#41 Psychika na trailu: jak zvládnout krize, únavu i návrat domů? Sportovní psycholog David Kuneš

Přepis byl vytvořen umělou inteligencí. Text může obsahovat nepřesnosti a chyby.

David C.

Říká se, že při sportovních výkonech kromě fyzické přípravy je možná ještě důležitější příprava mentální, která může tvořit až sedmdesát procent výkonu. Je to mýtus nebo pravda? Jak moc je důležitá fyzická a mentální příprava na dálkové treky? A jak si připravit hlavu na pořádné výzvy? Čau, tady David z Gramino a další díl podcastu Život na treku. Dnešním hostem je David Kuneš, sportovní psycholog a běžec. Čau, Davide, a díky, že jsi přijal pozvání do našeho podcastu.

David K.

Ahoj, Davide, díky za pozvání. Mimochodem, dobré jméno.

David C.

Díky. (smích) Tak jo, jdeme na to. Než se ponoříme do našeho podcastu, tak bych chtěl poděkovat vám všem. Všem našim posluchačům, kteří posloucháte náš podcast Život na treku. Šestnáctého června proběhlo vyhlášení nejlepších českých podcastů a náš podcast Život na treku se umístil na druhém místě v kategorii Volný čas. A celkově jsme urvali dvacáté sedmé místo ze všech podcastů, což je pro náš maličký komunitní podcast o trekování neskutečný úspěch. Takže fakt vám všem moc děkuju. Nic to pro nás zásadního neznamená, ale je to pro nás velká motivace tvořit tenhle obsah pro vás dále. A v tom budeme pokračovat. A protože náš podcast Život na treku vzniká jenom díky našemu obchodu Gramino, ve kterém se zaměřujeme na ultralehké turistické vybavení na dálkové treky a horské přechody. Shrnu vám teď, co je u nás v Gramino nového. V posledních měsících jsme zařadili produktovou novinku, a to vodní filtry LifeStraw, které jsou lehké, skladné a cenově dostupné. A kromě mechanické filtrace nabídnou taky aktivní uhlí, které zlepší chuť vody a odfiltruje těžké kovy a další chemikálie. A na našem blogu přibyly dva nové články, jak si vybrat trailovky na dálkový trek a jak si vybrat turistický vařič. Takže pokud je to zrovna něco, co řešíš, tak mrkni na náš blog. A je to ode mě vše z Gramino a teď už k našemu podcastu. Tak jo, Davide, tady ještě jednou vítej.

David K.

Díky moc.

David C.

Já jsem tě představil jako sportovního psychologa a běžce.

David K.

Hm.

David C.

Je to něco, jak by ses sám sebe charakterizoval? Jak by ses představil? Je to správně?

David K.

Tak jsou to nějaké dvě moje části. Takže jo, sportovní psycholog určitě. To je moje povolání. Běžec je moje vášeň, záliba, cokoli. Ale ještě než začneme, gratuluju ke druhému místu. To je super úspěch. Doufám, že to bude pokračovat dál. Samozřejmě podcasty poslouchám, baví mě to, líbí se mi to, takže budu vám držet palce.

David C.

Taky vlastně tebe musím pochválit za tvůj obsah na sítích, protože já jsem tě chtěl ještě představit jako influencer.

David K.

Jasně, teď jsme si to vyměnili, teď je to dobré.

David C.

Takže já tě vlastně taky sleduju a je to dobré, takže držím palce v další práci.

David K.

Super.

David C.

Jak ses vlastně dostal k tomu, co děláš?

David K.

Bylo to trošku složitější. Nevím, kde začít, protože už jsem poměrně starší člověk, takže kdybych začínal od dětství, tak už jsme tady dlouho. Ale začnu. Já jsem vystudoval psychologii, pak jsem se rozhodl pokračovat dál v psychologii. Udělal jsem doktorské studium a vybral jsem si klinickou psychologii. Takže jsem to měl nalajnované, nastavené tak, že budu klinický psycholog, že budu někde v nemocnici, budu se starat o pacienty vyloženě duševně nemocné nebo něco. Ale vlezlo do toho v té době spousta věcí. Jedna z těch věcí byla, myslím si, že jsem byl moc mladý na to, že jsem skončil školu a pak jsem rovnou šel do tohohle prostředí a myslím si, že jsem na to ještě nebyl zralý dostatečně. To bylo asi to nejdůležitější. A zadruhé, před těmi patnácti, dvaceti lety, když jsem ukončil školu, tak se psychologií moc nedalo vydělat, takže jsem potřeboval něco, čím bych uživil rodinu a děti. Takže jsem se postupně přesunul do IT a zhruba deset let jsem byl v IT, ale s tím, že vlastně posledních patnáct, osmnáct let hodně sportuju a čím dál tím víc. Samozřejmě mě to baví a začali se na mě obracet kamarádi běžci, že mají nějaký psychický problém, že potřebují s něčím pomoct. Tak jsem postupně, jak jsem jim pomáhal, tak říkám: hele, to by nebylo špatné, kdybych se do toho postupně zase vrátil zpátky. Ale teprve před dvěma roky jsem dostal odvahu a příležitost k tomu, abych do toho kopnul, abych šel sám na sebe a začal se živit plnohodnotně jako sportovní psycholog. Takže to je ve zkratce ta cesta.

David C.

A co ten běh? Jak sis našel cestu k běhu?

David K.

Já jsem sportoval odmalička, takže pořád jsem i když byla nějaká pauza, dejme tomu mezi těmi pětadvaceti, třiceti, že tam nebylo tolik času. Škola, děti, nebo tohleto. Děti přišly až později, ale zas tolik… Ale sportoval jsem pořád. Jezdil jsem na kole, lezl jsem po skalách, já nevím, běžky tam byly, všechno možné a ten běh je takový nejjednodušší způsob, jak sportovat. Člověk vyleze ven, má chvilku času, dvacet minut nebo třicet minut, nazouvá kecky a vyběhne a je to v pohodě. Takže ten běh vyhrál postupně a v běhu se propojuje všechno, co mám rád. Já běhám nejradši po horách. Možná je důležité říct, že já mám rád hory. A tím pádem, když běžím po horách, tak to je pro mě mentální očista, vypnutí a jsem najednou sám v přírodě. Takže to je pro mě to nejdůležitější.

David C.

Když už jsme byli u těch gratulací a u těch sociálních sítí, tak jsem právě četl, že sis urval krásné třetí místo na německém závodě—

David K.

Zugspitz Ultra Trail.

David C.

Zugspitz Ultra Trail. Ano, přesně tak. Na trase čtyřicet čtyři kilometrů. Takže gratulace.

David K.

Díky moc. Bylo to trošku štěstí a trošku jsem se na to připravoval, samozřejmě. Ale mám z toho hroznou radost. Neběhám proto, abych urval někde nějaké výsledky, to jsem měl dělat před třiceti lety a ne teď. Ale když se to podaří takhle právě v pozdějším věku, tak mi to vždycky udělá hroznou radost. A je to vždycky motivace, když se bavíme o… O pochodech dálkových nebo něčem takovém tam nedostanete se.

Speaker 3

Podcast Život na treku je dostupný v celé délce zdarma jenom proto, že všechny náklady hradí náš obchod Gramino. Pokud nás neznáš, tak v Gramino se zaměřujeme na ultralehké turistické vybavení—

David K.

A pomáháme lidem odlehčit jejich výbavu, aby si užili své treky a horské přechody o něco víc. Takže pokud nás chceš podpořit, vybav se u nás na Gramino.cz, kde najdeš třeba karimatky, spacáky, batohy a další výbavu. Tak jo, díky, že nás posloucháš.

David C.

A teď už asi k očekávání bych chtěl propojit obor sportovní psychologie právě s dálkovými treky, což je něco, co my řešíme. Co je to, čím se obor sportovní psychologie zabývá?

David K.

To je hrozně široká a složitá otázka. Spíš to shrnu na to, čím se zabývám já. Pomáhám sportovcům buď překonat psychické bariéry nebo nějaké psychické problémy, které při tom sportu na cestě k výkonu mají. Anebo druhá možnost: pomáhám nějakým lepším vrcholovým sportovcům, špičkovým sportovcům připravit se na konkrétní výkon. Takže to jsou dvě věci: buď pomáhám s nějakým problémem, anebo žádný problém není, ale vedu toho člověka, aby vytrénoval tu svoji psychiku co nejlíp k nějakému konkrétnímu výkonu. A u těch špičkových sportovců je to o tom, že mám konkrétní závod, mistrovství světa, olympiádu nebo něco. A já se potřebuju na ten den, který je někde za dva roky třeba nebo za rok a půl, přesně vyladit na to, abych potom během těch svých dvaceti sekund, kdy budu nebo půl hodiny, kdy budu sportovat, podal ten maximální výkon. Když na to makám dva roky, tak je to strašný tlak. Takže je potřeba psychiku připravit na to, že to přijde, jak to bude vypadat.

David C.

A řešíš v rámci tvé pomoci těm lidem i přípravu po fyzické stránce? Nebo to už je na jiné odborníky?

David K.

Je to součást screeningu. Já vždycky, když pracuju s klienty, tak první věc, kdykoli kdokoli za mnou přijde s jakýmkoli problémem, zajímají mě čtyři základní pilíře sportu. Trénink, regenerace, výživa a psychika. Trénink: zajímá mě, jak moc trénují, jakou mají skladbu tréninku, jestli toho nemají moc, jestli nejsou přetížení. Regenerace: jestli spí, jestli dokážou odpočívat, jestli mají v rámci výkonu regenerační bloky, sauna, jeden den volna, jednou měsíčně dva, tři dny vypustí. To je regenerace. Výživa: obzvlášť u mladších, jestli třeba nemají sklon, nějaký náběh k poruše příjmu potravy, což je u sportovců hodně běžné, a jestli nemají špatné stravovací návyky. A u psychické složky: zajímá mě, jestli už někdy něco zkoušeli, ať jim netlačím do hlavy něco, co už znají. To je první věc. Ale druhá věc, která je strašně důležitá, jsou vztahy. Jde nejvíc o vztah s trenérem, vztah v rámci rodiny, rodiče, sourozenci, trenér, a potom do toho může být ještě klub. Jsou ve sportovním klubu, takže vztah s vrstevníky, jak vůbec vycházejí v klubu, protože většinou díky tomuto screeningu objevím spoustu věcí, kde může být problém, kde může být zakopaný pes. A ten člověk přijde, řekne: „Kdykoli přijdu na start, tak se mi rozklepou nohy nebo mi ztuhnou nohy, úplně zkamením, nedokážu podat žádný výkon.“ Což je dobré, ale to může mít strašnou spoustu příčin. A já díky tomu, že si projdu screeningem, si řeknu: aha, to by mohlo být vztahy. Začnu v tom hloubat trošku víc a potom přijdu na to, že třeba na každém startu má za ramenem tatínka, který na něj řve a říká: jestli to dneska nedáš, tak uvidíš, doma nedostaneš večeři. Takže jde o to si zmapovat prostor, ať už je to kdokoli: dítě, vrcholový sportovec. Vždycky si to zmapuju, tomu věnuju třeba dvacet minut v průběhu prvního setkání. A potom teprve začínám práci.

David C.

Když už jsi byl u těch tvých klientů nebo zákazníků, tak kdo jsou ti nejčastější a zároveň třeba i nejvíc vyjímající se nebo zvláštní, které bys nečekal, že tě osloví v rámci tvé profese nebo možné spolupráce?

David K.

Takhle, co jsem čekal. Čekal jsem, že za mnou budou chodit běžci, což původně chodili. Já jsem se rozhodl pro sportovní psychologii, protože mě oslovovali kamarádi běžci. A říkal jsem si: udělám si vlastní praxi a v tu chvíli se mi to nahrne běžci. Běžci nechodí skoro vůbec. Jestli mám teď jednoho běžce, nebo možná… Mám nějaké atlety na krátké vzdálenosti, ale to, co dělám já, co běhám, nechodí skoro vůbec. To, co bych chtěl, by byli vrcholoví sportovci, aby za mnou chodili. Ale to chodí tak dvě tři procenta, čtyři procenta. Buď tam ještě nemám vybudovanou pozici, možná protože je těžké dostat se k vrcholovým sportovcům. To je jedna z možností a není jich tolik. Sportující populace je hrozně široká, ale ti, kteří jsou na špici, těch je hrozně málo, takže se k nim tolik nedostanu. To, co chodí nejvíc, jsou děcka s rodiči od osmi do dvanácti let, do čtrnácti let, je to nejčastější. A nejčastější, určitě ses na to chtěl zeptat, tak já ti to rovnou vyfouknu: nejčastěji chodí s úzkostmi, strachy, stresy před závody, ať už nějaké fyzické projevy, třeba že zvrací před závodem nebo že nedoběhnou závod, protože to psychicky nezvládnou. Asi se k tomu dostaneme, ale u dětí to nikdy není problém dětí.

David C.

Logicky mi to říkáš, že to bude problém ve vztahu s rodiči.

David K.

Jasně, děti, když to vezmeš z hlediska vývojové psychologie, do nějakého věku dvanáct až čtrnáct let přebírají názory důležitých dospělých okolo sebe. Řídí se podle nich. Takže když ten důležitý dospělý něco tlačí nebo se snaží moc, tak to nefunguje. A tam je to potom těžké. S dětmi se nedá úplně efektivně pracovat, musíš do toho zapojit i rodinu. Jenže hodně často rodiče nechtějí se zapojit nebo nechtějí se na tom podílet. „Přiveď dítě a spravte mi ho.“ Takže to je horší.

David C.

Jak jsem říkal, chtěl bych hlavně propojit dálkové treky se sportovní psychologií. Tak jdeme na to. Dálkové treky jsou v posledních letech populární. Myslím si, že v dnešní době to dává smysl. Žijeme ve městech, jsme přepracováni, potřebujeme si oddychnout. Co z tvého pohledu sportovního psychologa se děje v hlavě u lidí, kteří vyrazí na několik měsíců do přírody anebo na nějaký dlouhý přeběh? Jaké benefity to může mít?

David K.

Benefitů to má strašně moc. Co by tam mohlo být za motivaci? Myslím si, že je to i v nás. Teď možná malinko uteču, ale můj praděda byl malíř a každé jaro si sbalil bágl, svoje malířské náčiní, stojan, všechno a vyrazil na vandr. Vrátil se na podzim a po cestě pochodoval do Itálie nebo kdoví kam, po všech čertech. A po cestě se živil tím, že maloval obrázky. Byl to vandrák. Myslím si, že to v nás z části je. Asi ne ve všech, ale ve spoustě lidí. Je to zpátky spojení s přírodou a být zase v kontaktu, pochodovat dlouhé hodiny. A když to vezmeš i z hlediska vandrování, ty vandruješ hodně, takže víš, jak je to odpočinek, jak tě to vyčistí, protože myslíš na to, kde se najíš, kam si lehneš. Úplně nejzákladnější věci. Všechno ostatní, stresy z civilizace, se vyplaví pryč a po nějakých třech dnech, sedmi dnech pochodu ti to do hlavy ani nepřijde. Pak už tam máš jenom nejzákladnější, nejjednodušší věci. A je to meditace. Takže se nedivím, že je to populární. Je to v nás a pomáhá to překlenout tuhle dobu.

David C.

Jak připravit hlavu, mentalitu na pořádný dálkový trek nebo výzvu? Jak si osvojit dovednosti, techniky nebo principy? Když jsem nikdy nic takového předtím nešel, abych měl co největší úspěšnost, to dát. Teď se bavme třeba o Pacifické hřebenovce, která se jde půl roku.

David K.

Úplně první věc je uvědomit si, proč to chci dělat. Může tam být vnitřní motivace, že je to ve mně, že jsem vždycky chtěl pochodovat a odmalička si říkám, že jsem vždycky chtěl přejít po pobřeží Ameriky, prostě něco takového tam je. A v tu chvíli je to správně. Mám vnitřní motivaci, žene mě to samotného. Druhá věc je, že to někdo uvidí na sociálních sítích a řekne: Tyjo, tak oni tady přešli Filipojakubskou cestu, tak já půjdu taky, abych ukázal, že jsem dobrý.

David C.

Ten dostal pochvalu, byl poplácaný po rameni a—

David K.

Přesně. On má hodně lajků, takže já chci taky hodně lajků. A to si myslím, že člověk by měl být upřímný a říct si, proč to dělám. A když to dělám z vnějšího, tak je lepší se jít někam vyfotit na sociální sítě do nějakých prostorů a nechodit tyhle trasy, protože potom bude zklamaný. Není to jenom o krásné přírodě a hezkém chození. Je to spousta nepohodlí, nepříjemných zážitků. A když člověk nemá vnitřní motivaci a neví, proč to chce dělat, vyhoří. To je první: měl bych si položit otázku, proč to chci dělat. Když si odpovím „je to kvůli mně“, super. Jak se připravovat? Připravovat se dá fyzicky i psychicky, ale ono to jde ruku v ruce. Když budu pátky, soboty, neděle chodit na delší pochody, bude tam i psychická výzva. Budu tam s někým, teď mi s tím člověkem nebude příjemně, začneme mít emoce a budu to muset vyřešit. Tím, že se dostávám do situace, připravuju i psychiku. Z psychologického hlediska je dobré zkoušet to postupně. Neříct si: teď vyrazím na tři měsíce, ale dát si víkendový trek, týden, dvoutýdenní a pak jít na tři měsíce, získat zkušenosti.

David C.

Co ještě dalšího bys doporučil lidem, kromě krátkých tripů a ujasnění motivace? Co největší úspěch? Je tam ještě něco? Nebo se to dá takhle zjednodušit?

David K.

Musí to být výzva. Učím se o sobě nebo zlepšuju psychiku. Buduju psychickou odolnost tím, že překonávám výzvy. Když půjdu pořád na stejné treky, stejná vzdálenost, stejná rovinka, nic mi to nedá. Musím postupně překonávat další. Takže si musím stavět před sebe výzvy, které jsou zvládnutelné, ale zároveň pro mě znamenají výzvu a musí být nějak těžké. Tím se dá připravit. Pokud jdu ve více lidech, je dobré chodit předtím s více lidmi, zkoušet sociální vztahy, zkoušet komunikovat. Řeknu to na příkladu. Běhají se často běžecké závody ve dvojicích a hodně to jiskří. Je to složité, protože při závodě běžím třeba čtyřiadvacet hodin nebo dva dny. A když ti lidi nejsou schopni spolu komunikovat, když se nenaučí vycházet, tak tím, že je tam velké fyzické vypětí, člověk je unavený, zničený, a do toho se mu kumuluje napětí s druhým člověkem, je to průšvih. Aby se to člověk naučil, je potřeba to testovat. Je potřeba to zkoušet. Typický příklad problému ve dvojici: běží dva a jednomu je špatně, něco mu nesedí, nebo mu nesedí, jak druhý komunikuje, nebo mu něco vadí a nechává si to pro sebe. První dvě tři hodiny v pohodě, šest hodin v pohodě, ale po deseti hodinách to začne být problém, začne mu vadit na druhém člověku skoro všechno. Tím, jak je to intenzivní, jak jsou emoce a vypětí, začne vadit všechno a po dvanácti hodinách vybouchne. Ten druhý kouká, protože netuší, co se děje. Je to tím, že si střádal negativní emoci a nedokázal ji pustit ven. Je dobré učit se ji pustit ven. Třeba tomu druhému říct: hele, tohle mi nesedí úplně, nejsem s tím v pohodě. Něco se děje.

David C.

Říct to včas, než přeteče pohár. Jasně, protože emoce funguje tak, že pomalu narůstá, ale když se dostane nahoru do silné emoce, už s tím nic neuděláš a je to nezvladatelné. Dole se s tím dá něco udělat, ale pak už ne. V rámci dlouhých treků má smysl dávat si postupné cíle, nebo se rovnou upínat k hlavnímu cíli na konci cesty?

David K.

Určitě se doporučuje rozdělit si to. Já nemám tolik zkušeností s dlouhými treky, ale mám zkušenosti s ultraběhy. Když jsem běžel stomílovku, sto mil je strašně moc. Takže jsem si to rozdělil na úseky od občerstvovačky k občerstvovačce. Dvacet kilometrů doběhnu, super, dalších dvacet zase. Ale když vidím tu štreku kilometrů nebo času přímo před sebou, je to nepříjemné. Takže dává smysl dávat si krátké cíle. I si to rozdělit geograficky. Projdu tenhle stát, hurá, ukončil jsem stát. A pak se soustředím na další.

David C.

Já můžu dát svou zkušenost, když jsme byli letos na tom Kungsledenu, vyráželi jsme s tím, že to chceme dojít. Hned po prvním dni byla velká krize. Vypadalo, že jeden člen našeho týmu, Lucka, to chtěla seriózně zabalit, a v ten moment jsme přehodnotili cíle a i s cílem motivovat pokračovat dál jsme řekli: hele, pojďme to zkusit do prvního zásobovacího bodu po pěti dnech a pak uvidíme. Zafungovalo to. Protože kdybychom řekli: hele, už jenom dvacet šest dní a jsme v cíli—

David K.

A to jste ještě nevěděli, jestli to bude dvacet šest dní, nebo…

David C.

Přesně. To jsme nevěděli, kolik to bude. A zafungovalo to. Takže…

David K.

Určitě je to lepší. I když se připravuješ na sportovní výkon, říká se, že když si cíl stanovíš do delší vzdálenosti než čtyři měsíce, už to přestává fungovat. Vždycky je dobré rozdělit na dílčí cíle. Rozfázovat, udělat spoustu dílčích cílů a ty si vždy splníš jeden, jdeš k dalšímu a postupně to celé překonáš.

David C.

Zároveň v rámci motivace má člověk pocit, že něco plní a posouvá se, než kdyby půl roku k něčemu spěchal a neuvědomoval si to.

David K.

Potom přijdou pochybnosti a malosti. Jsou dny, kdy se cítíš fakt blbě. Najednou se ti nic nechce a říkáš si, proč tady jsem, proč to dělám, k čemu to je. A když máš menší cíle před sebou, zvládneš to. Když zjistíš, že ti zbývá ještě osmdesát dní cesty, řekneš si: proč tady jsem? K čemu to dělám? K čemu mi to je? Máš šanci to zabalit hodně jednoduše.

David C.

Myslím si, že může být důležité v rámci týmu mít motivaci stejnou, protože jeden člen ji může mít vnitřní a druhý vnější. A pak to nemusí fungovat.

David K.

Nemusí to fungovat. Proto já jsem radši sám. I když běhám, sedí mi to víc samotnému, protože je těžké sladit se s někým. S manželkou bych šel, protože se známe skrz naskrz a vím, že i kdyby to nemohla dojít, budu to respektovat. Bude to fungovat. Ale čím je člověk míň známý, tím víc se toho bojím. Takže já bych šel sám. Ale může se stát, že vás jde pět a pak jeden člověk po cestě odpadne. Myslím si, že je to v pořádku. Není cílem za každou cenu něco dojít, když to není moje, když to nemám sám ze sebe.

David C.

To je fajn si uvědomit, že je důležitější to přiznat, než tam být a ztrácet čas.

David K.

Myslím, že je fajn si přiznat: vyzkoušel jsem to. Není to moje vášeň. Asi mi to nepůjde nebo nesedí. Tak na to prdím. Než se trápit. Nemá smysl dělat to proti sobě jen proto, abych si něco dokázal.

David C.

Bavili jsme se o motivaci, ale člověk na začátku neví, jestli to dělá pro sebe nebo pro sítě a uvědomí si to až na cestě.

David K.

Proto je dobré si to zkoušet. Pár kratších treků, výletů, kdy si uvědomím, jestli mě to naplňuje. A když pak procházím v mobilu fotky a dívám se s rozzářenýma očima, jaké to bylo skvělé, je jasné, že mě to bere a půjdu dál.

David C.

Co dělat při momentech, kdy na přeběhu nebo dálkovém treku klesne motivace?

David K.

Co je pokles motivace? Že už se ti nechce, říkáš si—

David C.

Že je to na hraně, už jsi fyzicky vyčerpaný a chceš to zabalit. Jo?

David K.

Ono to většinou přichází s psychickým nebo fyzickým vyčerpáním. Jsi zničený a v tu chvíli je dobré tělu dát pohov nebo ho restartovat. Z běhání: na mě stoprocentně vždy přijde krize ve tři hodiny ráno po celodenním běhu, když jsem v nadmořské výšce dva až tři tisíce metrů. Je to proto, že jsem fyzicky vyčerpaný, zároveň nedostatek vzduchu, tma působí na psychiku a to všechno se sečte. Dlouho jsem s tím bojoval a pak jsem zjistil, že stačí se zastavit a najíst. Když si sednu na kámen, místo brečení, že už nemůžu, vytáhnu housku nebo gumové medvídky, začnu to jíst. Stačí dvě tři minutky, pět minut, a jsem zase v pohodě a můžu běžet dál. U dlouhých treků to možná nebudou dvě tři minutky. Možná je to dát si den volna, jít se osprchovat, dát si pivo, srovnat se, restartovat a pak nastavit znovu. Není to moc psychologie. Je to o tom se zastavit, odpočinout si a jít dál.

David C.

Dělat rozhodnutí v krizi není rozumné, protože člověk nemá čistou mysl a v emocích pohár přeteče, člověk vybouchne a chce dělat rozhodnutí. V ten moment to není dobré. Je lepší se uklidnit, dát si— Teď mluvím ze zkušenosti, jak v klasickém vztahu. A to funguje i ve vztahu s kamarády, ať už jsi na treku nebo jinde.

David K.

Na treku máš výhodu, že i když se rozhodneš to zabalit, často to nejde, jsi někde mimo a i kdyby ses chtěl dostat do civilizace, bude ti to trvat několik hodin nebo dní. Takže je lepší si sednout, udělat si chvilku volno, srovnat se, dát se dokupy a říct si: dobře, tak to zabalím až v nejbližším městě, které bude za dva, za tři dny. Ale než dojdeš do nejbližšího města, rozleží se ti to v hlavě a pochopíš, co chceš, co nechceš.

David C.

To jde ruku v ruce s tím, že jsem slyšel, že Evropané mají větší úspěšnost na dálkových trecích v Americe než Američané. Překážka dostat se zpátky domů do Česka je větší, než když Američan sedne na autobus nebo do auta a je za pár hodin doma.

David K.

Já si myslím, že i, nevím, teď si vymýšlím, jak by to mohlo být, ale myslím si, že ten Čech tím pádem musí věnovat strašnou spoustu času plánování. Na rozdíl od toho Američana. Američan si tam přijede a řekne: no tak to zkusím. Vezme si ten batoh a pak promyslí po cestě něco. My musíme přemýšlet nad tím. Doprava, logistika, jak si tam necháme posílat věci. To je nesrovnatelné. Takže proto tam pak už chtějí zůstat, když už do toho narvali. Ono i si myslím, že při těch přípravách, že se tím, že se připravuješ delší dobu, tak si ujasňuješ, jestli to chceš nebo nechceš. Takže ono je to taky, já teda jsem na žádném dlouhém treku nebyl takhle dlouhém, ale myslím si, že to bude strašná spousta času strávených u počítače hodiny a hodiny. Když si budu zjišťovat různě nějaká místa, kam si pošlu věci, jak se dostanu z bodu A do bodu B.

David C.

Je to tak. Lidi standardně se na to připravují třeba rok s nějakými přestávkami. Pankáči to dají rychleji, ale je to určitě pořádná nálož času.

David K.

Jasně, pankáči to dají rychleji, ale hodně často to taky nedají, protože nejsou připravení, že?

David C.

Souhlasím.

David K.

Taky jsem býval pankáč. (smích) Prošel jsem si tímto obdobím, takže vím, že ne vždycky to dáš takhle.

David C.

Máš nějaké osobní rituály nebo zvyky, které ti pomáhají v krizových situacích anebo před tím sportovním výkonem, když máš nějaký velký stres?

David K.

Nemám. A obecně nemám rituály moc rád. Abych řekl pravdu. Ne, že by nefungovaly. U sportovců hodně často je vidět, že nějaké rituály, někdo má plyšového medvídka, někdo si vezme lahev, bidon s vodou. Teď si vystříkne vodu, sleduje ty kapky a tím se uklidňuje? Před každým výkonem nebo něco. Fakt spoustu-

David C.

Myslel jsem třeba spíš vydýchání se nebo nějaké techniky dechové-

David K.

To už jsou techniky, to je něco jiného. Teď mluvím spíš o rituálech a takovéhle rituály mi nesedí z toho důvodu, že fungují, ale ve chvíli, když tu věc, kterou máš s sebou jako rituál, nemáš a někde ji zapomeneš, někde se ztratí, tak jsi naprosto rozbitý z toho a najednou je to daleko horší, než kdybys ten rituál neměl. Takže tohle rituály moc nemám rád, ale jsou sportovci, kteří to používají. Ale jestli myslíš nějaké techniky, já moc techniky psychologické nepoužívám, protože mám začleněné do svého života. Já nevím. Sportovcům doporučuji nějaké relaxační techniky, ale já tím, že dvakrát týdně dělám jogu, tak je to pro mě relaxace. Stejně jako běhání je pro mě relaxace, stejně jako pochodování někde venku se psem. Takže já už nepotřebuji tolik relaxovat. Když sportovcům doporučuji dejme tomu nějaké dýchací techniky před výkonem, tak já už je taky moc nepotřebuji, protože já před tím výkonem jsem klidný. Už vím za ty roky, už vím, jak se srovnat, jak se zklidnit a jak se optimálně aktivovat k tomu výkonu a nepotřebuji to. Ale je to prospěšné pro sportovce, dává to smysl a určitě stojí za to používat nějaké techniky.

David C.

Máš nějaký, napadají tě? Ty už říkáš, že to máš vyřešené, ale spousta lidí to vyřešené nemá. Tak kdybys je měl nasměrovat, tak co třeba může pomoct?

David K.

Já to vezmu teď zase z té psychologické-

David C.

Hm.

David K.

Nebo sportovně psychologické praxe. Je to několik různých, jak to říct? Možná časově je nejlepší to říct? Když se chci zklidnit z dlouhodobého hlediska, je dobrá nějaká relaxační technika. Dejme tomu Jacobsonova progresivní relaxace je strašně jednoduchá technika, kde napínám a uvolňuji svaly a díky tomu, že napínám a uvolňuji svaly, tak se postupně naučím, jaký je rozdíl mezi napnutým a uvolněným svalem. A tím pádem, když někde sedím jako třeba já teď, projdu si strašně rychle své tělo a zjistím, aha, tady mám teď napětí a uvolním ho, dokážu ho uvolnit. Takže když tu techniku cvičím-

David C.

Hm.

David K.

Dva tři měsíce, tak na lusknutí prstu dokážu uvolnit komplet celé tělo, což je hrozně příjemné. A celkově to má benefit ten, že mě to na dlouhou dobu zklidní, že pak přicházím do těch stresových situací v daleko větší pohodě, daleko klidnější. Takže z dlouhodobého hlediska třeba tady ta technika, když je to nějaká technika první pomoci, že za pět minut mám závod a teď jsem v hrozných nervech a potřebuji se srovnat, tak tam pomáhají nějaké dýchací techniky. Ale není to řešení toho, že jsem v tom stresu. To řešení může přijít někde, nebo ten stres je někde odjinud. Já si ho přináším, ale v té situaci, když nemám nic jiného, tak si zkusím dýchání čtyři sedm osm, dýchání do čtverce, různé dýchací techniky, které jsou, a za dvě minuty se uklidním nebo aspoň trochu srazím tepovku, zklidním se. Pak jsou různé- Existuje strašná spousta různých psychologických technik, které vycházejí z kognitivně behaviorální psychologie, dejme tomu z pozitivní sebeinstruktáže, kdy si na kus papírku napíšu nějakých dvacet pozitivních věcí o sobě a řeknu si: jsem dobrý, nebo na tohle trénuju celou dobu. Zvládám to, umím to, něco takového. Když jich tam mám dvacet, tak si je postupně projdu a řeknu si je nahlas. A teď strašná spousta z nich mi nesedělo. Když řeknu: jsem dobrý, tak fakt mi to rve uši. Říkám: to ne. Takže tu škrtnu a postupně to vyškrtávám z toho listu, než mi tam zbyde jedna. A to je většinou ta, která na mě funguje. Pak si ji dám třeba na tapetu mobilu, párkrát si to pro sebe zopakuju a pak když přijde závod, já mám nějaké negativní právě myšlenky. Něco mě přepadne, nějaká pochybnost nebo něco. Stačí párkrát si zopakovat tady tu pozitivní větu a ono to pomůže. Ono mě to kousek postřelí dopředu, protože je to takový klíč, který jsem si nastavil, který mi zafunguje potom. Vizualizace, existuje strašná spousta různých technik, které stojí za to, které jsou dobré cvičit a dobré se, že díky nim se něco naučíš.

David C.

Já jsem na úvodu pokládal otázku, jak moc je důležitá hlava v celém tom balíčku toho výkonu oproti té fyzické přípravě. Jak to vidíš ty ve své pozici sportovního psychologa?

David K.

Já jsem vždycky poslouchal různé podcasty taky se sportovci nebo něco. A čím je sportovec starší, tím říká, že je to víc, že to je větší procento. Já nevím. Já si myslím, že je to tak jako a je to základ. Je to určitě základ a je to to hlavní, protože když nejsem motivovaný k výkonu, tak se k tomu výkonu nikdy nedostanu. Když nemakám na hlavě nebo nepracuju se svou psychikou. Fakt je to hlavní nebo je to důležité, ale ten trénink je taky strašně důležitý. Dal bych to půl na půl, možná trochu víc v té hlavě nebo něco, ale tak nějak. Je to část, která se nedá zapřít a řešit. Je to důležité, dokud třeba, já nevím, dokud člověk nemá žádné větší problémy, tak tomu nevěnuje pozornost. To neznamená, že by to nemohl zlepšovat, mohl by to zlepšovat, ale nemusí tomu moc věnovat pozornost. A když tomu nevěnuješ pozornost hodně dlouhou dobu, tak se to začne vkrádat a začne to na tebe působit a začne to ovlivňovat ten výkon.

David C.

Jasně, pokud už se člověk fyzicky posune na nějakou svou možnou hranici a neřeší tu psychiku, tak tam ten prostor pro posuny je na té straně druhé.

David K.

To jsi řekl dobře, čím je člověk výš, čím je člověk výš v tom sportu nebo v nějaké výkonnosti nebo něco, tak tím víc to hraje roli.

David C.

Možná teď trošičku odbočím, ale co fyzická příprava třeba na takový dálkový trek a tak dlouhé běhy? Co by ses zařadil do… V rámci tréninku? A možná ještě na [NEJASNÉ: kouřtu] mě překvapilo, tys jel svůj projekt do formy v padesáti a nechal sis tréninkový plán připravit pomocí AI?

David K.

Ne, jenom já s ním konzultuju tréninky, komplet všechny. Já mu říkám on, moje dcera mu říká, jí říká ona. Používám to, protože já nejsem sportovec, který by byl na takové úrovni, aby potřeboval nějakého super trenéra. A koneckonců ti rádoby samozvaní trenéři, kteří si udělají týdenní kurz, jsou stejně dobří, možná i horší než ta umělá inteligence. Takže mi to takhle stačí. Ten můj projekt Zpátky do formy v padesáti bylo o tom, že dělal jsem to i pro sebe i pro své klienty, protože začalo to někdy v lednu, kdy ke mně přišla paní a ta řekla, že by se chtěla dostat zpátky do formy. Byli jsme stejně starý a ona byla trošku obéznější, ale já jsem v té době byl taky takový macíček, tak jsem si říkal jo, tak to půjdeme spolu, ale neříkal jsem jí to. Říkal jsem si to pro sebe. Říkám, tak bychom to mohli nastartovat nějak. A říkám jo, to není špatný nápad, udělám z toho projekt. A ono to začalo ty lidi bavit, protože jsem zjistil, že nejsme jenom my dva, ale je strašná spousta padesátníků, kteří už najednou se jim tady začnou dělat ty duše a začínají přemýšlet, co s tím.

David C.

Tys to hezky psal, že zkusit zjistit, jestli nepatřím ještě do železa.

David K.

Jasně. To vyzkoušet. A mně to trvalo roční přípravu nebo rok jsem se na to zaměřoval. Na začátku tam byly takové fuck upy a fejly, že jsem si, já nevím, vysadil jsem alkohol, říkal jsem si najednou zhubnu, nic nebude. Ne, vůbec to nefungovalo. Pak jsem pochopil, že nejdůležitější je změnit stravovací návyky, takže jsem musel trochu měnit stravu. Ne, že bych vyloženě nad tím hodně přemýšlel, ale jenom malé úpravy nebo něco. A postupně jsem si tím procházel. A během toho roku to nebyl ještě takový úspěch, ale letos, což je rok a půl potom, já začínám mít svoje osobní rekordy v padesáti letech. Já jsem zaběhl teď nejrychlejší půlmaraton. V každém druhém závodě se postavím na bednu, všechno funguje a cítím se dobře. Takže to zafungovalo, ale trvalo to dlouhou dobu. Paní už nepřišla potom podruhé.

David C.

(smích) Asi viděla, že tobě se daří a jiné.

David K.

Já nevím. Já si myslím, že to nějak. Párkrát mně napsala nějakou omluvu, že nemůže přijít a že přijde příště. A tohle už se nedostavilo, takže… Doufám, že se mi to povedlo.

David C.

Ještě zpátky k té otázce. Možná příprava na ty dálkové treky.

David K.

Jo, vidíš, to jsme zasklili. Co se týče fyzické stránky, já jsem zastánce toho, že člověk by se měl trochu připravit. A kromě toho klasického chození, jak jsem říkal, pátek, sobota, neděle si jdu projít. Já si myslím, že tam patří posilování. Já jsem si to ověřil. Možná já jsem si to ověřil až v pozdějším věku. Možná, že kdyby mi bylo dvacet, třicet, tak to nebudu tolik řešit a to tělo se s tím nějak popere. Ale čím jsem starší, tím si víc uvědomuju, pro své běhání musím posilovat. Nutně musím posilovat, protože jinak to ty nohy neutáhnou. A když jsem neposiloval, tak jsem každé tři týdny měl nějaké zranění. Něco se pokazilo, protože to tělo to už nedává. Takže to posilování je pro mě hlavní. Dělám jógu kvůli protahování nebo se snažím i protahovat, ale posilování je pro mě nejdůležitější. A myslím si, nejsem vyloženě dálkový chodec-

David C.

Jasně.

David K.

Nebo něco, takže nevím, jestli je to stejné, ale z toho běhání tam je to jasné, tam to posilování je strašně důležité.

David C.

A co protahování? Myslíš si, že i na tom dálkovém treku dává smysl v průběhu nějakých pauz každý večer se protáhnout?

David K.

Já nevím, i ty výzkumy, co se týče protahování, jsou takové nejednoznačné. Někde dokonce říkají, že ne, protože před výkonem vůbec ne. A po výkonu možná, že to možná má nějaký efekt, možná nemá nějaký efekt. Mně osobně je to příjemné a pomáhá mi to, takže to dělám. Ale jestli je to nutné? Myslím si, že asi ne.

David C.

Po návratu z dlouhých treků lidi často zažívají takzvanou post-trail depression a je pro ně těžké se začlenit zpátky do běžného života. Což je pochopitelné, když si zjednodušíš život na to, že chodíš, jíš a spíš, tak potom zpátky se vrátit je poměrně náročné. Jaký by byl tvůj tip, jak se tomu vyhnout a jak si zachovat takovouto čerstvost, kterou má člověk z těch trailů?

David K.

Čerstvost si nevím, jestli si zachováš, to nevím. Těžko. Ale ono je to srovnatelné, když se připravuješ jako běžec na nějaký těžký závod, dejme tomu Beskydskou sedmičku. Připravuješ se tři měsíce, čtyři měsíce na Beskydskou sedmičku. Teď makáš opravdu každý týden čtyřikrát pětkrát chodíš běhat, do toho posiluješ, občas jezdíš na kole a tři měsíce makáš. Pak přijde ta Beskydská sedmička, tobě se to povede, ty to dokončíš a najednou nemáš nic. Prázdno a je to hodně srovnatelný stav. Najednou-

David C.

Dojdeš do toho velkého cíle.

David K.

Přesně, jsi v cíli. A spadne to. A co teď, jo? A… Každý se s tím jede trochu jinak. Podle mě důležité je ukončení, tak nějak oslavit si to, říct si: tak teď jsem to skončil. To je první věc. Nějak to zakončit. Já nevím. Nechci říkat, že se člověk má jít ožrat. To určitě ne. Ale nějak to pro sebe si uzavřít. Říct si: tak, teď se uzavřela jedna moje kapitola. Super. Zastavím se a potom odpočinek. A pak si nějak, když jdeš z dlouhého treku hned druhý den do práce nebo třetí den do práce, tak to je katastrofa. To nejde. To narazíš na ten svět takový, který neznáš po půl roku něčeho úplně jiného. A já si myslím, že tam je potřeba nějaký buffer, nějaká zóna, takže nějaký odpočinek. Hlavně se nevrhnout znova do nějakého hned nového projektu, protože to spíš vede k nějakému vyhoření.

David C.

To si myslím, že často lidi dělají nebo v nějakém horizontu.

David K.

To je třeba u toho sportu. Já to vždycky říkám, že sport funguje na principu napětí, uvolnění. Ať už krátkodobě, trénink je napětí a ty potom potřebuješ regenerovat, aby se tělo uvolnilo, aby ses zregeneroval a mohl zase přidat další výkon nebo něco takového. I z dlouhodobého hlediska. Já třeba šest měsíců v kuse můžu makat, ale pak musím mít aspoň čtrnáct dní volno, tři týdny volno, abych se uvolnil, srovnal a dal se nějak do kupy. Já si myslím, že tady s tím to bude taky. Nějakou dobu jsem něco dělal a potřebuju buffer. Buffer potřebuju se uvolnit, zklidnit, abych zase mohl naskočit do něčeho dalšího.

David C.

A taky mám pocit, že když člověk hned naskočí na nějaký jiný zážitek nebo rovnou do té práce, tak nemá tolik prostoru ten zážitek a tu zkušenost integrovat. A trošku to přijde vniveč, že to přebije něčím silnějším nebo jiným.

David K.

To je ono, to je takové to zastavit se a říct si: teď jsem něco dokázal. Oslavit to nějak, projít si ty fotky, třeba si to všechno nějak zorganizovat, říct si: jo, tohle jsem, ukončil jsem nějakou věc, uvědomit si to. Strašná spousta lidí hrne jednu věc za druhou, aniž by se zastavili. Řekli si: jsem dobrý, zvládl jsem. Já si z toho musím vzít nějaké poučení. Ono koneckonců je to boost i pro nějaké moje sebevědomí, nebo pocit sebehodnoty, že si sám poklepu na rameno a řeknu: tak jak teď to vyšlo? A pak si dám třeba větší výzvu, ale až po nějaké době. Takže tam je potřeba nějaký prostor.

David C.

A jak si zachovat ty pocity a ty zážitky a tu čistou mysl? Právě to, co člověk zažívá v tom běhu nebo na tom treku, potom v tom běžném životě. Je to taková hodně filozofická otázka. Možná ale-

David K.

Já si myslím, že to je spolu neslučitelné, protože v tom běžném životě jsi tady, jak žijeme teď, jak jsme, tak neustále na nás naše telefony chrlí zprávy, neustále na nás ze všech stran se valí nějaké informace, reklamy nebo něco. Něco se tam děje, zatímco na tom treku jsi fakt jenom sám sebou a řešíš ty nejzákladnější potřeby. Takže tam jsi takový čistý, volný nebo něco. To by ses musel tady izolovat od všeho, ale ono to nejde. I když nemáš tento. I když odložíš telefon, i když zrušíš sociální sítě nebo něco, furt jsi, každá zpráva, která tamhle Ukrajina nebo něco, dostane se to k tobě okamžitě. Když se tam něco stane zítra, to víš. I když bys neměl v ruce telefon, i kdybys nikoho nepotkal nebo něco, tak to tam někde uvidíš na, já nevím, na nádraží, v televizi nebo něco. Prostě tě to bombarduje pořád. Takže to jsou dva jiné světy, bych řekl.

David C.

Takže to přijmout a být s ní možná v pohodě. S tím, že to tak je. A nedávat možná tomu takovou váhu.

David K.

Nebo na to, aby ses dostal do takovéhle pohody, nepotřebuješ nutně několik měsíců treků. Stačí potom na víkend někam vyrazit. A tím, že to máš nacvičené, naučené, tak ta mysl se hodně rychle přepne z toho pracovního nebo toho shonu, najednou se přepne, uvolní se a funguje to.

David C.

Co v rámci té psychické přípravy, ještě bych se chtěl vrátit na ty běhy, treky a možná i to vychází s tím, co řešíš pro ty klienty. Řekli jsme motivace. Je to opravdu to hlavní, nebo jsou tam ještě další věci, jak pracovat s tou hlavou a co si ujasnit před tím trekem?

David K.

Je toho tam strašně moc, se sportovci nevím. Teď nevím, jestli bych to aplikoval i na dálkový poběh, ale se sportovci děláme hodně často vizualizaci výkonů a to z toho důvodu, že se potřebují připravit. Ale tam ne. Tam je to na jednu konkrétní soutěž nebo jednu konkrétní věc. Takže tam oni, lidská psychika funguje tak, že když si něco představuju a zároveň té psychice dodám další vjemy, chuť, čich, sluch, všechny ostatní vjemy, tak oblbnu hlavu a ono si to uloží jako vzpomínku. Ne jako představu, ale jako vzpomínku. Takže když si vybavuju nějakou situaci, dejme tomu nějaké herní hřiště s fotbalisty nebo s něčím. Zároveň k té představě dodám i čichové vjemy a všechny ostatní vjemy, tak ten mozek přesvědčím, že jsem tu situaci prožil. A když si to takhle představuju víckrát po sobě, tak tam funguje klasické podmiňování. Já jsem si dvacetkrát třicetkrát po sobě prožil olympijský běh nebo něco. A pak, když přijdu na tu olympiádu, tak ten mozek je nastavený už tak: tohle znám, tohle už jsem zažil třicetkrát. Podám to přesně podle toho scénáře, který jsem si představoval. Takže vizualizace je hrozně silný a dobrý nástroj. Akorát si nejsem jistý, jak bych si věřil. Možná by stálo za to vizualizovat si konec toho treku, když třeba ta Pacifická hřebenovka nebo něco, tak jak tam je nějaký ten totem na konci, tak si představ, jak tam sedím nebo stojím, jak tam mám tu fotku cílovou nebo něco. Možná, že to by se dalo, ale nevím. Co se týče psychické přípravy. Určitě důležitá je ta komunikace. To je strašně důležité, pokud jdu s někým a pokud jdu sám. Ještě druhá věc, ale to se člověk učí postupně. To se nenaučíš, je vnímat nepřízně počasí nebo to, co se děje, jako že se to děje někde, jako že je to něco vnějšího, ale to se těžko učí. Dám příklad, když běžím nějaký dlouhý běh, dejme tomu, mám puchýře, bolí mě nohy, tak se dokážu od toho úplně oprostit. Jenom vnímám, že mě to bolí a já to vnímám jako bolest. Ale jako kdybych v tom nebyl, jako kdybych to nebyl já. A stejným způsobem se dá vnímat špatné počasí nebo zima nebo cokoliv. Je to něco, co je. Ty to přijmeš, vezmeš to jako že to je, že to vnímáš, ale nejsi v tom osobně zainteresovaný. Ale to je něco, co se učí zkušeností, podle mě.

David C.

Dá se to označit jako nějaká psychická odolnost celková?

David K.

Určitě. Tak to si na těch dlouhých takovýchto akcích buduješ. Tím, že procházíš, řešíš situace, které jsou neobvyklé, které jsou nové pro tebe a ty je dokážeš vyřešit, tak si postupně buduješ psychickou odolnost. Člověk, který jde poprvé někam, nebudu brát cizího člověka, řeknu sebe. Když jsem jel poprvé v nějakých těch šestnácti, sedmnácti letech do Španělska nebo něco, tak jsem měl hroznou hrůzu z toho, kde budu spát. Že jsem někde stopoval. Teď tam bylo to parkoviště a já jsem si říkal: teď tady budu spát, teď mě někdo přepadne nebo něco. A měl jsem z toho hrozného nerva. A pak jsem takhle spal dvacetkrát, třicetkrát, čtyřicetkrát a pak už jsem byl schopný si lehnout pomalu na náměstí a spát tam. A vůbec mi to nepřišlo, protože to bylo normální. Takže já jsem se postupně naučil ty situace a stejným způsobem to je takhle i s tou psychickou odolností.

David C.

Má smysl, nebo jak pracovat třeba s nějakým strachem rodiny v rámci dobrodružství jiných? Jestli se dá nějak, jestli tě napadá, často rodiče, babičky, blízcí mají strachy-

David K.

Jako?

David C.

Své blízké.

David K.

Komunikovat s nimi určitě. My máme tu výhodu teď, že jsou ty moderní technologie, tak s nimi můžeš být v kontaktu i na tom treku. Takže když jim napíšeš esemesku: jsem v pohodě. Nebo tohle. Když jim slíbíš před tím, že jim napíšeš esemesku, a to je koneckonců, když chce člověk sám, tak ta samota je hodně náročná a psychicky náročná. A tím, že máš ty telefony nebo sociální sítě nebo něco takového, tak je to hrozně velký boost. Ono se i doporučuje, když lidi jsou na dlouhém treku, aby schválně zastavovali ty poutníky další. Dávali se s nimi do řeči, trávili s nimi večery nebo něco, aby se aspoň trochu socializovali, dostali do kontaktu. Teď díky těm moderním technologiím my jsme v kontaktu nebo můžeme být v kontaktu pořád a to to zjednodušuje. Tam si babičku nebo někoho, kdo by měl o tebe strach?

David C.

Ne, teď jsem se teď vrátil z výletu, kde jsme se o tom trochu bavili a sdíleli nějaké zkušenosti vlastní a i svých kamarádů, kteří říkali, že jedou na pingpongový turnaj, ale šli na nějaký přechod nebezpečného hřebene někde. Takže vyloženě kecali. Takže tohle je asi ten nejvíc odstrašující případ.

David K.

Já nevím, pokud to jsou blízcí lidé, tak bych jim to vysvětloval, že důvod proč jdu a k čemu, co mi to dává. Nějak jim to vysvětlit a pak jim zmírnit ty strachy tím, že se občas ozvu, nebo hlavně neslibovat, že se každý večer ozvu nebo něco, protože to je samozřejmě signál „nebude“ nebo „něco se stane“.

David C.

Ono zároveň budeš, bavili jsme se o té psychické odolnosti, tak budeš i odolnost rodičů. Postupně na krátké tripy, delší, delší a u mě doma už si na to zvykli a už je to po těch letech naprosto v pohodě.

David K.

A to si myslím, že dobrý přístup. Postupně si na to navyknou, řeknou si: „On je takový.“ Dobrý.

David C.

Ty se ještě věnuješ občas nějakým přeběhům hor, kromě běhů na trati a závodech. Takže nabalíš batoh a běžíš. Tak co jsou tvoje nejoblíbenější lokality a případně vzdálenosti trasy?

David K.

Já už jsem na to bohužel moc velké máslo, protože ono to je fyzicky náročná aktivita. Ten batoh přece jenom, stejně jako když vy chodíte, má osm, deset kilo. Takže s tím běhat je dost složité, takže zvládám maximálně těch, nejvíc jsem zvládl 10 dní, ale zvládám maximálně tak čtyři. Tři čtyři dny jsou pro mě teď takové optimální. A lokality tady po okolí. Ne, že by mě nelákaly, mě láká všechno možné. Taky bych si rád přeběhl někde v Americe něco nebo něco podobného, ale tady je to takové jednoduché. Ta Evropa je dobrá v tom, že možná kromě toho severu, kdekoliv máš do dvaceti kilometrů nějakou pomoc, zastávku, někdy něco si koupíš jídlo, tak je to fakt strašně jednoduché. Takže i když se mi něco stane, já vím, že během pár kilometrů se dostanu někam do nějakého bezpečí. Naposledy jsem byl teď, pokusil jsem se přeběhnout Alpy, což mi nevyšlo, ale byly tam objektivní příčiny. Tentokrát běhal jsem v září a začalo pršet. Nebo začaly ty povodně, co tady byly. A v Alpách začalo sněžit hodně pořádně, takže tam mi to nevyšlo. Ale hodně často jezdím do Alp se proběhnout. Byl jsem ve Francii, někde se probíhat, všude možně.

David C.

Máš nějaké postřehy z toho, co jsi, z těch tvých zkušeností, kolik ten batoh maximálně by měl vážit, ať je to stále pro tebe komfortní?

David K.

Nad deset kilo už se nedá běhat. Ideálních je těch šest až osm, ale šest jde v létě a na podzim v zimě už těch šest nejde. To už, když si vezmeš ještě tu vodu, že tam máš nebo tam potřebuješ víc vody. Takže deset je takový ten limit, s čím se dá ještě běhat. A stejně nepředstavujte si to tak, že běžím celou dobu. Běžím po rovině, občas běžím z kopce. A do kopce normálně pochoduju, protože s tím batohem ještě běžet do kopce, to nejde. I když mám hůlky, nebo i když mám nějaké pomůcky, přesto to nejde. Ale zkušenosti, co mám, co jsem si na sobě vypozoroval, nevím, jestli by to fungovalo pro ostatní. Dokážu běžet devět hodin denně, zhruba s tím, že to mám rozfázované, že běžím od rána, od osmi do jedenácti. Mezitím mám ještě jednu pauzu, že po hodině a půl mám vždycky pauzu. Hodinu a půl běžím, mám deset minut pauzu, hodinu a půl mám velkou pauzu a mám tři tříhodinové bloky. A to je tak reálné, že takhle vydržím běžet třeba pět dní i deset dní si myslím, že to zvládnu tímhle způsobem. Jakmile to přepískne a když tam hodím ještě další tříhodinový blok, tak už druhý den se necítím komfortně a už to nefunguje. Takže, ale to je možná můj osobní limit. To není nějaký obecný návod. A teď po těch třech hodinách mám vždycky velkou pauzu alespoň hodinovou, abych tam měl oběd nebo něco, nějak se dal do kupy, trochu se poklepal a pak mohl pokračovat dál. A tímhle způsobem to jde.

David C.

Jak si nabalíš ten batoh? Protože v rámci toho běhu chceš mít ty věci pořád po ruce a jestli jsi přišel na nějaké techniky, co musíš mít u sebe, co si nedat dozadu-

David K.

U sebe musím mít jenom vodu a ručník a telefon.

David C.

A nějaké tyčinky?

David K.

Nějaké tyčinky ne, to já používám, to já si vydávám v těch pauzách většinou, to při tom běhu nedává smysl. Takže mně stačí malý ručníček, když je teplo, tak potřebuju nějaký malý ručníček, protože se hodně potím při tom běhu, abych si otřel obličej nebo něco. Voda je důležitá, tak tu musím mít poblíž a…

David C.

Takže jenom řešit to, aby ty věci nebyly navolno, aby to neskákalo.

David K.

Nesmí to skákat, mělo by to být dobře poskládané. Občas to špatně, to tam naházím do toho batohu, špatně to poskládám a při chůzi se to ještě jakž takž dá, ale při tom běhu, jak to skáče po těch zádech, tak to je fakt hodně nepříjemné. Takže to hned pocítíš každou tu položku, kterou tam tak špatně obrátíš a ono tam vytvoří tu ostrou hranu nebo něco. Tak to je hned cítit.

David C.

Máš nějaké další osobní běžecké nebo trekařské cíle, které by si chtěl v blízké době naplnit?

David K.

(odkašlání) Běžecké? Nevím, já to teď beru tak, jak to přijde. Teď před sebou mám nějaký závod Ultra Pirineu v Pyrenejích, nějaký zajímavý závod, ale spíš to, co přijde. Určitě bych si chtěl zopakovat Alpy, že bych si chtěl přeběhnout Alpy, protože to je v podstatě nějakých tři sta padesát kilometrů, to není nic dlouhého. Vychází to na nějakých deset dní, denně nějakých třicet pět kilometrů, což není nic strašného. To se dá i pochodovat teoreticky. Jenom to musím nějak vymyslet s časem, protože pro rodinu a vůbec pro všechny, deset dní abych byl pryč, ještě utrácel místo toho, abych vydělával, tak to už je složitější. Ale to je jeden z těch cílů, který bych si chtěl dokončit. Pak se mi líbila, tuším Korsika, že bych si chtěl přeběhnout nějakou tu dálkovou trasu. Pyreneje mě lákají a takovéhle věci, ale jestli to nevyjde, tak se nic neděje. Baví mě to, je to super, hrozně rád, ať už běhám nebo pochoduju, nebo chodím někde na vandry, ale… Musím to přizpůsobit ještě tomu všemu, co mám k tomu dalšímu.

David C.

A z těch kratších tras? Já si myslím, že jsem četl nějaké maratony nebo půlmaratony pod nějaký čas.

David K.

To už jsem si splnil. Teď jsem si dal, jak jsem říkal o těch osobácích, že jsem si překonával osobáky-

David C.

To se ti povedlo, pod hodinu třicet-

David K.

Pod hodinu třicet, že chci půlmaraton, co se mi povedlo letos. Pak chci běžet maraton pod tři hodiny. Ale to je taky takové, to jsou taková čísla. To je jenom blbnutí, když to nevyjde, tak se nic neděje.

David C.

Ale nějakým způsobem k tomuto přípravu směřuješ.

David K.

Vždycky. Pro mě strašně důležité, nejenom pro mě, to asi pro všechny, mít cíl. Když jenom běhám, abych běhal, tak mi to nic nepřináší. Když si řeknu, já nevím, za pět týdnů mě čekají Týnišťské šlápoty sto pět kilometrů nebo sto patnáct kilometrů běho-pochod. A vím, že se k tomu připravuju. Je to pro mě nějaký cíl konkrétní, na který se musím nějak připravit. Pak bude volno, pak mě čeká něco dalšího a vždycky jdu k tomu cíli, který je přede mnou. Takže to tam mám vždycky.

David C.

Blížím se k cíli našeho podcastu. Co si myslíš, že je ta nejdůležitější myšlenka? Jedna věc, kterou by si měli lidi z tohohle podcastu odnést v rámci mentální přípravy na náročné treky a náročné výzvy.

David K.

Aby se netlačili do ničeho, co nejsou. Aby se zbytečně, protože ono je to složité. Oni jsou lidi teď ovlivnění všemi sociálními sítěmi. On si řekne: jo, tak to je hezké a to bych chtěl taky nebo něco. Dobře, ať si to vyzkouší a buďto to bude jeho, buďto se v tom najde a bude se mu to líbit. Dobrý, super, ať to dělá, ale ať se netlačí nikam, kam nejsou, že ztratí strašnou spoustu času tím. Ono je dobré se hledat. Je dobré otevírat si. Já to říkám pořád, otevírat si nové prostory, nové možnosti. Proto já třeba děckám říkám, vyzkoušejte si ještě tenhle sport, vyzkoušejte si tady to, támhleto si zkuste, jenom osahejte si všechno možné a když vás něco chytne, super, tak se tomu věnujte víc, ale netlačte se do ničeho na sílu.

David C.

Takže je to ta motivace?

David K.

Jo.

David C.

Ouky, tak za mě asi Davide vše k našemu podcastu.

David K.

Super!

David C.

Myslím, že jsme to zjednodušili hlavně na motivaci celé to téma. A jestli tě napadá ještě něco důležitého, co si myslíš, že by mělo být zjištěno v rámci propojení dálkových treků a přípravy hlavy, tak teď máš klidně prostor.

David K.

Ne, já možná důležité, co mi přijde, že se tomu lidi věnují, ať už tomu sportu jako hobby, ne jako profi, ale jako hobby sportu, že dělají tyhlety, že pochodují nebo že dělají nějaké běhy nebo něco takového. Mně se to hrozně líbí. Já říkám, sleduju tvůj podcast, takže vidím, jak jsem zvešlel. Hrozně se mi líbí Banán s Lubou, i když bych takový nechtěl. Připomínám si, jak jsem byl jako mladý. Tenkrát si to dokážu představit nebo něco, ale hrozně jim fandím a líbí se mi to. A všem těmhle lidem mladým, kteří se snaží něco dělat, je to super příležitost, že? Že se to dá dělat. Jsem hrozně rád za tuhle dobu. Za to, že něco takového jde, že ti lidi se můžou živit jenom tím, že pochodují. Parádní! To je skvělé! A ať lidi něco dělají, to je všechno.

David C.

Hezká tečka na závěr. Dělejte něco.

David K.

Dělejte něco.

David C.

Díky, Davide, za skvělý pokec, ať se ti daří v profesi a v tvých závodech a ať se máš fajn!

David K.

Díky moc, bylo to super a ať se daří tobě.

David C.

Díky vám, posluchači, za poslech a uvidíme se u dalšího dílu podcastu Život na treku. Mějte se.