Od našeho návratu z Kungsledenu slýcháme pořád dokola: „Bude podcast?“ No tak jo, tady ho máte! Pusť si povídání o naší polární expedici Lážo plážo, na kterou jsme letos v únoru vypravili ve složení: Lucka Kutrová, Filip Šroller, Marvel 🐺 a Míša s Davidem z Gramina. Společně jsme se na 27 dní ponořili do mrazivého Kungsledenu – a teď ten zážitek sdílíme i s tebou.
Probíráme ty nejintenzivnější momenty a větší i menší fuckupy. Poslechni si, jak to Lůca chtěla hned první ráno zabalit, jak se nám spalo v -30 °C, jak se na poláru chodí na záchod 💩 a jak jsme to zvládli, aniž bychom se navzájem pozabíjeli 🔪 🤣. Samozřejmě padne i několik praktických tipů o výbavě, fungování v mrazech a samotném Kungsledenu. Tak zapínej 🎧 a nalaď se s námi vlnu severu!
🎧 Kde nás poslouchat?
💁♀️ Lucie Kutrová – www.instagram.com/holka_s_bucket_listem_luca
💁♀️ Míša Krejčová – www.instagram.com/michakrej
📖 KAPITOLY
00:00 – Úvod
00:41 – Novinky z Gramina
02:30 – Jak to celé vzniklo
06:10 – Posádka výpravy Lážo plážo
06:40 – Plánování
08:20 – Volba směru přechodu
11:24 – Pocity na startu v Hemavanu
13:31 – První krize
22:18 – Zkušenosti s BC lyžemi Alpina
28:00 – Jak Lůca připravovala Marvela a jak to zvládal
32:10 – Co udělalo na treku Lůce největší radost?
37:50 – Největší strach před cestou
47:15 – Hlasuj v anketě Podcast roku!
50:00 – Nejvtipnější momenty
55:20 – Největší radost
1:01:12 – Jaké rady bychom dali sami sobě před cestou?
1:06:15 – Nejoblíbenější gear
1:09:40 – Naše rutina na expedici
1:17:10 – Značení, trasa a mapy
1:22:20 – Závěr
Přepis byl vytvořen umělou inteligencí. Text může obsahovat nepřesnosti a chyby.
David
Ahoj, tady David z Gramina a další díl podcastu Život na treku. Dnešní díl bude speciální v tom, že my všichni, co jsme tady, jsme byli spolu na společné polární výpravě. A i přesto, že jsme spolu strávili více než měsíc, jsem celkem zvědav, jestli se o sobě navzájem dozvíme něco nového. Vítám tady Lucu Kutrovou a Míšu Krejčovou. Čau holky, díky, že jste tady.
Míša
Ahoj, těším se.
Lucka
Já se divím, že se spolu ještě bavíme.
David
Asi to nebylo tak špatný.
Lucka
Asi ne, no.
David
Tak jo, jdeme na to!
(intro)
David
No a protože Gramino k životu na treku patří stejně jako kvalitní výbava, rozhodli jsme se, že ti v každém dílu řekneme, co je u nás nového. Teď jsme na e-shopu konečně po delší odmlce naskladnili titanové nádobí od Toaks, takže pokud potřebuješ svoje nádobíčko konečně odlehčit, tak mrkni k nám do e-shopu. Taky nám přijely nové stany od Big Agnes, které mají nejen nové barvy, ale i novou látku, která je o padesát procent odolnější a má o dvacet pět procent vyšší voděodolnost. Letos na jaře jsme konečně naskladnili obuv do našeho sortimentu. Jde o trailovky od Topo Athletic, což mě osobně mega těší, protože trailovky Topo nosím na svých trecích už několik posledních let. A poslední věcí, o které bych ti chtěl říct, jsou věci, které jsme zařadili na základě naší výpravy na Kungsledenu, protože se nám tam neskutečně osvědčily, a jde o termosky od Termosu a péřové kalhoty od Cumulusu. No a Míšo, co je u nás nového na blogu?
Míša
Na blogu nám v poslední době přibyl jeden článek Podrobný průvodce o dálkové trase GR11, která se nachází v Pyrenejích. Takže pokud ještě nevíš, kam na dovolenou, tak se určitě nech inspirovat na našem blogu, kde najdeš i další průvodce po evropských trecích. A druhý článek je o jednom kousku z výbavy, strašně moc důležitým, což jsou vodní filtry. A je to článek o tom, jak mechanické vodní filtry udržovat, jak se o ně starat, co dělat, co nedělat. A určitě si ho přečti, protože pokud vyrazíš na trek s neudržovaným vodním filtrem, může se stát, že ti nebude dobře fungovat a že se posereš.
David
Je to tak.
Míša
Miluju.
David
Moudrá rada. A my jdeme k tomu našemu podcastu. Tak jo, holky, Luco, začnu tebou. Tahle ta celá výprava a tenhle ten plán začal u tebe.
Míša
Ty za všechno můžeš.
David
Ty za všechno můžeš. Tak nám, prosím tě, řekni, jak se tahleta myšlenka přechodu Kungsledenu u tebe zrodila a jak to vzniklo?
Lucka
Nevím, přišlo mi to super. Přišlo mi to hrozně cool. Já jsem šla Kungsleden už před pár lety. Chystala jsem se na to zhruba půl roku. Plánovala jsem to a pak jsme ten trek ukončily po třech dnech, protože jsme přišly na to, že jsme přijely po sezóně, pár dní před koncem sezóny. Když se zavřou chaty, už nemůžeš přejet po jezerech loděmi. Takže od poloviny září není možný Kungsleden vůbec jít. To byl docela dobrej fail. A pak jsem si říkala, hele, zůstalo mi to na bucket listu, někdy si to budu chtít odškrtnout, a říkala jsem si, že ten zimní Kungsleden… Poslouchala jsem Milly a Jirku, kteří to šli. Měli jste s nima taky podcast a přišlo mi to prostě bomba, extrémní podmínky. Akorát jsem si říkala, že bych to nechtěla ušít úplně sama a že by se hodilo sehnat nějaké dva další blázny, kteří by do toho chtěli jít.
Míša
A mě to upřímně ani nenapadlo, že to půjdu. Ale jednou jsme spolu hrály deskovky u nás na terase a já řekla: „Hele, nechtěli byste jít ten Kungsleden?“ A Míša řekla: „Jo, tak jo.“
David
To by mě vlastně víc zajímalo, protože my jsme s Míšou už byly na dvou polárních výpravách a ty trvaly sedm a devět dní. A vždycky jsme si řekli…
Míša
Že to stačí.
David
Že to stačí, tak proč?
Míša
Devět dní stačí, topovka, stropovka, splnili jsme si polární výpravu, jedem domů a ten týden si ještě tak nějak užíváš. Ale potom Lůca navrhla, že bychom jeli někam na měsíc, a to bylo takový, no, tak my o tom popřemýšlíme a třeba bychom se přidali na dva týdny a potom bychom odjeli. A to si i ty sám říkal, že proč ne? Protože stejně bychom někam na polar letos jeli. Akorát potom při plánování jsme zjistili, že není úplně jednoduchý se z půlky Kungsledenu dostat zpátky. A tak jsme si říkali, jo, tak to bude trvat třeba tři týdny. To bychom s nima dali. A pokud to bude trvat čtyři, to dáme. Tak jsme na to kývli. A David pořád říkal, že asi si možná doufal, že se na to nějak zapomene.
David
Přesně tak. Ještě předtím, než jsme si řekli, že pojedem na dva týdny, to bylo někdy na podzim, tak já jsem doufal, že na to Lůca zapomene a že to vyšumí. Takové to klasické, jak řekneš „A jo, já se přidám“ a už čekáš, že ten druhej už s tím zpátky nepřijde. No a bohužel přišli.
Lucka
Jo? Co to tady povídáš, prosím tě? Jak, že jste zvažovali, že se odpojíme? Já jsem to jenom řekla a Míša řekla: „Jo, tak jo, tak jedeme—
Míša
Já jsem tě viděla asi podruhé v životě, tak by bylo blbý hned ti říkat hele, to fakt není dobrej nápad jet někam takhle na měsíc a s tebou tam vůbec nepojedu. Takže jsem řekla spíš taková—
Lucka
—že všechny potěšíme a pak můžeš couvnout.
Míša
Já si stejně myslím, že tobě tu myšlenku vnukl Marvis, kterej ti někde v polospánku šeptal do ouška: „Mamko, já bych chtěl jet někam na sever. Mně je tady hrozně horko.“
Lucka
Je to tak.
Míša
Takže za to všechno může Marvis a kvůli Marvisovi jsme tam všichni jeli.
Lucka
Jo? Já si myslím, že Marvel si to užil ze všech nejvíc. Myslím si, že jedinej neměl za celou dobu žádnej problém. Jako že vůbec žádnej. No, to jo.
David
Ještě bychom měli zmínit, z koho všeho se skládala naše posádka té výpravy. Tak jestli…
Lucka
Jo, chybí nám tady dneska nejdůležitější člen naší posádky Marvel. A taky tady dneska není Filip, protože maká a neměl bohužel čas. Ale za mě jsme vybrali ty nejdůležitější členy týmu, ty, co mají co předat a…
David
Tak teďka předáme.
Lucka
Jdeme předávat.
David
Co plánování? Za mě to byl celkem hardcore, ale jak to hodnotíš třeba ty, Míšo? Tak tys to naplánoval všechno za mě. Takže dobrý.
Lucka
Jo, já to mám dost podobně. Vy jste to naplánovali za mě, takže super. Proto jsme se rozhodli vás vzít, že jo?
David
Jasně.
Míša
No, tak David se pustil do plánování, který se týkalo posílání resupply balíčků, což byl velký otazník, jak to dokážeme vyřešit, ale na základě nějakých článků a—
David
Pokusů a omylů—
Míša
Pokusů, omylů jsme se nějak dobrali.
David
Podařilo se nám poslat čtyři krabice. Anebo ještě možná řeknu, že jsme si těch čtyři sta sedmdesát kilometrů rozdělili do pěti etap: čtyři etapy po pěti dnech a jednu etapu sedmidenní. A na každou etapu jsme měli balík s jídlem.
Míša
Protože někteří to chodí tak, že od začátku až do konce si všechno jídlo, všechno vybavení vezou na saních. Ale to potom znamená třeba, jak to měl právě Jirka z Mily, co potom pro tebe znamená, že máš na saních padesát, šedesát kilo a v podstatě tam trpíš hned od začátku až do konce. Takže my jsme si všechny věci, jídlo posílali, abychom to vždycky doplňovali postupně a nemuseli od začátku táhnout tolik kil.
Lucka
I pro Marvela granule byly fakt těžký. Teď Marvis, zhýčkaná čubička.
Míša
Ten se tam žral takový mňaminy.
Lucka
Ten měl taštičky, jerky a všechno, takže bylo by to náročný si to vzít na celou dobu.
David
Souhlasím. A nechtěli jsme jít expedičním stylem, tak jsme si poslali balíky. A my jsme vyrazili z jihu na sever. A řeknete, holky, proč?
Lucka
Protože jsme slyšely, že nám bude méně foukat do xichtu. Byla to pravda?
Míša
Převážně vítr foukal od jihozápadu, což říkal Jirka v tom minulým podcastu, a byla to pravda. Asi jenom pár dní tomu bylo jinak, že nám foukal protivítr, ale—
Lucka
Dvakrát, v tu nejhorší chvíli, dva blbý dny, když nás—
Míša
Upřímně nám vítr nefoukal skoro nikdy. Měli jsme neskutečný počasí, kdy bylo několik dní naprostý bezvětří, ale pokud vítr foukal, tak to bylo do zad, takže to ještě popohánělo saně a lyže, což bylo fajn.
David
Cením si na tomhle směru, že jsme měli slunce v zádech a nemuseli jsme se tolik mazat a neměli jsme spálenej xicht, což věřím, že s množstvím slunce, které jsme měli, by mohl být problém.
Lucka
Taky za mě, když tam jedeš autem, je zbytečný jet ještě jeden den až do Abiska. My jsme dojeli do Hemavanu a je to blíž. Pak až dojedeš do Abiska, vezmeš vlak nebo se k autu dostaneš jinak, ale jet až do Abiska ještě dalších deset hodin možná a pak dojít zpátky do Hemavanu a jet zase zpátky deset hodin nahoru, abys pak deset hodin jel dolů, přišlo mi to logisticky nejjednodušší takhle. Myslím si, že spousta lidí, když nejdou se psem, využijou leteckou dopravu. Pak vezmou noční vlak ze Stockholmu nebo odněkud a je to jednodušší, ale tím, že jsme chtěli jet s Marvelem, rozhodli jsme se jet mým Wolfswagenem Golfem. Jo, prosím vás, Golf, čtyři lidi, pes a každý čtyřicet kilo na saně plus saně. Koupili jsme obrovskou rakev na střechu, rakev, truhlu, střešní box, záleží, odkud jste. Loď. A kolik měla litrů ta rakev?
Míša
Hodně. Asi co nejvíc, co může mít.
Lucka
Úplně nejvíc, co šlo, podle mě nějakých dvě stě, dvě stě dvacet nebo něco takovýho. A bylo to na knap, podle mě.
David
Hodně na knap.
Lucka
Hodně na knap.
David
Dali jsme věci do rezervy—
Míša
Ještě hodinu předtím, než jsme opravdu odjížděli, jsme nevěděli, jestli se vlezeme a jestli nebudeme muset—
David
Dvě hodiny předtím jsme řešili píchnutou pneumatiku a Filip jel do servisu. Tohle byl hodně velký hardcore a já jsem nevěřil, že odjedem.
Lucka
Ale to jsou přesně známky toho, když se to na začátku kazí, pak ti to všechno vyjde, protože ti to zprotiví na začátku. Říkáš si, my neodjedem, my to nestihneme, my tam nedojedem, a pak to je super. Kdykoliv nějaká expedice začíná tady těma fuckupama, pak je to za mě v topu.
David
Hele, zmínila si, Luco, Hemavan. Jaké byly tvé první pocity, když jsi zapřáhla poprvé ty saně a poprvé si nasadila backcountry lyže v Hemavanu a vyrazila jsi vstříc kopcům a sjezdovkám, co tam jsou?
Lucka
Říkala jsem si, že zhebnu. To bylo moje první. Měla jsem čtyřicet pět kilo. Za mě to byl bizár a hlavně hned ze začátku to jede do kopce. Už jak jsme šli do kopce, podkluzovaly mi i lyže s pásy, bylo to tak těžký. Vůbec jsem nešla, šla jsem jak babka se senem, stoletá, shrbená—
Míša
Byla jsi naprosto předkloněná, skoro do pravého úhlu záda a u každého kroku bylo vidět, jak to tlačíš s celou silou. U Hemavanu jsme v podstatě celý první den šli jenom do kopce. Tam je i lyžařské středisko a bylo to náročný. Člověk je naloženej full věcma od začátku.
Lucka
Říkala jsem si, že jsme tam jeli zbytečně. První den jsem si říkala, my jsme ušli asi osm set metrů a měla jsem pocit, že máme za sebou celej den. Říkala jsem si, no tak tohle bude peklo. A to jsem ještě netušila, jaký peklo to bude.
David
My jsme s Míšou měly třicet pět kilo, Filip snad čtyřicet sedm, šílený. Jenom zvednout to na ruční váhy byla šichta. A jaké byly tvoje pocity, Míšo? Ty jsi věděla—
Míša
Věděla jsem, že to bude náročný, ale na minulých výpravách jsme měly něco okolo dvaceti, možná ani to ne. Takže třicet pět samozřejmě byl náklad vyznatelnej, ale když jde člověk pomalu s lyžema, se nějak šoupe nahoru, tak to nějak šlo.
David
Hned ráno druhý den, nebo možná už večer, nastala krize. Holky, co se stalo? Luco? Já to možná řeknu za nás.
Lucka
Vyráželi jsme z Hemavanu někdy po obědě a měli jsme cíl dojít do první chaty, která byla asi deset kilometrů od začátku, říkali jsme si, tam dojdem. Jenže už se začalo smrákat. Západ slunka byl okolo půl páté. Filip byl nemocnej, chrblal. Luca už z toho měla plný zuby, protože to měla těžký. Ne, já jsem tam hlavně na vás čekala asi půlhodinu, než jste si nasadili pásy, které jsme se s Míšou rozhodly nechat, že na sjezd si necháme pásy, že to nemá smysl, a já tam totálně promrzla a už mi začala být taková zima, že se mi pouštěla zima a jak zašlo sluníčko, začala jsem mít úplně zmrzlý nohy, úplně zmrzlý ruce. Bylo mi úplně zle. Vím, že ten první den to byla pro mě krize. Ještě jak jsem viděla Filipa, jak se dáví a chrble, a přišlo mi to jako kašel, kterej pak dostaneš, když máš zápal plic. Působilo to na mě hrozně, začala jsem mít hroznej stres. Je tady zima, teď mám ještě mýho Marvise, nejsem zodpovědná jenom sama za sebe. Měla jsem o něj strach, jestli je v pohodě, ale vůbec jsem na to neměla čas. A nedošli jsme na chatu. Já vím, že kvůli mně. A i kdybyste, vy jste ještě nevěděli, jak se mnou pracovat. Měli jste mě namotivovat, měli jste říct hele, Luco, pojď, to hecneš. Ještě kilometr a půl nám chybělo na chatu.
Míša
Ale my jsme si s Davidem nebyli jisti, jestli je ta chata otevřená, takže jsem se trošku bála—
David
Jasně, spoustu je otázek, ale souhlasím, že jsme se prakticky skoro vůbec neznali a nevěděli jsme, jak spolu komunikovat.
Lucka
Řekla jsem, že už nemůžu. Byla jsem ve stresu. Nemohla jsem šlapat, zavíraly se mi oči, začalo mi být i špatně. Tak jsme řekli, že postavíme stan, a to bylo šílený. V zimě po tmě stavět poprvé v životě ten stan. Nepočítám to, že jsme to stavěli někde na zahradě u nás a vyzkoušeli jsme si postavit expediční stan, ve kterým je milion tyček. To není žádnej ultralightovej stan, kterej mám od Big Agnesu, kterej nastrkáš, a ani to nemusíš zabořit do země. A najednou vidím, jak tam Filip tahá ucha a místo kolíků rve lyže. Ta lyže se zabořila do půlky a my jsme přidělávali stan lyžemi. Byla mi zima, klepala jsem se, vlezli jsme do stanu, Filip se začal klepat, měl horečku, sahala jsem mu na čelo. Představa, že si máme jít uvařit, pro mě úplně no go. Zpětně, když se na to dívám a vím, že vy dva jste si tam dělali selfíčka ve stanu.
Míša
No tak David byl happy, že jsme konečně na cestě. Vyšponoval stan, všechny lanéčka—
David
Hodně jsem vypínal lanka. Těšil jsem se, až si postavíme novej stan od MSRka. V předsíňce jsem si vykopal jámu na sezení.
Lucka
Na sezení?
Míša
Fotili jsme si usměvavá selfíčka, uvařili jsme si dobrý jídlo. David se potom vás šel zeptat, jestli je všechno oukej. Vy jste odpověděli: „Jo, že jo.“ No, tak jsme—
Lucka
My jsme tam bojovali o přežití. Nedali jsme si večeři. Neuvařili jsme vodu. Neměli jsme čaj. Byli jsme úplně vyřízení, jenomže nám to bylo tak trapný vám říct, že jsme úplně v prdeli po prvním dni. Já kdybych došla do stanu, hned zalezu do spacáku a jdu spát. A pro mě už tady to začalo. Celou noc jsem nespala, nezvládla jsem se zahřát. Byla jsem tak zmrzlá tím, že jsme se nenajedli. Nedošla jsem se ani vyčůrat, úplně nejzákladnější chyby toho, když nechceš, aby ti v mínus třiceti stupních byla zima: vyčůrat se, najíst se a dát si do spacáku nalžíňku. Umocnilo to, že jsem byla vyřízená, ale ještě jsem se musela postarat o Filipa, dát mu léky, napít, udělat mu aspoň tortillu s tuňákem, aby se aspoň trochu najedl. Já jsem do sebe nic nedostala a usínala jsem s pocitem, že jsem nedala najíst Marvelovi. Už jsem na to neměla kapacitu, protože Marvelovi se musely dát granule, který se zalijou teplou vodou, protože granule byly zmrzlý. Taštičky byly taky zmrzlý a usínala jsem s tím, že tady umřem, že Marvel nedostal najíst. Leží tady vedle mě. Co když mu bude zima? Jsem tady někde, kde je mi totální kosa, a v totálním nekomfortu jsem šla spát. Celou noc jsem nespala. Celou noc jsem přemýšlela nad tím, co budeme dělat.
David
Hm.
Lucka
To byla asi největší krize, kterou jsme tam měly. Ale já jsem druhej den ráno řekla, že jdu domů.
Míša
My jsme se probudili, klasika, začneš se balit, připravuješ si snídani a teď vidím Lucu, jak je skleslá, co je, ne? A Luca: já to tady balím, já vám budu dělat support, já jdu do Hemavanu zpátky. A my úplně: Cože? Teprve jsme začali? Vždyť se nic nestalo— Přesně no.
Lucka
Okej, počasí dobré, je třeba mínus patnáct. Není to žádný strašný extrém a vůbec jsme s Davidem nerozuměli, kde se stal problém.
David
Prvně přišel Filip a řekl, že to Luci chce zabalit. A já… Dělá si srandu? Nebo to myslí vážně? Protože my jsme to vnímali úplně jinak. Ty jsi to vnímala jako extrém, ale my jsme to vnímali jako: Jo, konečně po třech dnech v autě jsem venku a kempuju. Podmínky muah! Lážo, plážo, stáníček, postavím se, vypnu si, uvařím si, super všechno, spím dobře a ráno bum. Realita, problém, jedeme domů. Musím říct, že v první moment se v nás to začalo míchat: máme být na ni naštvaní? Nebo máme ji kvalitovat? Nebo máme ji podpořit?
Lucka
Navíc se mi rozbily lyže. Hned první den se mi rozbily pásy a ráno, když jsem se podívala na katastrofu, říkala jsem si: Teď jsme zmrzlí, nemáme vodu. Neměli jsme co pít. Bylo nám extrémně blbý vám říct, že jsme takový lůzři, že jsme si nezvládli uvařit vodu, že jsme nespali, že Marvel nejedl, že mám pokaženej pás, kterej se mi urval, a přišlo mi nejlepší vám to nezkazit. Chtěla jsem, aby Filip pokračoval, říkala jsem si, že dojdu k autu, že to pro mě asi není, že jsem se přecenila. Ale jenom jsem vám to řekla a—
Míša
To byl nějakej tvůj pohled na situaci. Náš pohled byl takovej: Hele, je první den, pojďme to zkusit. Nevěděli jsme, že jste na tom tak špatně. Vlastně jste nám nic neřekli. Odteď, když budeme víc komunikovat, zeptáme se, jestli je nějakej problém. Budeme vám pomáhat vařit vodu, pomáhat s saněma, vezmeme vám třeba nějaký věci, společnýma silama se posuneme a dojdeme aspoň do prvního místa, do Amarnes. Řekli jsme si, že nemáme cíle dojít až do Abiska. Samozřejmě byl to náš cíl, ale není to nic, přes co by nejel vlak. Říkala jsem: Půjdeme pět dní do Amarnes, tam to utnem klidně, ale pojďme si užít aspoň čtyři dny, což zvládnem, pokud si budem pomáhat. Takže jsme se vydali dál.
Lucka
Tohle byl pro mě zlomovej okamžik, když jsi přinesl tejpu a začal jsi mi spravovat lyže a viděla jsem, že lyže budou fungovat. Přišla Míša a řekla, že tam přece nemusíme dojít. Pojďme si užít pět dní, i kdybychom neměli chodit, nemuseli jít dvacet kilometrů denně tak, jak jsme si naplánovali. Pojďme to aspoň zkusit. To mě hrozně uklidnilo, věděla jsem, že půjdeme to zkusit. A asi od druhýho dne… Už to nikdy nepřišlo. Druhej, třetí, čtvrtý den jsem to začala milovat. Líbilo se mi to a byla jsem na sebe každej den pyšná, když jsme to dodělali. Ten pocit, že jsme si druhej den fakt uvařili. Říkala jsem si, tyjo, tak my jsme hustiaci, my žijem! Teď Filip měl horečku, takže jsme spíš řešili Filipa. Už to nebylo na mně. A šli jsme dál.
David
Velká novinka pro nás byla pohyb na backcountry lyžích. Můžeš k tomu něco, Míšo, říct?
Míša
Taky. Všichni jsme na tom stáli poprvé. Chodíme na skialpy, já i běžkuju, ale backcountry jsou mix skialpů a běžek. Je to o něco širší lyže než běžka, má hrany, nasazovali jsme pásy, pokud jsme šli do kopce. Po prvním kopci u Hemavanu jsme zjistili, nebo mysleli jsme si, že do kopce bez pásů nemáme šanci. No go. Takže další čtyři dny jsme chodili s pásy. Samozřejmě to brzdí lyži. Je to pomalejší, náročnější, musíš víc nohama zabírat. A pásy jsme rozbili hned první den, protože to pro ně bylo záhul. Po čtyřech dnech jsme si řekli: Hej, tak pojďme to zkusit bez pásů.
Lucka
Ono to šlo, že?
Míša
A ono to šlo.
Lucka
Ale jednodušejc.
Míša
Bylo to jednodušší a rychlejší a my: Proč jsme to nezjistili dřív?
Lucka
Pak jsme je za celou dobu nasadili třeba šestkrát.
Míša
Takže první tři dny nebo čtyři dny jsme je měli v kuse. Potom jsme zjistili, že jsme to doteď dělali špatně.
Lucka
A pak dvacet dva dní—
Míša
Potom fakt. Nasadili jsme to možná jednou, dvakrát, když jsme lezli na nějakej hřeben, ale… Šupiny nás překvapily v tom, jak dobře držely.
Lucka
Hlavně jsme občas přišli na to, že je jednodušší si lyže sundat a menší strmý kopec vylézt, vydupat ho s lyžema v ruce, nebo si lyže dát na saně a vyjít to nahoru a zase nasadit—
Míša
Když se to nebořilo, bylo to bez lyží jednodušší.
David
Pásy byly super, ale nasazovat a sundávat je v podmínkách zabralo spoustu času. Člověk za chvilku—
Lucka
Měl omrzlý ruce.
David
A jednak lepidlo přestávalo fungovat, takže…
Lucka
Maximálně jednou za den sundat a nandat.
David
Přesně tak.
Lucka
V noci do spacáku vysušit pásy, aby se druhej den přilepily.
David
A to jsme taky nedělali úplně vždycky.
Lucka
To jsme nedělali. Pak byl průser, ale není nic, co by nevyřešila duck tapa, kterou to obmotáš a drží to.
Míša
Ale naučili jsme se.
Lucka
Když jsme u toho, jak jsme chodili na pásech. Chodili jsme do kopce. Davide, co ty kopce dolů?
David
Za mě úplně nejlepší věc na celém Kuňzlénu.
Lucka
Nejlepší zážitky.
David
Nejlepší zážitky. Poslední dvě výpravy jsme šli na sněžnicích.
Lucka
Nuda.
David
Nuda. Člověk si to vyšlape, spousta energie, úsilí a času a dolů šlapeš zase. Ale lyže, to je paráda.
Míša
Na sjezdy byla bohatá hlavně třetí etapa, si myslím. Mezi Jakvikem a Kvikkjokkem a tam to vždycky bylo tak, že dopoledne jsme vyšli na hřeben, dali jsme si oběd a odpoledne jsme sjížděli dolů k jezeru. Někdy přes den jsme přelízali hřebeny i dva, takže sjezdů bylo o to víc. Nestalo se, že bychom se kopce dolů zalekli a scházeli to pěšky. Fakt jsme všechno vždycky sjeli, i když to byly krpály jak hovado.
Lucka
Jednou ten nejhorší, Míša řekla: „To ne, to já slezu, já jdu pěšky, tohle nejdu.“ A já jsem řekla: „Ty vole, nebuď srab — nebudou dobrý videa.“ A Míša nasadila lyže a už jela (křičí).
Míša
David se tam vždycky pustil do všeho úplně bez—
Lucka
Jo? Máme pár skvělejch držkopádů. Za mě sjezdy největší sranda, největší zážitky a největší adrenalin. Takový to, jak tě to najíždělo: „Vymelu se, nebo to zvládnu?“ A když to vybral, říkal sis: „Yes! Ty vole, já jsem sjel další kopec!“ A když ses vymlátil, věděl jsi, že máme super video.
David
Jasně, mrkněte na náš Instáček, Gramino, nebo na Holka z bucket listu. Máme tam boží kompilaci, takže nad tou se pobavíte. A k sjezdům: člověk je kilometry, to odsejpalo. Pět kiláků jsme dali třeba za půl hoďky, když byl dlouhej sjezd. Za mě úplně top, top.
Míša
To byla bomba.
David
Je dobrý si uvědomit, že za sebou máme čtyřicetikilový saně—
Lucka
A nemáme lyže. Máme běžky, které mají volnou patu. Bylo to náročný to občas udržet. A já měla občas přidělanýho Marvise, který mě táhnul, takže jsem jela o to rychlejc.
David
A když člověk jel strašně pomalu, saně ho začaly předjíždět a pak se přetočily a nesmyslně něco, anebo se ve velké rychlosti flipnuly, otočily. A teď sis sbíral všechen obsah po sjezdovce nebo po svahu.
Lucka
První dny byly pokus omyl. Jednou jsem jela se saněma napřed z šílenýho kopce, jak jsme sjížděli druhej den nebo třetí, jak to bylo celý zledovatělý. Vezla jsem před sebou saně, ale Míša to pak profrčela celý rovně—
Míša
To jsme ještě sjížděli i s pásama—
Lucka
Nás pásy brzdily.
Míša
Báli jsme se sjezdů, tak jsme si řekli, že si necháme pásy, aby nás to trošku brzdilo.
Lucka
A pak poslední dny už jedeš. To bylo to nejlepší.
David
Zmínila jsi Marvička, zajímá mě, jestli jsi ho nějak připravovala na tuhle expedici.
Lucka
Ne, ne. Marvička jsem nikdy na tohle nepřipravovaná—
Míša
Ten je připravenej od narození.
Lucka
Ten je připravenej od narození. A musím říct, že teď, po tom, co jsme se vrátili, už je to—
Míša
Měsíc.
Lucka
Měsíc a něco, že? A Marvel pořád dnes chodil pod sadu. Pořád si to udržuje a furt čeká, kdy zas bude mínus třicet a čeká, kdy zase vyrazíme, protože Marvel, on se pro tohle počasí fakt narodil. Já jsem se bála, že se mu něco stane, že třeba i lyžemi. Měla jsem vlastně… Vy jste měli lékárničku pro nás pro všechny, podle mě. A já jsem měla lékárničku jenom pro Marvise. A když už se pak něco stalo, tak jsme používali ty věci i s Filipem, ale já jsem se bála, že mu třeba rozsekneme tlapičku nebo že bude mít odřený pacinky, nebo že se mu fakt něco… nevím, bude ho bolet třeba noha nebo něco se mu stane. A fakt nic se mu nestalo za celou dobu. Vůbec žádný problém. Jediný, s čím měl vlastně Marvis problém, byly ty poslední dny, jak začal být mokrý sníh, tak se mu to… dělaly se mu v tlapičkách ty kuličky a tak jsme každou chvíli zastavovali a dávali jsme mu to pryč. Ale to bylo to nej… Jindy vlastně Marvis žádný problém neměl, no. [NEJASNÉ: pod sadu]
Míša
Já jsem byla s Marvisem mega happy, že je tam s náma, i když jsem měla špatnou náladu, nějak špatnej den, necítila jsem se. Stačilo podívat se na toho Marvise, jak si to užívá, a ta radost z něho úplně…
Lucka
Pro mě to bylo fakt jako… já jsem byla hrozně ráda, že jsme tam s váma, protože já se přiznám, že už když jsme vyjížděli, já jsem to necítila úplně. Necítila jsem se dobře, komfortně. Já jsem nevěděla, Davide, že ty jsi alergický na zvířata, to jste úplně zapomněli zmínit, nebo jste to nezdůraznili dostatečně.
David
Na psy a kočky.
Lucka
Na psy a kočky. A když jsme už seděli v tom autě a já jsem viděla, jak ty máš červený oči a jak tam celou dobu kýcháš a kýcháš.
David
Teď, protože jsem jel v tvém autě před chvílí, takže…
Lucka
Ale to jsi to měl pět minut. Ty jsi jel pět minut v mým autě a slzej ti oči. A ty jsi tři dny seděl vedle toho Marvela v tom malým Golfu, to je metr čtvereční v tom autě. A já jsem si říkala, že to bude hrozný, protože já strašně špatně snáším, když někdo má jakýkoliv narážky na Marvise, cokoliv. A ta představa, že dojdeme na nějakou chatu a ty bys, Davide, řek: „Tak nechme Marvela venku.“ Já jsem si říkala, že tohle nedám, že tě budu muset—
Míša
Tak já bych namítla: „Hm, tak co kdybychom nechali Davida venku?“ (smích)
Lucka
A to je ten tvůj partner. Ale pro mě pak hrozně znamenalo, že kdykoliv jsme šli spát nebo jsme byli třeba na nějakých těch úbytkách, tak tys vždycky každý večer přišel a dal jsi tomu Marvisovi pusu. A pro mě tohle bylo úplně jako… stydím se brečet, jo? Ale pro mě tady tohle znamenalo úplně nejvíc, že fakt za Míšou chodil, že vás měl tak strašně rád. A pro mě tohle bylo úplně alfa omega celého tady toho trailu, že jsem se tam cítila dobře, že jsem věděla, že toho Marvise fakt berete.
David
Taky jsme ho měli rádi a máme.
Lucka
Já vím, že ho máte hrozně rádi, no.
David
Jak říkala Míša, člověk se tam občas trápí, bolí ho něco, on je „whatever“. Ale pak se podíval na toho Marvela a ten byl šťastný, vysmátý all the time. A člověk si uvědomil, tyjo, taky bych se měl víc usmívat a víc si toho vážit, že tady jsem.
Lucka
A víc si to užívat, že tady jsem, že spousta lidí—
Míša
To se mi občas stávalo, že jsem byla uzavřená v takové své pochmurné bublině. Cítím se slabá, nejde mi to, mám hlad a tak. A potom stačilo podívat se na toho Marvise, když jsi za mnou třeba přišla a řekla jsi něco jako „Ježíš, tady je to tak krásný.“ A najednou ta moje bublina se propíchla a najednou, tyjo, tady je to fakt hezký a stačí se podívat kolem sebe a najednou je ta nálada úplně jinde. Takže fakt mi pomohlo, že jsme tam měli dobrou partu a že to tam fungovalo.
Lucka
To je fakt, jde vidět, když nemáš dobrou partu, tak je to takový, že se třeba lidi i předhánějí. Vadí ti, že je někdo vzadu, někdo vepředu, ale tím, že ty naše síly… Ale musím říct, že nejlepší věc, která se mi za celou dobu tam stala, nebo něco, z čeho jsem měla největší radost z celého toho treku, tak bylo, když ti mrdlo v zádech, Davide.
David
To jsem myslel, že řekneš.
Lucka
Je mi to líto, že to musím říct, ale vy jste nám první týden fakt pomáhali. Vařili jste nám vodu, brali jste nám věci, vzali jste věci tomu Filipovi a bylo to pro mě takový, že jsem si říkala, tyjo, my jsme tady takoví nímandi. A pak ti prásklo v zádech a pro nás to s Filipem bylo úplně jako—
Míša
Teď je moje příležitost!
Lucka
Ta naše příležitost.
Míša
Můžu se ukázat.
Lucka
Jsme dobří, jo? Jak jsme ti vzali fakt ty věci a my jsme ti je fakt vzali v den, kdy jsme šli do brutálního kopce a my jsme to…
Míša
No ne, tak hlavně Davidovi jeblo v zádech a já jsem měla asi tři dny před měsíčkama, což jsou vždycky dny, kdy jsem hrozně citlivá na všechno. Jsem taková slabá už jenom z toho důvodu—
Lucka
Načuč.
Míša
Načuč jsem. Ještě Davida jeblo v zádech, takže jsem začala být ve stresu. Jako že ty věci budu muset vzít já, což já jsem měla sama svých věcí dost. Vzala jsem si jeho stan, myslím, jenom a asi po pár kilometrech jsem už nemohla, jo? Takže—
Lucka
A Míša řekla, že se nic neděje. „Míšo, všechno v pohodě?“ „Jo.“ „A děje se něco?“ „Nic.“ A šla. Šla dopředu a já věděla, že to „nic“ znamená něco.
Míša
Takže Lúca tam za mnou naklusala: „Hej, tak co se děje? Mně se stýská.“
Lucka
A já jsem si myslela, že jsou třeba naštvaní, že jsme něco neudělali nebo že tam s náma nechcete být. A říkala jsem: „Míšo, to řekni, ať je to cokoliv, tak to řekni. Hele, my to zvládneme.“ A Míša tam jenom seděla a říká: „Mně se stýská po mojí kočičce.“ A já jsem si říkala, no jo, tak jsem ji objala. Vzali jsme vám s Filipem ty věci a nám to udělalo tak dobře, že najednou jsme cítili, že se to převažuje a že zase můžeme pomoct my vám. A to, že jsme tam s Míšou byly, jsme docela citliví a kdykoliv přišla nějaká krize, že jsme si fakt pomohli, tak tohle za mě bylo úplně to nejvíc. Důvod, proč jsme to došli, a my jsme se za celou dobu ani jednou nepohádali, že jo. Nebylo to takový… jo, párkrát jsme vás chtěli zabít za ty rána. Oni chtějí vycházet brzy a nám to vždycky hrozně dlouho trvalo. A jasně, že vy jste museli být naštvaní, protože jste na nás museli v uvozovkách trochu čekat a mrzli jste tam, ale vždycky jsme to tak nějak ukorigovali. Za mě jsme byli fakt super parta.
David
Jo, k tomu času se ještě vyjádřím. Ne že bychom byli na to nějací pedanti, ale není to letní trek a když člověk někde stojí, tak potom mrzne. A proto je důležitý sladit čas. A hlavně jsme měli čtyři sta sedmdesát kilometrů před sebou. Naplánované balíky, etapy, každý den dvacet kilometrů. A když jsi věděl, že to dnes neujdeš, tak další den máš kilometry navíc, no.
Lucka
No jo, jenomže ten rozdíl byl, že vy jste byli totálně šprťáci, takový ti lidi, co nikdo nemá rád. Vy už jste šli dvě polární. Vy už jste věděli, jak to chodí, vy jste věděli, jak si to máte dát na saně. My jsme ráno vstali, měli jsme tam totální bugr a oni zabalený saně. Ještě naskládaný všechno tak, že to tam perfektně sedělo. Ty si říkáš, ti mají fakt nějaký OCD nebo něco takovýho, a my tam poházený věci. My nevěděli, co kam dát. Hlavně tady jsme zastavili někdy během dne. Vy jste si hned vyndali svačinu a my jsme věděli, že tu svačinu máme někde dole v dufflu. Tak jsme to tam hrabali. My jsme neměli systém, ale na to jsem já byla potom na sebe pyšná, že už jsem si časem zvládala zabalit dobře ty věci. Věděla jsem, kde co mám, věděla jsem, odkud vytahujeme termosku, kde máme věci na jídlo, že jsme se v tom nemuseli hrabat a museli jsme si na to přijít. Ale trvalo nám to nějakých sedm, deset dní, než jsme si v tom našli systém. Takže jo, na začátku nám to fakt dlouho trvalo. A vy jste byli šprťáci šprťácký, no.
Míša
Tak příště už budeš vědět.
Lucka
Já jsem ráda, že je tady to příště. Vygooglete si, co je Národní park Sarek, a příští expedice s Gramino bude pokračovat tady!
Míša
Když jsi ještě v tom nepořádku, tak přesně jako vy jste dělali, nebo Filip na začátku, velkou chybu, že měl naházený věci na volno v saních mimo duffel a když ses v kopci vymlátil, tak ti věci lítaly po svahu. A třeba první den ztratil termosku, což je celkem zásadní věc.
Lucka
Ale Filip takovej je. Ono to k Filipovi patří, že se něco ztrácí, něco někde necháme, předně hledáme SD karty.
Míša
Jenom jsme čekali, kdy ztratí ten stan, kterej tam měl vždycky položenej jenom na těch saních. Říkali jsme si, že by byl trošku problém. Naštěstí v průběhu, jak šel čas, už se to začalo dávat dovnitř. Takže jsme se postupně všichni nějak zlepšovali.
Lucka
Já si myslím, že příští expedice… Shodli jsme se ale kolektivně, že už bychom nechtěli jít na nic takhle dlouhýho, že měsíc je dlouhá doba. A já musím říct, že kdybych… že jsme to došli do konce, bylo to úžasný. Ale dva týdny je za mě ideální doba, kdy se ti vystřídají všechna ta počasí. Budeš mít i hezky, budeš mít i hnusně. Nebude to takový, že dojedeš jenom na týden, tři dny jedeš tam, tři dny zpátky. Je to takový, že šest dní strávíš na cestě kvůli sedmi dnům. Čtrnáct dní je za mě úplně ideální doba, na kterou si dovedu představit, že příště zase něco vymyslíme. A na polární expedici fakt stačí, jako že—
Míša
Naprosto souhlasím.
Lucka
Ale jsem ráda, že řešíme, že bude nějaký příště.
Míša
Hele, co byl váš největší strach před cestou a jak se to naplnilo? No, asi toto. Jako že—
Lucka
Že nebudeme dobrá parta.
Míša
To taky. Ale já jsem se bála toho, že mě bude bavit třeba první týden a potom už to půjde z kopce, že mě to přestane bavit tam.
Lucka
Jo, to jsi vlastně říkala, no.
Míša
Že jsme se zavázali k tomu ujít celej Kungsleden od začátku až do konce. Je to nějakej cíl projít Kungsleden celej a že mě to přestane bavit, že se tam začnu nudit z toho nebo tak.
Lucka
A naplnilo se to?
Míša
Ne, protože každá ta etapa byla v něčem jiná. Ta krajina se měnila ze začátku. A řešili jsme tam jiný věci. Na začátku jsme řešili Filipovu nemoc a to, že nám nefungovaly pásy. Druhej týden tam s náma byla Pája a Kuba. To jsme ještě nezmiňovali, že za náma tam přijeli naši kamarádi. Třetí týden byl horší, když Pája s Kubou odjeli, tak jsme měli trošku deprese, ale tam byly skvělý sjezdy. Čtvrtá etapa.
Lucka
Tam jsem já měla krizi, dva dny jsem vracela, bylo mi špatně.
Míša
Jo, tam jsme šli na Skierfe, potom Lúca byla nemocná a pátá etapa— To byly hory, Abisko a je to tak.
Lucka
A to už jsme jenom řešili, abychom to přežili a hlavně došli do konce. Poslední týden pro mě byl takovej, že už jsem fakt chtěla být na konci. A to, jak poslední den začalo pršet, to jsem si říkala, že nám ten Kungsleden chce napráskat na prdel, abychom se už sem nikdy nevraceli. Abychom dostali tu lekci, protože první tři týdny měly fakt nádherný počasí. Já nevím, jestli si to uvědomujete, ale když jsem viděla fotky od Jirky a od Mily, tak jsem si říkala: Tohle bude peklo! A my měli totální nádheru. To, jaký jsme měli počasí, za to bychom měli podle mě každý den ještě děkovat, protože první dny—
Míša
To jsme měli krásný.
Lucka
První tři týdny úplně v topu. Top strop.
David
To jsme měli ještě o kus nižší teploty. Párkrát jsme měli mínus dvacet pět, jednou bylo i mínus třicet v noci. Týden byl bouře, vítr, sníh, ale jinak fakt sluníčko.
Lucka
Pro mě nejtěžší den ten den, kdy bylo v noci, jak jsme spali v té chatě, mínus třicet stupňů. A když jsme ráno vyšli a já si nezvládla zahřát nohy. A to mi pak psala moje teta, že v tu dobu nás přestala sledovat úplně všude, že to nemohla přenést přes vnitřní ten, jak tam Míša je na tom videu a jak mi mlátí pěstmi do bot, aby mi povolily prsty, ale já fakt myslela, že mi omrzly na totálku prsty a to byl jeden asi z nejhnusnějších pocitů, jaký jsem tam zažila, když jsem nevěděla, co mám udělat, aby mi prsty rozmrzly, že mi byla fakt šílená zima, no.
David
Lůco, ještě za tebe, co bylo před cestou tvůj největší strach?
Lucka
Že nebudeme dobrá parta, že si nebudeme vzájemně rozumět, že budeme každý chtít chodit jinak, třeba rychle, že nebudete mít rádi Marvise. A nic z toho se nenaplnilo. A právě to pro mě bylo obrovské překvapení a musím říct, že si toho strašně vážím, fakt, že jste fakt skvělí, fakt jste jako já. Člověk v životě už potká nějaký lidi a ví, že některý věci tam nesedí, ale i to, že jsme se na sebe navzájem mohli spolehnout, to za mě bylo super. Fakt skvělej tým.
Míša
Taky si myslím.
Lucka
A co ty, Davouši? Čeho ses bál?
David
Hele, já jsem neměl moc žádný velký očekávání, takže ani nějaký strachy. Ale spíš jsem se bál asi o Marvička, protože my lidi si… měli bychom si být schopni říct o pomoc a říct si, že nám něco je. Což se v našich případech moc nepotvrdilo.
Lucka
Ale pak už jo.
David
Pak už jo. Pak jsme zařadili… blbě se ptát „Jsi v pohodě? Je všechno dobrý?“ Lidi řeknou vždycky: „Jo, v pohodě.“ Ale začali jsme řešit stupnici od jedné do desíti. Vždycky jsme si řekli…
Míša
Řekni si, kolikátka… jak ti je? Od jedné do desítky. A když to bylo nad pětku, tak to bylo dobrý. Když to bylo pod pětku, tak jsme to vždycky začali snažit vyřešit, protože když jednomu není nějak hej, ať už je to něco fyzickýho nebo mentální, nějaký nastavení, tak je potřeba to vyřešit, aby ta skupina mohla dál spolu dobře fungovat a jít dál, no.
David
No a point jsem chtěl říct, že jsem se bál o Marvila, protože jsem nevěděl…Co za problémy tam může mít, ty kuličky na těch tlapičkách. A další věci, nějaká sněžná slepota a tak, ale na všechno jsme se snažili připravit.
Lucka
Já jsem měla kapky, Marviček měl i svoje brejle, takže kdyby se náhodou něco stalo, tak jsme byli… na Marvela jsme byli perfektně připravení. Marvis měl i botičky, ale jo, máš pravdu, protože on si… nebo víš co? Marvis, jak je docela fixovaný na mě, tak si řekl. Vem si, že tu jednu noc, kdy mu byla zima, jak bylo těch mínus třicet stupňů, tak ono jako husky— jasně, že mu nebude zima. Ta jeho srst je do těch mínus padesáti, šedesáti stupňů. Ale představ si, že když jdeš ven a je třeba nula a jsi v pohodě, vyspal ses a jsi v cajku, tak se oblékneš a je ti teplo. Ale představ si, že jsi unavenej, jsi vysílenej, neměl jsi dost jídla, takže najednou je ti o to větší zima. A já jsem na Marvisovi některé dny viděla, že je mu fakt… že už je unavenej, že si i lehal. Občas jsme to viděli po některých sjezdech. On si lehl na zem a odpočíval. Což první dny vůbec nedělal, měl furt—
Míša
První den pobíhal sem tam, doprava, doleva, dopředu, pět set metrů dozadu pět set metrů. Byl nezastavitelnej a s každým dnem běhal míň a míň. Vzdaloval se od nás míň a míň. Byl takovej… Zastavili jsme se, on si hned lehl, usnul, takže na něm bylo vidět, že je fakt unavenej a možná i tohle. Jsem se toho trošku bála, že třeba třetí, čtvrtá etapa už byl fakt dost.
Lucka
Jo, ale on není blbej jak my. My jsme tam málem umřeli první den s Filipem, ale on, když mu fakt není dobře, když mu byla zima, tak si přišel za náma. Přišel za náma, šel si lehnout na karimatku, nechal se přikrýt, vecpal se nám do spacáku. Takže on si řekl víckrát o pomoc než my. A když jsme pak měli pár „zírou“, my jsme měli tři zírou, nebo dva?
David
Dva.
Lucka
Dva dny, kdy jsme byli na těch horských chatách, tak on celej den spal. On si fakt odpočinul a to umí. Vem si, že my jsme si… Odpočinuli jste si v tom zíru? My jsme dělali videa.
Míša
Ta zíra byly nejhorší dny, úplně.
Lucka
Byly, protože jsme byli úplně vyřízení, že celý den čuměli do telefonu. Dodělávali jsme videa, měli jsme závazky na sítích, spolupráce. Filip stříhal videa na to Hero Heroes, což… jsme došli na ubytování—
David
V šest vstával jako.
Lucka
Ale Marvel celou dobu spal. On je chytrej, ale nějak my, že furt něco. Ale jo.
David
A pomohlo ti tahání? Možná by se někdo mohl někoho zeptat.
Lucka
Je ještě dobrej point, že spousta lidí psalo, proč Marvel nemá vlastní saně? Hele, mohl by. Mohl by mít vlastní saně. Ti psi jsou k tomu uzpůsobení. Já vím, že by mi to hodně ulehčilo, ale když to řeknu tak, jak to je, tak ten Marvel tady bude třináct, čtrnáct let. To je strašně krátká doba a když s ním chodím na treky, vím, že i když mu dám ten batoh, tak je to pro něj nějaké omezení a že si to tak moc neužívá. A tím, jakej spolu máme vztah, tak jsem chtěla, aby si to užil, takže neměl saně. Chtěla jsem, aby si tam pobíhal. Chtěla jsem, aby se mohl otočit na záda a válet se. Většinou bez těch videí—
David
A to dělal.
Lucka
On se válel každej den a on si to fakt každej den užíval na sto procent. A když Marvise vidím, jak si takhle užívá život, mně to do života vlívá strašně moc optimismu a pozitivního myšlení. A chtěla jsem, aby si to Marviček užil, ale když jsem věděla, že už mi není dobře a že už to nezvládám a viděla jsem, že on si to užívá, tak jsem si ho zapřáhla. A Marvis některý dny, i když Filip byl nemocnej, tak do jednoho kopce ho Marvis vytáhl. Makal a dřel. Byl potom unavenej, ale věděla jsem, že kdykoliv mi nebude dobře, tak Marvis přijde a táhnul. A když netáhnul… měla jsem ho normálně zapřaženýho za amortizační vodítko. Měl na sobě postroj. A když jsem viděla, že netáhne, tak jsem věděla, že je u „PKO“. Tak jsem ho pustila. Šel na volno a věděla jsem, že si potřebuje odpočinout. Ale některý dny Marvis odmakal, že mu musíme dát zásluhy, že dřel.
Míša
Já mám pocit, že to dokázal vypozorovat, že třeba tys na tom byla nějaký dny hůř, tak se Marvis zapřáhl a makal. Ale když to nebyla potřeba, tak nemakal taky.
Lucka
No jasně, no.
David
Teď, holky, malá odbočka, musíme zburcovat publikum. S vydáním tohoto podcastu nám začíná anketa Podcast roku a minulej rok se nám podařilo urvat třetí místo. Myslím si, že Lúca v tom má zásluhy—
Míša
Zásluhy.
David
— a protože minulej díl o Arizoně, tak si myslím, že nám to třetí místo urval. A teď chceme se umístit znova. Cílíme na první příčku!
Lucka
David si mě tady pozval jenom z jednoho speciálního důvodu. Protože hele, letos, děcka, já… já to vlastně ani už nemůžu říct. Běžte hlasovat pro Gramino, Život na treku. Já bych řekla, pojďte hlasovat pro nás. Já se cítím být součástí celý tadyty. Já mám pocit, že jsme to my, že my jsme Gramino, taková super parta, a to není jenom my, ale i když děláme fesťák s váma, kam jezdí lidi. Já mám pocit, že už ti lidi jsou taky spjatí, že jsme jedna velká rodina nadšená do outdooru. Takže všichni teď běžte na Podcast roku hlasovat pro podcast Život na treku. Pokud Gramino letos urve první místo v kategorii Sport—
David
Nebo do které kategorie nás zařadí, ale minulý rok to byl sport.
Lucka
Ano. Takže pokud Gramino bude v jakýkoliv kategorii na prvním místě, tak všechny ty hlasy, který tam přijdou— Tak ten počet těch hlasů my vynásobíme, přidáme tam jednu nulu.
David
Dobře.
Lucka
A ty peníze, tady tenhleten počet peněz pošleme na nějakej útulek. Jo? Druhá věc: Marvel opět zatancuje a tentokrát to bude pořádnej tanec i s námi.
Míša
Ojojoj.
Lucka
Virální video to bude. A pokud to vyhrajeme, tak uděláme úplně legendární ten fesťák, co bude.
David
Dobře.
Lucka
Vyvětráme to.
David
Ty vole, to jsme si nedomluvili, ale jdu do toho. Čisté impro.
Lucka
A počkat. A pokud budeme první, bude velká sleva na Gramino. Kód MARVEL20.
David
To nevím. To si ještě… ješte se o tom pobavíme, ale.
Lucka
Já vám říkám, bude to na dvě hodiny.
David
Jo, to by šlo.
Lucka
Všichni teď přerušte poslouchání tohodle podcastu. Běžte na Podcast roku hlasovat pro Život na treku.
David
Přesně tak. Tak jo, hlasy máme a jdeme zpátky k našemu Kungsledenu.
Lucka
Je to tak.
David
Holky, co byl pro vás nejvtipnější moment? Když teď zpětně přemýšlíte nad tím Kungsledem, Kungsledem.
Míša
Nejvtipnější?
Lucka
Já mám pocit, že my jsme se furt jenom řezali něčemu, že jsme se furt smáli nějakým—
Míša
Nějakým… Já myslím, že ta sranda byla rozložená do celých těch dní. Ale tyjo, teď nevím.
Lucka
Ať cokoliv, na cokoliv myslím, ono všechno přebijou zážitky z těch kadibudek a z těch záchodů. Já vím, že si tady, Davide, říkal, že sis první den, kdy my jsme bojovali o přežití, hezky vypnul stan, že sis postavil krásné sezení v předsíni. Ale cos v tý předsíni ve skutečnosti dělal?
David
Vařil jsem tam samozřejmě jídlo, abych navařil tady mojí Míši nějakou tu—
Lucka
Maštu.
David
Nějakej proviant, nějakou maštu. Ale samozřejmě venku potom přišla vichřice, sněžilo, bylo nějakých minus, nevím, sedmnáct a já jsem chtěl jít ven vykonat velkou potřebu. Ale Míša řekla: „Nechoď ven, já se o tebe bojím. Můžeš se zavřít do té předsíňky a splnit tvoje poslání tady.“ A to se stalo.
Lucka
A to se stalo. Ale jo, to se tak dělá.
David
Možná to někomu připadá jako prasárna, ale když tam máš vykopanou díru v tom sněhu, tak uděláš jenom žlábek a—
Lucka
Uděláš žlábek, vykonáš potřebu, zahrabeš to. Ono to okamžitě zmrzne, takže to nijak nesmrdí. Další den to zakopeš a není tam nic poznat. Takže—
David
Takže doporučujem.
Lucka
Vyserte se do předsíňky, můžete vyzkoušet i doma. Ale pro mě nejvtipnější moment přišel v tu chvíli, kdy jste nám to druhej den líčili. A ono tomu předchází ještě jedna historka, že než jsme jeli na Kungsleden, tak David… měli jsme takový, když jsme si přiznávali naše slabý stránky. Já vím, že neumím moc komunikovat, když mi není dobře, neumím to moc dobře říct. Míša nám—
Míša
Já mám problém, když jsem hladová, tak jsem nepříjemná na všechny a tak.
Lucka
Je to tak. A Filip má problém, že on je furt imrvére pozitivní a toho pak chtějí všichni taky zabít. Takže jsme si tak svěřili a David nevěděl, co přidat. Tak nám řek, že kdykoliv jde na záchod, na normální záchod, jemu vždycky na závěr zůstane takovej jeden malej bobeček, kterej nejde spláchnout. A řek nám, že má hydrofobní bobky. A já jsem si ty další dny imrvére představovala, jak v tý předsíňce pak v noci levituje to hovno.
David
Tak díky, že jsi teď prozradila mojí superschopnost.
Lucka
Jestli to máte někdo taky, napište nám to do komentářů, protože Míša, když začala randit s Davidem, tak si říkala, že je to úplnej retard, že po sobě neumí spláchnout, a vždycky, když šla po Davidovi na záchod, tak tam vždycky byl jeden bobek jak od králíka. Ale my jsme to zažili i v hotelu a oni šli oba dva, stáli u koupelny a Míša mu něco šeptala. A my jsme si říkali: „Co si šeptaj? Si šeptaj něco o nás?“ A říkali jsme: „A co si tady šeptáte?“ A Míša nám to prozradila, že šeptala Davidovi, že na záchodě—
Míša
Že tam zase plave bobeček.
David
Dobře, já si myslím, že u tohoto podcastu budu muset zakliknout „explicitní obsah“. A ještě jedna věc, možná to je nakažlivý, protože Filip, když se vrátil z expedice, tak potom posílal video, že se mu to stalo taky.
Lucka
Se mu to stalo též. Mně se to ještě nikdy nestalo teda.
Míša
Takže nám napište, jestli se vám to stává taky.
David
Připojte se do klubu, do klubu hydrofob-bobáků.
Lucka
Přesně tak. Ale tady tyhle historky za mě byly ty nejlepší, co jsme zažili, protože… Já nevím, já vám všem hrozně… abyste si to vůbec dovedli představit, jo? Já to chápu, že si třeba lidi řeknou: No tak co? Tak občas tam nějaká kadibudka, která je zamrzlá, tak si dojdeš na záchod. Ale okej, normálně když chodíš na trek, tak jdeš na záchod, vykopeš si díru, máš lopatku od Gramina a zakopeš to. No big deal. Je to v pohodě. A co se tady změní? Tak jdeš do sněhu, máš velkou lopatu, vykopeš si díru. Ale tak schválně, všichni si dnes běžte na sebe oblíknout dvě trička, vestu, mikinu, péřovku, goráčovku a my jsme na tom ještě měli expediční obrovský bundy a běžte si dřepnout a jenom si zkuste vytřít zadek. Jenom si zkuste tu ruku dát v těch vrstvách a zkuste tohle udělat a představte si… pusťte na sebe fén nebo něco takovýho. Představte si, že je mínus třicet stupňů, jo? Za mě to byly nejnáročnější chvíle, kdy večer, hlavně když je fakt kosa, si dojít na záchod ve všech těch vrstvách zabalený. Ještě jdeš tam v těch sněhulák… Padá co ve sněhulák? Já jsem ani neměla sněhule. Vy jste měly sněhule? Já ne, ale já šla v těch zmrzlých běžkařských botách. Tak pro mě tohle byly taky dost náročný chvíle.
David
Souhlasím. Ještě jsem k tomu něco chtěl dodat, ale už nevím co. Ale to je jedno. Je to život na treku. Tyhle momenty, to je život na treku.
Lucka
A to jsou ty chvíle, na který budeš nejdříve vzpomínat.
Míša
Na kadění?
David
Holky, co vám udělalo největší radost v celé výpravě?
Lucka
Jak ti mrdlo v zádech? (smích)
David
Ježiš, sorry. Dobře, tebe přeskakujeme a jdeme na Míšu.
Míša
Samozřejmě, že mi udělalo radost, že jsme to došli. Protože kdyby to od začátku byla lážo plážo expedice, tak si řeknu: Okej, tak jsme to došli. Ale po tom prvním dni a po tom prvním týdnu, co jsme tam měli za trable a že jsme si mysleli, že tam strávíme maximálně čtyři, pět dní a pojedem domů, tak jsem fakt nečekala, že to dojdem. Takže je to klišé, že to nejlepší nebo největší radost z toho, že jsme to dokončili. Ale fakt je to tak, no.
Lucka
Míšo, jsi jistá? Neměla sis z něčeho ještě trošku větší radost, co?
Míša
Ty rada?
David
Dobrý. Jdeme dál.
Lucka
A Davide, co byl tvůj největší strach, než jsi vyrážel? Tys celou dobu nesl v kapse—
David
Prsten osudu, prsten moci, teda.
Míša
Tíhu, tíhu břemene.
David
Tíhu břemene, požádanýho o ruku, no.
Lucka
Musím říct, že my jsme na vás byli fakt naštvaní, že jsme tam čtyřicet pět minut na ně čekali, než došli. Říkali jsme si, bůhví, co zas dělaj, zase fotí někde nějaký fotky. Oni došli vysmátí. Míša ráno měla úplně otřesnou náladu. Fakt úplně na facku, že jsem si říkala… ale nebyla to úplně její vina, jo? Byli tam lidi, kteří za mě byli na facku, kteří to celý vyprovokovali. A rovnou řeknu, že ten člověk, kterej Míši takhle zkazil náladu, tak mně zkazil komplet celej večer, protože tam byl se psama a ten večer já byla úplně vyřízená, zoufalá a ten člověk věděl, že mám psa. A přišel se mě zeptat, kolik je Marvelovi roků a já jsem řekla, že je mu šest. A ten člověk mi řekl, že je mu to hrozně líto, ale že brzy umře. Fakt blbej vtip. Já to chápu, že on to bere jako pracovní psy, že oni už jsou pak v devíti letech nepoužitelní, ale říct někomu jako jsem já, že je ti líto, že tvýmu psovi je šest, protože brzy umře, je za mě… to jsem si fakt myslela, že vezmu lopatu, ho po hlavě a pak ho někde zakopu.
Míša
Měl nemístný narážky na holky obecně, na Lúcu, cosi měl, na Marvise. Vysmíval se nám, že jsme neschopní a že neumíme plánovat výpravy, protože ten den zrovna, když jsme se s tím Švédem potkali, tak jsme měli vůbec nejnáročnější den. Šli jsme třicet tři kilometrů, šli jsme na Skierfe. Potom nás neubytovali na chatě, kam jsme mířili. Řekli nám, že v těch mínus dvaceti musíme spát ve stanu. A ten Švéd, kterej tam byl ubytovanej, se nám vysmíval. A dělal si srandu z toho, že my ještě nejsme zasnoubení. Říkal: „No, tak to radši ani nedělejte, protože to je úplně zbytečný a holky za to nestojí,“ a tak. Dotklo se mě to a byla jsem z toho smutná. A ten den mě David požádal o ruku.
David
Já jsem se samozřejmě Míši nemohl zastat, protože jsem to držel v tajnosti, takže jsem nechtěl něco ukazovat, takže—
Míša
Ale oni byli Lúca s Filipem naštvaní, že u toho nemohli být.
Lucka
Proč nám to David neřek, hele, tak tam proleť dronem, ať to můžete vidět aspoň zdálky nebo něco. Oni si pak přijdou po čtyřiceti pěti minutách vysmátí, my tam budeme zmrzlí.
Míša
My jsme fotili patizony, což byla pravda.
David
Což byla pravda. Chtěli jsme soukromíčko.
Lucka
Já to chápu, já to naprosto chápu, že jste to chtěli mít hezký a o to to pak bylo hezčí, když jste nám to řekli večer, že jsme to tak mohli…
Míša
Potom jsme se šli nažrat, na raut.
Lucka
Na totéž jsme se najíst, to je nepopsatelný, co? Jaký je to, jak máte potom hlad? A tam byli všichni ti lidi v těch límečkách, oni tam přijeli na sněžných skútrech a tam měli ti lidi ty svetry a—
Míša
košile
Lucka
Oni řekli: „Můžete jít k tomu rautu.“ Oni všichni seděli, pili si pivo a my: „Jdeme rychle, ať toho je dost!“ Všechno jsme si to nabrali—
Míša
Hlavně naber tu šunku!
Lucka
Jo!
Míša
Dáme to Marvisovi.
Lucka
Jo, ještě Marviškovi, jsme se tam fakt přejedli. Ale to je na těch trecích to, co já mám asi fakt úplně nejradši, ten opravdový hlad. Spousta lidí to podle mě nikdy nezažilo, takový ten opravdový hlad. To v životě nemáš, jasný, nejíš třeba celý den a pak večer se těšíš na jídlo, ale tohle je úplně něco jiného, jak jíš celý týden to dehydrované jídlo. A pak najednou si můžeš dát něco reálného, dát si burger, dát si hranolky, tak to je úplně jiný požitek a všem bych to přála, aby to zažili.
David
Je to tak. Byť to jídlo je fakt skvělé, dehydrované, výživové hodnoty, má to všechno, co chceš. Ale tím, jak to máš v té konzistenci, tak to úplně nenahradí nějaký burger nebo něco jiného. Ale my jsme tam chtěli nějaký fast food, něco mastného, něco pořádného, čím bychom se zprasili. Ale oni vždycky na těch horských chatách nebo dvakrát, třikrát, když jsme byli, tak měli fancy restauraci, prostírání, vidličky na dezertíček. Toto-
Míša
Sobí steaky, losí steaky, losí šunčičky. A my jsme chtěli pořádně něco mastného-
Lucka
A tam rybička s gratinovanýma bramborama. Tak to-
Míša
Ani nevím, co to znamená.
Lucka
Já jsem taky říkala, že za tohle nejsem, na tadyto fancy jídlo. Já mám ráda pořádné jídlo. Furt jsme hledali burger a nic nebylo.
David
Jednou jsme si ho přáli.
Lucka
Jednou.
David
Ten raut byl ještě fajn, že si člověk mohl přidat.
Lucka
Hele, bylo to šizené, to maso, víš?
David
Hele, bylo to šizené.
Lucka
No, takže.
David
Takže na Kungsledenu žádná pořádná žravka? Úplně ne? Holky, jakou radu byste si daly teďka samy sobě po tom Kungsledenu, když byste na něj vyrážely znovu?
Míša
Já myslím, že jsem nic extra nepodcenila, ani co se týče výbavy. Možná trošku fyzičku, ale nějakou radu? Nejspíš jsem měla, i když jsem se snažila mít jenom to nejnutnější vybavení, nějaké oblečení navíc. Asi bych trochu obměnila i to jídlo, ale nic zásadního.
Lucka
Já musím říct, že tím, jak jsme to plánovali i s váma a tím, že jsme měli kompletní vybavení od vás, jako od Gramina, tak si myslím, že by to bylo možná trochu víc zážitkové, kdybychom neměli tak dobrou výbavu. Ale my jsme byli tak dobře vybavení, že jsme byli připravení na všechno. A když máš ty kvalitní vrstvy na sobě, máš tu kvalitní výbavu, máš dobré vaření, všechno ti funguje, tak vlastně nic víc nepotřebuješ. Užíváš si to úplně extrémně. A já fakt nevím, co bych sama sobě poradila. Nebo takhle, to je můj celoživotní problém. Já bych sama sobě teď řekla: „Říkej, co chceš.“ Nevím, jestli si pamatujete ten den. Já jsem na sebe byla pyšná jak nikdy v životě. Jak jsem za váma přišla ten večer a se slzama v očích říkala, že se mi nelíbí-
Míša
Já nejsem šťastná. Já bych aspoň jeden den chtěla zakempit dřív a užít si to lážo plážo u stanu, nafotit něco, pobýt tam, chillovat.
Lucka
Jíst jídlo za světla a kochat se západem sluníčka. Protože my jsme každý den… Ale já tomu rozumím, je to polární expedice. Ale my jsme spali mezi těma hnusnýma stromama a mně to připomíná hřbitovy. V zimě je to všechno seschlé a my jsme hledali někde, kde nebude foukat. A vždycky jsme došli někam, kde to bylo kryté. A na těch jezerech to bylo nádherné, že to úplně lákalo k tomu si tam sednout a dát si třeba oběd. Jenomže dát si oběd pro nás znamenalo dvacet minut a pak mrzneš a chceš jít. A já chtěla dojít na to místo. Chtěla jsem si lehnout do spacáku a kochat se. Já jsem odjakživa kochač. Miluju hledat nádherná místa na spaní a tady to nebylo. A já jsem to nedokázala některé dny říct a prostě jsem šla. Ale Davida jsem lakovala, říkala jsem: „Ty Davide, nezůstaneme kempovat tady? Tady bychom mohli nafotit nějaké hezké fotky pro Gramino, nebo bychom mohli… Tady by to bylo pěkné.“ A snažila jsem se, aby to byl tvůj nápad, místo abych řekla: „Hele, nezakempujeme dneska tady? Mě by to fakt udělalo radost. Já bych zítra klidně šlapala dřív, klidně vstanu dřív, ale chci tady zůstat.“ Já neumím říct, co chci, mám to z dětství.
Míša
Já myslím, že ses to už docela naučila.
Lucka
Jo, pak jo.
Míša
Že děláš pokroky.
Lucka
Pak jsem věděla, pamatuju si, jak jsem tam vstala. Jenom jsem brečela a říkám: „Víte, já vám chci něco říct-„
Míša
A my úplně: „Ty vole, co se děje?“
Lucka
Ona zase chce skončit. Prostě něco.
Míša
Zas nějaká katastrofa.
Lucka
Jo.
David
Ona bude rodit.
Lucka
A já jen chtěla zakempovat dřív. Takže to bych si dala radu, víc říkat ty věci. A i když mi nebylo dobře, tak jsem to nevěděla říct. Nechtěla jsem ukončit trek a nedokázala jsem říct, že je mi fakt zle, že si nedovedu představit, že budu šlapat. Jenom jsem řekla, že jsem v pohodě, což není fér vůči ostatním. A měla bych víc říkat, jak se cítím, protože mám vzorec z dětství. Chci se zavděčit všem. Všechno musí být v pohodě. Nemůžu přiznat slabost. Makám na tom a příště to bude lepší. Co ty, Davide, jakou by sis dal radu?
David
Já vlastně ani nevím.
Lucka
Hm.
David
Myslím si, že všechno fungovalo a nuance nevychytáš. Ale v rámci výbavy rozhodně nic. Možná by bylo fajn si dát testovací výlet společně.
Lucka
Nééé.
Míša
Zbytečnost.
David
Nám to klaplo, ale věřím, že někomu to nemusí vyjít a chemie nezafunguje a pak se to rozpadne.
Míša
Jo, určitě před těma polárníma výpravama, které jsou o dost jiné než letní treky, náročnější, je to v zimě. Máš jinou výbavu, se kterou musíš umět pracovat. Třeba měli jsme benzínové vařiče, což je specifická věc. Takže pokud se chcete někam vydat, vyzkoušejte to klidně i na Šumavě v zimě.
David
Jirálka. Tak to dělal Jirka s Milly a dobrý. Co bylo vaše, nebo kdybyste si měli vzpomenout, vaše nejoblíbenější gear? Třeba jeden dva.
Míša
Všechno péřové?
David
Z celé výbavy, z celé výpravy.
Lucka
Cokoliv z peří.
Míša
Asi ty péřové kalhoty.
Lucka
Jo.
Míša
Protože péřové bundy, to je standard. Každý má péřovou bundu.
David
Máš ji rád, ale už to není zvláštnost, protože jste na to zvyklí.
Míša
Ale to bylo poprvé, co jsem měla svoje péřové kalhoty. Došli jsme, zakempili jsme, oblékla jsem si péřové kalhoty. Instantní teplo. To bylo skvělé.
Lucka
Já se nemůžu rozhodnout, jestli to byly péřové kalhoty, nebo zateplovací kraťasy. Ty jsem milovala. Spala jsem v nich i několikrát. Byly černé, mohli by to začít vyrábět v nějaké pěkné barvě. Ale všechno, co bylo z peří, to bylo v topu. Moje nejoblíbenější část gearu, protože potřebuju se vyspat. Růžový spacák od Patizonu. To, že budu mít vlastní kolekci těch spacáků, růžové spacáky, to je pro mě dosažení mého přání. Ale polštářek od Hyperlitu je úplně stejný. Nechápu, jak někdo může mít nafukovací polštářky. Mně se na tom nespí dobře. Jak do toho nastrkám péřovku, mám pocit, že mám pod hlavou paměťový polštář a pak se perfektně vyspím. Takže z celého gearu je to možná ten polštářek.
David
Taky jsem ho měl. Taky přecházím z nafukovacího na tenhle. Taky jsem spokojen, potvrzuji.
Lucka
Miluju to a mám ráda organizéry. Líbilo se mi, že jsem neměla různě poházené věci. Miluju organizér od Liteway, nejenom, že je růžový, ale jak si tam všechno můžeš nastrkat. Dáš tam obinadlo. Měla jsem tam krém a věděla jsem, že vždycky večer, když přijdu, otevřu jeden organizér, udělám si komplet celou hygienu, dám si krém na obličej, dám si jilušku. Všechno jsem tam měla zorganizované a hrozně se mi líbilo organizovat si věci a vědět, kde co mám.
David
Za mě asi jsem si oblíbil extra huňatou péřovku od Montane, kterou jsem sice tolikrát nepoužil, protože jsme byli dimenzovaní na mínus třicet a měli jsme to jenom párkrát, takže většinou stačily tenčí vrstvy. A pak se mi líbily i rukavice, které jsme měli jako tzv. nemakačenco rukavice od Montane.
Lucka
Ty mi jednou zachránily život. Jednou jak byla ta brutální zima, já jsem v nich šlapala a myslela jsem, že to nezvládnu. A rukavice najednou teplíčko.
David
Přesně tak. Gear jsme měli hodně dobrý. A na gear plánujeme na Graminu podrobný článek, takže potom nasdílíme s komentářem.
Lucka
Ještě možná jedna topovka. Ledvinky.
Míša
Ledvinky.
Lucka
Ledvinka byla super mít to na bříšku. Byly hezké. Jak jsme měli každý jinou barvu, bylo to pěkné.
Míša
Na poláru máš všechno naložené na saních. Nedoporučuje se mít batoh, protože pod ním se potíš, což je nejhorší věc na poláru. Takže základní věci mobil, kapesníky, opalovák jsme měli v ledvinkách. Jsou krásné, barevné.
David
Jaká byla naše rutina, jak vypadal typický den?
Lucka
Záleží, jestli popisujete vy, nebo my.
David
Popiš ten váš.
Míša
My jsme se probudili. Čekali jsme, než kluci uvaří vodu, než nám připraví snídani. Začátek dne a konec dne, kdy jsi u stanu, připravuješ si, roztápíš vodu, připravuješ jídlo. To byly dvě hodiny základních činností, než jsme se mohli pustit do něčeho jiného.
David
Dvě hodiny ráno i večer.
Míša
Přesně tak.
Lucka
Tak přes tři hodiny.
Míša
Vstáváš v sedm, abys mohl vyrážet v devět. Potom jdeš dvě hodiny, dáš si oběd a jdeš další dvě hodiny. Už se stmívá, začíná to celé odznova. Rozděláváš stan a tak.
Lucka
Je to každý den stejné, ale já si nedovedu představit jít třeba jenom my dvě. Nebo že bych šla sama.
Míša
To ne.
Lucka
Nebo že bych nešla s klukem. Protože ráno jsme vstávali a vy už jste byli venku a dělali jste vodu. Já byla furt ve spacáku, byla mi zima, Filip mi podával nalžinky. Když jsme došli, postavili stan, ty jsi zůstal venku, Filip zůstal venku a my s Míšou jsme hned zalezly do stanu. Šly jsme si zahřát nohy do spacáku a pak jsme třeba později vyšli. My holky to máme jinak a je nám fakt zima. Nedovedu si představit, že bych to všechno dávala sama.
Míša
Uvědomuju si, že jsem ani jednou nezapalovala benzinový vařič.
Lucka
Fakt ani jednou?
Míša
Ne.
David
Nevadí, já jsem ho zapálil.
Míša
Potom už jsem ti pomáhala, ale tahle činnost šla mimo mě.
Lucka
Pak mi přišlo super, že když jsme došli na chatu, vy jste šli dělat něco jiného. My jsme s Míšou dělaly oheň, rozdělaly jsme oheň a převzaly to. Ale už jsme byli v chatě, kde bylo teplo. Dali jsme si papučky a zatopili jsme si, bylo teplo. Ale vylézt ze stanu, ze spacáku, respekt pro vás kluky, že jste se o nás takhle starali. Mě to bavilo.
Míša
Win win.
Lucka
Win win. Filip si to fakt užíval.
David
Jo, bylo to něco jiného. Člověk vařil na benziňáku, na což není zvyklý. Je dobré si uvědomit, že to dlouho trvá, že jsme večer vařili dvě hodiny v kuse, roztopit deset litrů nebo uvařit deset litrů vody z ledu nebo ze sněhu trvá. Takže jsme měli-
Lucka
Věřím, že lidi řeknou na co deset litrů. Ale vemte si, že nezastavujete na oběd, že byste si šli dělat oběd. Každý večer jsme roztopili sníh, abychom si naplnili všechny nalžinky, udělali dva čaje, zalili termosky na jídlo. Ale ráno jsme vstali a šli jsme to všechno převařit znovu. Dělali jsme to proto, že jsme roztápěli sníh večer a ráno jsme se nechtěli zdržovat tři hodiny roztápěním sněhu. Ale ráno už jsme měli povolenou vodu. Občas nám to zmrzlo do rána, ale v termoskách to nezmrzne.
David
Anebo ve spacáku, v nalžince.
Lucka
Anebo ve spacáku, v nalžince. Ale když zůstala nalžinka venku, tak do rána zmrzla.
David
Ale to jsme nedělali.
Lucka
Ne. Ale nám se to párkrát stalo. Ale ráno znovu, děláte si dva litry vody. Děláte snídani, to je litr. Ovesná kaše. Filip měl vajíčka. Pak chystáte dva litry vody na oběd, kdy každý měl sedm set mililitrů na polévku nebo na kuskus-
Míša
Pro Marvise.
Lucka
Pro Marvise další litr. Takže roztopit tolik sněhu zabralo spoustu času a bylo důležité si to rozplánovat. Deset litrů každý den jsme určitě udělali.
David
To máš na večeři a na celý den, takže těch deset litrů klidně bylo. Před cestou jsme koupili každý dva devítilitrové kanystry technického benzínu. To jsme si naposílali spolu s jídlem. Počítali jsme dvě stě mililitrů na osobu na den nebo sto osmdesát. Ve výsledku to bylo trochu hodně, protože jsme někdy vařili v chatě a tak dále. Ale spotřeba je velká, je potřeba s tím počítat.
Lucka
Jo, je dobré říct, že když začínáte z druhé strany, jak chodí většina z Abiska do Hemavanu, tak na začátku máte spoustu chat. Tím, že jsme vycházeli z druhé strany, tak prvních deset, jedenáct, dvanáct dní jsme neměli žádnou pořádnou chatu, kde bychom si mohli dát i jídlo. A já nevím, jestli jsem za to byla ráda, protože nám už pak na konci to trochu vadilo, ty chaty, že jsme se snažili hledat místa, kde budeme kempovat. A už to bylo takové, že těch chat je tam hodně a začíná tam být větší fluktuace lidí a do jedné chaty jsme došli a vůbec tam pro nás nebylo místo. Což když se těšíš, že po třiceti třech kilometrech dojdeš na chatu a půjdeš do tepla a pak si musíš v mínus třiceti stavět stan a spíš venku. To byla první noc, kdy nám fakt byla zima s Míšou. I když máme nejlepší karimatky na trhu. Existuje lepší karimatka? Neexistuje.
David
V kategorii ultralight prakticky ne. Pokud chceš mít několik kilo, tak…
Lucka
Teplejší karimatka není. Měli jsme dvě karimatky. Jednu harmoniku, druhou s Rkem.
David
Osm a půl.
Lucka
Osm a půl.
David
Takže R součet jedenáct.
Lucka
Ale podle mě to bylo proto. Našlapali jsme třicet tři kilometrů a to se podepíše a v noci nám s Míšou byla zima, i odspodu. Takže. Co to bylo za otázku?
David
Nevím, ale zeptám se, když u té zimy. Byla vám někdy zima v noci? Ne od země, ale od vzduchu? Nebo všeobecně? V těch mínus dvaceti pěti až třiceti.
Míša
Nikdy mi nebyla zima, že bych se klepala, což se mi stávalo dřív, když jsem ještě nepoužívala péřové spacáky. Patnáct let zpátky? To si pamatuju, že i v noci jsem nespala, že jsem klepala kosu. Teď se mi to nestalo nikdy, ale i tím, jak je člověk unavený, jsem se nedokázala zahřát sama, takže jsem pociťovala chlad, nespala jsem tak dobře, ale že bych klepala kosu, to nikdy.
Lucka
To se mi taky nestalo. Jenom mi některé noci bylo chladno.
Míša
Mhm.
Lucka
Možná tu první noc mi byla fakt zima, ale to bylo všechno špatně. Neměla jsem ani ten polštářek.
Míša
Neměla polštářek, nebyla najezená, nebyla vyčůraná.
Lucka
Nenapili jsme se ničeho-
Míša
To si musíš sednout.
David
Ještě bych se chtěl nakousnout naši trasu. Šli jsme z jihu na sever, ale jak je trasa značená?
Lucka
To nám řekni ty.
Míša
Ty jsi byl vedoucí.
David
Odpovím, protože jsem většinou trasu vedl já. Trasa je značená parádně, ve většině míst jsou zatlučené kůly s velkým červeným křížem. Je dobré si uvědomit, že trasa na mapách CZ je letní a zimní se liší. Na většině Kungsledenu v mapách zimní není naznačená, na pár místech je. Brutálně se nám osvědčily papírové mapy, což je super věc, že člověk večer si sedne k mapě a má tam víc detailů a různé chatičky a tak. Možná to vypadá dobře na fotkách a videích.
Lucka
Ale mě to bavilo.
David
A je to sranda.
Míša
Bez papírové mapy tam nikdo nejezďte, protože mapy na mobilu jsou míň podrobné. Trasa občas vedla jinde, než v reálu, protože skútry, které trasu protahují mezi místy, občas spadne strom, lavina, takže skútr vede jinudy a člověka to může zmást. My jsme si dost pomáhali tím, že jsme hledali ideální místo na stan nebo plánovali místo na oběd. Když bylo škaredější počasí, naplánovali jsme závětří. Pak jsme počítali kilometry každý den, to byla Lucina disciplína. Luco, pojď nám změřit, kolik za zítra máme kilometrů.
Lucka
Strašně mě to chytlo a nejsem na mapy. Nikdy jsem to neměla ráda, ale tady, jak to vidíš a počítáš čtverečky…
David
Nejvíc tam bylo: „Nevím, jak poznáte, jestli jdeme do kopce nebo z kopce.“ To mi nešlo. Ty vrstevnice nevím. Do kopce, z kopce? Oni hned věděli. Občas to zkresluje.
Lucka
Občas to zkreslovalo, ale vy jste věděli vždycky. My jsme nebyli tak dobří.
David
Snažili jsme se to vyčíslit. To šlo od řeky, tak to bylo do kopce.
Míša
A jsou hezké, ty mapy. Jsou na Tyveku.
David
Jsou hezké a jsou na Tyveku. Jedna mapa vyjde na tři sta, čtyři sta korun. Měli jsme jich pět na každou etapu. Děkujeme Filipovi Hrabochovi, který nám je půjčil. Tímto zdravíme. A bylo to super.
Lucka
Hele, chcete něco říct?
David
No.
Lucka
Mám teď úplně takový…
Míša
Ty vole, ono už se něco vymýšlí, to snad ne.
Lucka
My jsme se vrátili, vy jste měli problémy, museli jste se vrátit. Měli jste měsíc volno, teď firma, řešíme zákazníky. Já jsem se vrátila, vydávám knížku, mám přednášky. Je to uspěchané. A teď, jak se o tom bavíme, tak jsem si vybavila, jak to bylo super a jsem teď nabitá a mám chuť říct: „Hej, pojďme to naplánovat, ať už to do příštího roku je super.“ Ještě zajdu dvakrát na terapii, ať zvládám říkat věci, které potřebuju, ať není ticho, netvořím dusno a hned bych zase jela. Teď mám takový pocit.
Míša
Po tom podcastu jedeme kluci na grilovačku, tam něco vymyslíme.
David
A jeje!
Míša
David se už bojí, ale my to vymyslíme.
David
K tomu nevím, co říct.
Lucka
My to vymyslíme s Míšou a ty budeš muset jet, protože Míša je yes man. Myslím, že sis nemohl vybrat Davida lepší holku.
David
Já jsem taky yes man.
Lucka
Hm.
David
My rádi říkáme ne.
Míša
Přesně tak. A jsme rádi, že jsme ti na to řekli ano.
Lucka
Já taky. Ale už jsem s několika holkama šla různé treky a musím říct, že občas je to náročné, že se nestřetávají důležité věci. A musím říct, Davide, že-
Míša
Jsme si sedli.
Lucka
Ale že sis fakt nemohl vybrat lépe.
Míša
To mě těší.
David
Děkuju. Souhlasím.
Lucka
Protože já, když to mám říct upřímně, neznám moc holek, které by to zvládly. A já jsem na nás s Míšou byla hodně často pyšná, říkala jsem „Ty jo, my jsme nejlepší holky na světě“ a neříkala jsem to nahlas, protože vy dva kluci byste nám to asi neřekli, ale já jsem na nás byla hrozně pyšná.
Míša
Lucia to říkala často a mně to potom pomohlo si to uvědomit. Ty jo, my jsme fakt asi dobrý. Vydali jsme se na takovou expedici, tak-
David
Expedici.
Míša
Expedici.
David
Plážo, plážo! Jsme dobří. Pojďme si to říct.
Lucka
Ne, vy jste kluci, vy jste v pohodě. My jsme dobré.
David
Dobře. Okej. Může být. Ale myslím, že se blížíme k cíli podcastu.
Míša
Tak jo, jen zopakuju, že pokud vás zajímá něco o vybavení, s Lucou jsme natočily ještě jedno video o výbavě.
David
Spíš pro holky.
Míša
Pro holky, může být, ale určitě i kluci se tam dozví důležité tipy. A co se týče trasy nebo plánování zimního Kungsledenu, vyjde u nás na blogu Na Graminu článek dva, tři, možná.
David
Snad.
Míša
Snad.
David
Jasně, tenhle podcast jsme chtěli zaměřit na zážitky a historky, což je to, co každého zajímá. Nevím, kolik z vás plánuje zimní Kungsleden. Nechci vás podceňovat, ale asi to nebude vysoké procento, takže pro ty si připravíme články. Navíc už podcast o zimním Kungsledenu byl s Jirkou a s Milly. Takže takhle jsme to pojali.
Lucka
Pokud nemáte co dělat, připomínám. Všichni, prosím, běžte na Podcast roku a hlasujte pro podcast Život na treku. Získáte body ke karmě, stane se vám něco dobrého. A když to teď neuděláte, přijde zítra dinosaurus a sežere vás. Řetězové zprávy. Ale když to uděláte, nezabije vás to. Je to pár vteřin a-
Míša
Nás to hodně potěší.
Lucka
Přesně tak, protože za mě není lepší podcast. Já nemůžu říct, moc do podcastů nechodím, protože je nemám ráda, nebaví mě a jediný podcasty, které poslouchám, jsou Život na treku. A ještě občas si poslechnu třeba Stezku Českem. Tam jsou zajímaví lidi, ale nic jiného neposlouchám. Takže moc vás prosíme, běžte hlasovat. Marviček bude tancovat, budou peníze pro útulky. Kolik hlasů bude, tolik tisíc pošleme.
David
Může být.
Míša
Tak jo, díky za poslech-
David
A pokud jste to doposlouchali až sem, napište nám, že jste to doposlouchali, protože předtím nám to psalo spousta lidí a já jsem se divil, kolik lidí to doposlouchalo. Ten váš díl o Arizoně. Takže klidně zase napište doposloucháno a udělá nám to radost.
Lucka
A napište otázky, jestli máte, tak vám to zodpovíme.
David
Třeba uděláme Q and A, nějaký bonus. Tak jo, děkujem za poslech a holky vám děkuji za váš čas a sdílení zážitků a-
Míša
Jdeme na grilovačku už.
David
Jdeme na grilovačku.
Lucka
Já moc děkuju, že vás máme.
David
Tak jo, mějte se, čau.
Míša
Ahoj.
🎙️ Baví tě naše podcasty? Hlasuj pro Život na treku v anketě Podcast roku! V roce 2024 jsme se umístili na 3. místě v kategorii Sport. Pokud se umístíme tak dobře jako loni (nebo lépe 😄), udělá nám to ohromnou radost! 🤩 Hlasuj hned teď, ať na to nezapomeněš.
Ledovce spouštějící se z bílých stěn masivu Mont Blanc, ostré žulové jehly Aiguilles, travnatá sedla…
Číst víceStřední Asie – nekonečné stepi, hory, kde dech zůstává někde na půl cesty, trhy plné…
Číst víceKdyž jdeš pěšky desítky kilometrů denně po několik týdnů až měsíců, nohy jsou tvůj nejdůležitější…
Číst více
Komentáře