak vytahujeme naše karimatky a spacáky a jdeme spát dříve. S nadšením si zalejzáme do Cumulusů, já do Lite Line 400 a Anežka do lehčí verze a méně teplé verze Lite Line 300. V Cumulusu to bude její poprvé. O tomhle péřáku jsem ji už navyprávěla dost, takže víme obě, že noc bude bez zmrzlých prstů.

Den 2.

Někdy okolo třetí hodiny ranní mě budí šílené přívaly deště. Říkám si, že to snad do rána přejde. Nepřešlo. Zbytek osazenstva bivaku se budí někdy okolo deváté hodiny ráno. Není kam spěchat, když venku tak leje. Vaříme si čajíky a kaše a pomalu v hlavě připravujeme taktiku, jak dnešní hřebenovku překonáme. Okolo desáté hodiny se ze suchého přístřešku déšť už nezdá tak hrozný. Loučíme s Brňákama a přejeme si pěkné počasí. Gore-texové bundy oblečené a to nejdůležitější – spacák a teplé oblečení zabalené v igelitech. Je čas vyrazit.

• 

• 

Čeká nás 20 km v podmínkách, kdy by ani psa nevyhnali. Následujeme červenou značku. Z minulého roku dobře víme, co nás čeká. Jdeme přes Červenohorské sedlo, Malý Jezerník a chatu Švýcarna, kde už ždímáme bundy i sebe. Tři hodiny ve vytrvalém dešti jsme museli vykompenzovat dvěma hodinami sušení v prázdné chatě.

• 

• 

V 17 hodin konečně přestane lít, a tak s mokrou nohou vyrážíme vpřed. Máváme na Praděd, který se nám schovává v mraku. Kilometrovou zacházku zamítáme a pokračujeme na Ovčárnu. Opět se schováváme pod střechou a nad smažákem lamentujeme, kde budeme dneska spát. Ve hře jsou dva bivaky, jeden otevřený se střechou a druhý u Jelení studánky dost podobný tomu dnešnímu. Odzvonila 19 hodina a vyrážíme opět ven. Už to není až takový nečas jako dopoledne. Na rozcestí spontánně měníme rozhodnutí, kde budeme spát. Čeká nás ještě 6 km na vhodnější bivak, co se povětrnostních podmínek týče. Jdeme přes nádhernou louku okolo Vysoké Hole. To, že je nádherná vím z loňska. Teď je tu jen mlha před námi a mlha za námi. Fouká a hodně, což je snad horší než ranní déšť. Tyhle večerní hodiny, kdy je najednou v přírodě magický klid mě buď strašně baví nebo trochu děsí. Dneska je to spíš to druhé.

S příchodem na bivak zbývá už jen pár minut než zapadne slunce. Nocleh opět sdílíme. Netušila jsem, kolik lidí si bude chtít v tomhle nečasu vyjít do hor spolu v kombinaci se všedním dnem. Nevadí, suchou zem bereme s povděkem. Vaříme čaj a děláme si gastro šmakuládičku – ověřená receptůra opečeného hermelínu na plynovém vařiči. S velkou chutí uleháme do suchých a teplých spacáků na tvrdou zem a doufáme v lepší počasí.

• 

• 

Den 3.

Budím se v 6 ráno. Svou roli “první vzhůru” jsem už dávno přijala, a tak vycházím ven na sluníčko. Ano, sluníčko(!), tak ostré, že málem oslepnu. Protahuji se a procházím se po nádherné horské louce v okolí Jelení studánky.

O hodinu později se budí Anežka, tak bereme všechny věci a jdeme “kramařit” ven, ať nebudíme ostatní. Sušíme mokré věci ze včerejška, ať nečvachtáme s botami hned od rána. Vyrážíme v zajímavé kombinaci oblečení – lehká péřovka a kraťasy aneb očekáváme dobrý počasí, ale ještě tomu tak úplně není. Jdeme krásnýma pěšinkama na Františkovu myslivnu, kde snídáme a koukáme na protější hřeben se schovávajícím se Pradědem. Teprve, když se ukáže, tak odcházíme na trasu dál.

• 

• 

Jdeme neznačenou cestou na novinku letošního treku, a tou je vodní nádrž Dlouhé stráně. Z fotek víme, co na nás čeká, ale stejně jsme beze slov, když se najednou ocitáme nahoře. Ani jedna nechápeme, jak se tu něco takového objevilo. Obcházíme nádrž kolem dokola, fotíme, koukáme na obzor. Mraky nabírají tvar simpsonovských obláčků a my konečně vidíme vrcholky Jeseníků.

Jediné, co nám zbývá je už jen oběd v bufáči u nádrže a užívání si “hiker trash” nálady. Na karimatkách jíme (opět) hermelín, tentokrát grilovaný a okolo sebe sušíme každý komponent bot – ponožky, vložky do bot, boty. Cestou na nádrž jsme si samy menší vodní nádrží prošly, a tak nezůstala ani jedna tkanička suchá. Naštěstí jsme na přechod zvolily lehké trailovky, takže to dlouho netrvá.

Uspokojeny jídlem, výhledy a sluníčkem začínáme scházet do údolí. Za 2 hodiny nám jede vlak, takže jdeme konstantním tempem a na vlak docházíme 5 minut před odjezdem. Celé zničené z prudkého sestupu po sjezdovce se svalujeme na sedačky ve vlaku a dáváme si high five. Tak jsme ty Jeseníky letos zase zvládly a vypadá to, že si začínáme tvořit menší tradici. Otestovaly jsme výbavu do deště a hlavně naší morálku. Myslím, že teď už zvládneme úplně cokoliv.

Autor článku: Míša Procházková