Rozhovor s Petrem Janem Juračkou, o fototechnice, dronech a výbavě na cestách

Petr Jan Juračka — dobrodruh, přírodovědec a ze všeho nejvíc, neuvěřitelně schopný fotograf a kameraman z ptačí perspektivy. Za svůj život už stihl kde co. Vylézt do třetiny K2 s dronem, napsat několik mezinárodních vědeckých publikací, nebo třeba přejít část Grónska pěšky. Petr zkrátka neumí říkat na bláznivé výzvy ne. A i když své ženě slíbí, že zůstane doma, stihne za rok navštívit 6 různých kontinentů. Více o Petrovi naleznete na jeho webu a teď už k našemu rozhovoru. Nás zajímalo, jak to vše zvládá, když se dnes bez foťáku a drona prakticky nehne. Kolik si toho s sebou nese, v čem se musí uskromnit a co na jeho bláznivé výzvy říká rodina.

Ahoj Petře, díky, že jsi souhlasil s rozhovorem. Věřím, že mnoho našich čtenářů jsou stejně jako ty fotografové a nadšení cestovatelé. Určitě by  je i nás zajímalo, jak ty své cesty zvládáš s takovým množství fototechniky na zádech, kde jsi naposledy byl a co plánuješ, když se zrovna nevěnuješ rodině doma. Každopádně pěkně popořadě. Tvá poslední velká cesta byla do Norska. Kam tě to aktuálně nejvíce táhne? Východ, západ, husté lesy, pusté skály, výšky či nížiny?

Ahoj, já mám problém v tom, že mě to táhne leckam. V poslední době mě ale nejvíc berou cesty, které jsem schopný absolvovat s dětmi. Chápu, že to není úplně “cool extreme”, který mě baví samozřejmě taky. Teď mám ale holky ve věku, kdy jim tyhle společné cesty mohou dát nejvíc. Tak uvidíme, jestli to k něčemu bude :-). Jinak, pokud jde o mě samotného, nejvíce mě teď lákají fyzicky náročnější tripy, kde se pohybuji na hranicí svých možností.

Pomalu stárnu a za cca deset let už nemusím mít patřičný výkon. Dřív, než to přijde, chci dát ještě tělu pořádně zabrat. Takže výšky, treky a extrémy všeho typu, kde nejde vyloženě do rizika.

Už jsi toho procestoval opravdu hodně. Kterou ze svých cest považuješ za nejhodnotnější, ať už z pohledu dovezených fotek, osobního poznání nebo setkání, které ji provázely? Plánuješ si ji někdy zopakovat? Třebas s lepší fototechnikou, nebo prostě jen tak?

To je vždycky ta poslední samozřejmě! ? Uganda byla moje první Afrika, navíc s dronem, ta hodně byla silná. Plánuji návrat do Afriky.

V roce 2016 tě vzala Klára Kolouchová na K2. Proslýchá se, že si díky dronovi a fototechnice nesl do výšky 6 334 m. n. m. skoro stejnou váhu, jako šerpové. Co je na tom pravdy?

To mě nikdy nenapadlo poměřovat. Výškoví šerpové toho asi nesli o něco víc, já jim bágly nepřevažoval, ale nebude to o moc. Měl jsem totiž 17 kilo, většina lezců jde na poloviční váze. To se ale nebavíme o lezcích jako je třeba Mára Holeček, ten má bágl i bez foťáku ještě těžší, protože tam žádného šerpu nemá, s ním bych se poměřoval hodně nerad ?

Lidé co nefotí, asi jen těžko pochopí dlouhá čekání na ten správný moment. Cestuješ tedy raději sám, nebo máš parťáka?

To strašně záleží. Většinu cest bez parťáka nemůžeš realizovat vůbec. Třeba to naše Grónsko by v jednom člověku vůbec nepřicházelo v úvahu. Ne že by nebylo možné to odejít sám, ale nezafotíš si tolik, bez podpory kolegů. Alpy by zas byly v jednom sebevražda. No a ty vysoký kopce úplně mimo realitu – to všechno, co potřebuješ pro nějaký profesionálnější fungování, jeden člověk ani neuzvedne.

Petře, víme o tobě, že jsi zcestovalý a i když slíbíš, že budeš doma, zvládneš navštívit 6 kontinentů. Určitě si zjistil, že některé části výbavy vůbec nepotřebuješ, prozradíš nám, které to jsou?

No jasně – to co zapomenu doma! ?

Ne, chodím s minimem věcí osobního luxusu typu hygienických potřeb (pastu a kartáček už ale nosím) či nadbytečného čistého oblečení.

Tím, jak jsem přešel na merino, jsem zjistil, že není problém nosit jedno oblečení několik (záměrně neříkám kolik) dní za sebou, a nesmrdí to tak, aby se mi to eklovalo obléct znova na sebe. Co se týče fotovýbavy, tam je to trochu problém, protože jsem zvyklý mít s sebou sedm objektivů. Vždycky. Částečně to lze na některých cestách řešit tím, že jich mám prostě méně a beru si ty lehčí. Ani mi nevadí mít s sebou zrcadlovku s malým čipem, které už dnes umí fotit lépe, než ty s tím plným před pár lety. Buď jak buď, po každé se balím úplně jinak.

Dostal ses někdy do krizové situace, kdy si opravdu litoval, že něco nemáš?

Nejhorší je zapomenutá paměťovka! Nic to neváží, ale jsi bez ní nahraný. Anebo baterky.

Mnohdy jsem litoval malých zásob vody, nebo jídla. Techniku naopak mívám sbalenou dobře, většinou mi chybí jen velký stativ, když jej nevezmu.

Máš svoji optimální hmotnost batohu, do které si při balení snažíš vlézt nebo to neřešíš a jednoduše balíš, co je potřeba?

Vždycky si vedle vyskládám všechno co fakt nutně musím mít. Vedle pak vyskládám co bych měl rád, ale zvládnu to i bez toho. A začnu balit. A končím obvykle tím, že si beru půlku těch věcí z první hromádky. ?

Pozoruješ rozdíly mezi tím, když ses na cesty balil jako nezkušený greenhorn a když se balíš teď?

Enormní. Když jsem se chystal na svůj první zimní přechod hor, do Rychlebek, jeli jsme ve vlaku s Danem Vondrákem z Prahy. Cestou s námi jela ještě moje Zuzka, která vystupovala v Pardubicích. Dan tehdy vyndával z mého báglu nepotřebnosti a balil je Zuzce, aby je donesla v Pardubicích domů. Skoro to tehdy nemohla unést. ?

Jaká je průměrná hmotnost tvé fototechniky i s drony na delších cestách?

To se nedá moc povědět. Ono je to pokaždé jiné. Ale ten průměrný denní setup je 17 kilo, 12 kil na zádech a 5 kilo ve předu na břiše, kde je zrcadlovka s dvěma skly. To docela jde, jsem schopný s tím celý den jít i v horách a nemít druhý den otlačená záda. K2 bylo ale celkem 87 kilo věcí, takže mých 17 bylo sice na mě a zbylých 70 brali tři nosiči a mula. Grónsko jsem šel na 32 kilech, stejně jako Lesotho. A to je dost strašný, leccos už bych dnes balil jinak a více si to užil.

Firmy dnes investují do lehčích, skladnějších a odolnějších materiálů, kde si myslíš, že se za pár let dostaneme? Jak by se ti líbilo pobíhat s maličkým batohem o váze nižší, než 5 kilogramů, kde bys měl úplně vše, co potřebuješ?

Jo, to by byla pecka! Ale už teď se mnohdy vejdu pod 10 kilo a to je super!

Taky zjišťuji, že když jsem lehkej, dostanu se dál a čerstvější a vlastně jsem schopnej dělat i zajímavější a kreativnější práci. Byť je to vždycky něco za něco.

Byl bys schopný jít na některou ze svých delších cest opravdu na lehko a omezit se na menší a lehčí set up – třeba mobil s kvalitním foťákem a lehký skladný dron? 

Mobilem fakt ne, ale třeba do Austrálie jsem letěl jen s Mavicem a APS-C zrcadlovkou, Nikonem D500. Fullframe jsem nechal doma, abych byl lehčí. A ukázalo se, že to není špatná kombinace, a že malé věci umí dělat velké věci. I proto je D500 moje hlavní tělo a postupně díky němu zjišťuji, že nové lehké objektivy vůbec nejsou špatné. A navíc jsou levnější, takže se nebojím s nimi lehce riskovat.

Dokážeš odhadnout, kolik času měsíčně věnuješ fotografování a kolik tvé práci na půdě Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy? Neuvažoval jsi někdy nad tím, že bys cestoval a fotil na plný úvazek pro nějakou značku? Přece jen tě muselo hodně firem oslovit po tvém výstupu na K2.

Oslovují mě hodně. Ale to by nebylo ono, mám svoje sponzory, a troufám si říct, že naše partnerství jsou výhodná pro obě strany. Baví mě to tak více.

Fotit na plnej úvazek by už nebylo tak free, bylo by to svazující. A mě ta věda, zejména tam, kde se spojuje s vizuálním světem, ohromně baví. Uvidíme, jak to bude dál.

Co říkají děti a manželka na tvé cesty. Určitě musí být bez sebe, když jim pak ukážeš tak neuvěřitelné scenérie na kameře.

Jo, ony pak vidí, že to má celé smysl. To víš, že si vždycky pobrečíme, když odlétám pryč, ale zas to vítání je pak krásný. I proto ale teď plánuji hodně společných cest, aby to ty moje holky taky viděly.

Neuvažoval jsi někdy nad tím, že bys chtěl zkusit i něco delšího jako je Pacific Crest Trail v USA, nebo Te Araroa Trail na Novém Zélandu?

Ani ne. Je to samozřejmě inspirující, ale nestíhal bych během toho fotit, a bez toho mě to nebaví.

Co mě ale bere, jsou přeběhy zimních Krkonoš, mám za sebou dva a během toho i krásně pofotím, když jsou podmínky.

Rád bych si to někdy v brzké budoucnosti přeběhl ze Žacléře do Harrachova za jeden den, jen s camelbackem, foťákem a hromadou energetických tyčinek. Uvidíme.

Co je tvůj sen a co máš ještě na svém todo-listu v následujících 10 letech? Je něco co bys opravdu chtěl vidět, ale ještě jsi na to nesehnal finance, odvahu, nebo čas?

Hehe, Ty jsi dobrej. ? Nic takového nemám, protože se hrozně nerad upínám k budoucnosti. Je to velmi osvobozující žít přítomností. Rád bych ještě nějaký čas žil tak jak teď, pokud to půjde.

Petře, děkujeme ti za rozhovor a přejeme ti do dalších let spousty vydařených výletů s rodinou a bláznivých výzev, na které nedokážeš odpovědět jinak než ano!

Děkuji.