#43 První pomoc v horách: jak jednat, když jde o život – Dita Voltr Podhadská

Přepis byl vytvořen umělou inteligencí. Text může obsahovat nepřesnosti a chyby.

David

V horách se může stát leccos, a když jde do tuhého, často rozhodují minuty anebo to, jestli víš, co v daný moment dělat. Dnes pokračujeme povídáním o první pomoci a zaměříme se na situace, které nejsou už jen o náplasti, ale jde v nich o život.

Zdraví tě David Gramina z dalším dílem podcastu Život na treku. A dnes tady opět vítám Ditu Volt Podhadskou, zdravotnickou záchranářku, lektorku první pomoci v neziskovce Zdrsem a taky horskou průvodkyni. Čau Dito a díky, že si dorazila opět do našeho podcastu.

Dita

Ahoj Davide, děkuju moc za pozvání.

David

Jak jsem říkal, tak tohleto bude navazující podcast na naše společné povídání, které bylo zhruba před rokem. Tam jsme probrali relativně drobnosti, se kterými se člověk setká na treku pravděpodobně častěji, ale ve kterých nejde úplně o život. Teď to posuneme o level výš.

Dita

Chudák Marcel.

David

Chudák Marcel. A tím bych chtěl říct posluchačům, že pokud jste ten první díl neslyšeli, tak si ho určitě pusťte. Je tam spoustu praktických informací a tipů, co dělat.

Dita

Super. A já myslím, že ten první díl byl o tom, co řešíme skoro na každým výletě od puchýřů po přehřátí a podobný v uvozovkách drobnosti, ale i tyhle drobnosti, pokud jste hodně daleko od nějaké pomoci od civilizace, fakt ten výlet dokážou zkomplikovat. A dneska se podíváme na situace, které zkomplikují i výlet do civilizovaných hor, protože tady už to nebude sranda a tady už bude mnohdy rozhodovat to, jestli mám nějaký trénink za sebou, jestli vím, jak na situaci reagovat. Protože pokud tady nezareaguju, tak to může dopadnout velmi špatně.

David

Přesně tak. A my jdeme na to.

David

Kromě toho, že v Graminu makáme na tom, aby sis měl co na cestách nebo třeba doma při vaření pustit do uší, tak hlavně makáme na tom, aby sis své treky a horské přechody mohl užívat s lehkostí. A právě proto v našem e-shopu najdeš to nejlepší ultralehké vybavení a vychytávky na treky. A takovou naší nejnovější vychytávkou jsou ultralehké návleky Tidy Gear Gators. Musím říct, že po posledních trecích, na kterých jsem tyhle návleky testoval, se opravdu staly mým oblíbeným kouskem výbavy. A to hlavně proto, že návleky zabraňují padání prachu, kamínků a dalších drobností do bot a tím minimalizují vznik puchýřů, odřenin a otlaků. Navíc váží pouhých čtyřicet tři gramů a při nošení s nimi ti odpadá neustálé vyklepávání drobného bordelu z bot. To bylo ode mě z Gramina vše. A teď už zpátky k podcastu. Tak jo, Dito, než se pustíme do dramatických scénářů, které nás čekají, tak co je u tebe nového v životě na horách nebo třeba na kurzech?

Dita

Tak v životě se vracíme zpátky do hor a je to cestování trošku jiný, ale testujeme různý varianty cestování s malýma dětma, co všechno zvládnou, kam vylezou, co ujdou. A překvapivě je toho víc, než jsme si mysleli. Co se týče kurzů, tak letos jsme spustili třetí kurz outdoorový. Je to další pokračování. Je to zimní verze kurzu Horal, Horal plus plus. My jsme tam začali přidávat i pluska. Nevím, kam budeme pokračovat, což je kurz, který je zaměřený vyloženě na poskytnutí první pomoci v zimních podmínkách na horách. A není tam tolik rozšiřujících nových témat, ale je to aplikace věcí, které jsme řešili v rámci základního kurzu nebo i pokračovacího. Plus tam máme workshopy s horskou službou, s lavinovými preventisty, takže i lidi, kteří nemají za sebou tolik zkušeností zimních, tady mají možnost si to otestovat v opravdu reálných podmínkách. A když říkáme, že vám bude zima, tak vám opravdu zima je a všichni účastníci si tam vyzkoušejí i roli pacienta, figuranta. A pak už nikdo nemá problém s tím pořádně zakasat izotermickou fólii, protože každý chápe, co to znamená, když se mu to blbě vrátí zpátky a jenom tam něco potřebujete poupravit. A myslím si, že potom všichni budoucí pacienti se budou mít jak v bavlnce ze strany našich absolventů. A zřejmě budeme pokračovat dál, protože absolventi byli velmi spokojení a chtějí: kam budeme pokračovat, co bude příště, kdy bude plus plus plus. A to je zatím ve vývoji. Teď chvilku necháváme ustát tady ten kurz, takže uvidíme.

David

Jak celkově vnímáš zájem lidí nebo veřejnosti o kurzy první pomoci zaměřené právě na horské prostředí? Jestli se zájem zvyšuje nebo je stejný, nebo to stále lidi berou jako školní učivo?

Dita

Obecně o první pomoc si myslím, že zájem stále je a pořád roste, protože mi přijde, že v posledních letech se o tom tématu víc a víc mluví ve veřejném prostoru a díky různým osobnostem, které se k tématu v poslední době nějakým způsobem vyjádřily. Co se týče outdoorové první pomoci, tak zájem tam je, řekla bych, konstantní. Češi jsou cestovatelé a pokud o tom trošičku přemýšlejí, když někam jedou, tak na to chtějí být připravení, že co chodí za dotazy, ať už se to týká konzultací, lékárniček, co by se, jak by se měli lidi nachystat, vybavit, tak za poslední roky mi to přijde stejné. A i díky podcastu jsme měli na kurzu několik lidí, kteří přišli. Díky za to. A budeme rádi, když zájem bude, protože přece jenom poskytovat první pomoc ve městě, kdy zvednu telefon a za pár minut předávám pacienta někomu o odborné pomoci, je něco jiného, než když to řešíte v opuštěných horách bez signálu a je to na vás.

David

Tak jo, souhlasím. A jdeme pomalu na náš podcast, na naše hlavní témata. Začneme naším Marcelem. Vzpomínáš si ještě na našeho Marcela?

Dita

Chudák Marcel, já pro něj nemám jiné pojmenování. Jemu se děly hrozný věci, tak doufám, že to dneska zvládne.

David

Tak možná pro ty, co neslyšeli náš první podcast, ten si určitě pusťte. Marcel je naše fiktivní postava. Je to univerzální smolař, ale zároveň i srdcař, který miluje hory, ale má neštěstí, že se velmi snadno dostává do různých průšvihů a průserů a dějí se mu různé věci. A dnes bude vyrážet na devítidenní trek v pohoří Karafšín v Kyrgystánu. Naštěstí ale nebude sám. A tohle pohoří se vyznačuje tím, že je relativně odlehlé a že nějaká pomoc vrtulníkem možná dorazí. Není to úplně jisté, ale pokud ano, tak za několik dlouhých hodin.

Dita

S kým vyráží?

David

Vyráží s partou osmi přátel, takže jich je celkem devět. Je tam Roman a další osobičky a k těm se třeba potom dostanem.

Dita

Dobře.

David

Možná ještě disclaimer na začátek. Tohle povídání nenahrazuje žádné vzdělání nebo kurz první pomoci. Je to spíš uvědomění pro posluchače, aby zjistili, kolik toho třeba neví a jak moc je důležité, a může to hrát velkou roli, mít dané informace a znalosti. Takže nebuďte leniví. Zajděte si na kurz první pomoci, třeba tady od Zdrsemu nebo jiný. A fakt to stojí za to. Já osobně jsem na něm byl a bylo to super. Nejenom, že se dozvíte spoustu praktických informací, ale užijete si i spoustu srandy a pravděpodobně si najdete spoustu kámošů, protože tam jsou všichni podobně naladěni.

Dita

Je to tak. Potkává se tam podobná krevní skupina a ne z jednoho kurzu vznikla parta lidí, kteří společně vyráží do hor. Zároveň lidi vědí, že se na sebe můžou spolehnout, protože všichni vědí to stejné a vědí, že kdyby se cokoliv ve skupině stalo, tak si všichni dokážou poradit. A velice často se stává, že na kurzu je jeden z partičky a na dalším kurzu jsou další, protože on si najednou uvědomí: okay, já zachráním já a kdo zachrání mě? Protože učit se první pomoc je skvělý, ale je to nesobecký, protože já budu zachraňovat někoho jiného. Ale pak je fajn taky být trošku sobec a mít kolem sebe lidi, kteří zachrání mě, kdyby se mi něco stalo. Což je náš hlavní důvod, proč to učíme. My chceme, aby v horách byli lidi, kteří nás případně zachrání.

David

Souhlasím, souhlasím. Tak přesouváme se do našeho Karafšínu. Krásné počasí. Partička šlape suťovištěm, Marcel náhodou uklouzne a ozve se křupnutí. A co v takový moment dělat? Jestli to má zlomené, jestli ne, jak to poznat a podobně.

Dita

Obecně poranění končetin, ruce, nohy, je jeden z velmi častých úrazů, co se v horách děje. A teď je potřeba zhodnotit, jestli je to poranění, se kterým ještě můžu dál pokračovat. Je to méně závažné, podvrtnutý kotník, naraženina, anebo jestli opravdu došlo ke zlomení nebo vykloubení nebo nějakému závažnějšímu typu úrazu. V podstatě můžeme zhodnotit v několika bodech. První, na co se koukám, tak vždy bych měla jít od nejméně invazivních vyšetření, že nejdřív se na končetinu jenom dívám. Vidím, má stejný tvar. Výhoda, můžeme většinou porovnat dvě ruce, dvě nohy, jestli vypadají stejně, jestli tam někde nevidím zvláštní tvar, jestli tam někde není divná boule navíc apod. Další, rozsah pohybu, jestli je člověk schopný, jestli se Marcel na nohu postaví, jestli kdyby to byla ruka, ji dokáže zvednout, a zase si to dělá pacient sám, protože každý ví, co zvládne a může říct: dobrý, zvednu takhle a dál už to nejde, protože to strašně bolí. Tak já mu nebudu rvát tu ruku. Hele, to zvládneš, pojď, vyzkoušíme to.

David

Takže je lepší, ať si to prvně zkusí sám, než bych mu to, byť velmi citlivě, ohmatával.

Dita

Nejdřív to nechám na něm a teprve v dalším bodě jdu do kontaktu. Nejdřív jenom pohled, pak nechám pacienta, ať s tím sám pohne, a pak teprve nějakým způsobem intervenuju. Určitě budu chtít zhodnotit, jestli je možnost zátěže, jestli se na to postaví nebo něco udrží v ruce. A potom budu koukat na koncové části, na prsty, jestli mají stejnou barvu, stejnou teplotu, což naznačuje, jak je tam prokrvení, jestli nedošlo k poškození cévy v kloubu nebo někde podél kosti. A pak budeme řešit i citlivost. Jestli si člověk nestěžuje na divné brnění nebo že má prsty přeleželé, otupělé apod., to zase naznačuje problém s nervy. Pokud tam nic z toho není, tak si můžeme říct: dobrý, je to třeba jenom naražené, a ono naražené může fakt hodně bolet. Mnohdy plno lidí, co zažili zlomeninu i naraženiny, říká, že naražené bolelo víc než zlomené. A pak je na člověku si říct: dobrý, je to méně závažné poranění? Co pro to můžeme udělat? Můžeme to stáhnout nějakým elastickým obinadlem a kdo umí, může zatejpovat, ale na to už je potřeba pokročilejší znalost, protože ať už pevné tejpy, nebo kinesio tejpy, barevné. To není jen o tom, že vezmeme pásky a nějak je lepíme a vypadá to dobře, ale má to logiku, jak se lepí, tak už je potřeba trošku vědět, jak klouby fungují, které svaly se kde upínají apod. Dá se to takhle zatáhnout. V první chvíli se to dá určitě zchladit. Chlad pomáhá, jednak úleva od bolesti, jednak to brání otokům. Když by měli s sebou, což asi mají skvěle vybavenou lékárničku, protože Marcel je pečlivý, můžou gely, krémy na poraněné končetiny vytáhnout a tady každý má oblíbenou značku. Tohle nebudu dělat promo někomu konkrétnímu. Dá se využít i tohle, zase je to lokální působení i třeba léku proti bolesti. Nemusím si polykat tabletu, ale můžu si namazat mast, která bude působit v místě, kde je to potřeba. Pokud je to na noze, dá se chviličku noha zvednout a přinese to úlevu od bolesti. Zmírní to otok. Když by tohle nefungovalo po několik dní, že to je stažené, chladí, využívá masti, tak se vyplatí nechat si to zkontrolovat v nemocnici, i když si myslím, že to není zlomené, ale může to být blbě podvrtnuté. A to pak mnohdy končí větším zásahem. Pokud jsme zjistili, že to není zlomené, fajn, dá se s tím pokračovat. Ale tady nemůžeme nutit někoho jít s podvrtnutým kotníkem, protože to, co mnohdy aplikujeme sami na sebe, nemůžu chtít po někom jiném. Bolest je zcela individuální a někdo si zvrkne kotník a řekne: v pohodě, jdu, a někdo si zvrkne kotník a řekne: prosím vás, volejte vrtulníky, já už se na to nepostavím a nemůžu. To, že někdo je v uvozovkách pankáč, který na tom odejde dalších deset kilometrů, je jeho věc. Ale tohle nemůže být obecné doporučení, kdy řekne: s podvrtnutím kotníkem klidně pokračujte v treku, nehledě na to, jestli jsou na devět dní, tak předpokládám, že jdou na těžko. A už i tohle je zátěž navíc. Co jiného, než nesu jenom sama sebe plus dvacet kilo třeba. Ne, Marcel bude mít skvělé vybavení z Gramina a bude mít patnáct. To je jasné, ale i to je navíc. Tak je dobré se nad tím zamyslet. Pokud by to bylo zlomené, to znamená byl by tam divný tvar, porušená citlivost, porušené prokrvení nebo se na to vůbec nejde postavit, nejde to zatížit, je tam velmi omezená hybnost, tak potom tady v těchto podmínkách dává smysl dlahovat. A to nejen kvůli tomu, že zadlahujeme a běž na tom, to vůbec ne. Ale zadlahování přináší úlevu od bolesti, což tady by pak znamenalo volání vrtulníku, evakuaci z terénu. Dobře, když by to byla ruka, tak asi člověk dokáže s oporou odejít sám, ale s nohou zlomenou úplně ne. Takže i na čekání se vyplatí zadlahovat, protože pro pacienta jednak nohu má zastabilizovanou a přinese mu to významnou úlevu od bolesti. Míň ho to bude stresovat, míň mu to bude zhoršovat psychickou pohodu, než se pomoc k němu dostane. Což tady bude na hodiny, možná na dny, než tam někoho dokážou dostat. Na dlahování dá se využít spousta různých věcí. Můžou mít skládací dlahu. Někdo zná pod pojmem soundsplintky, je jich spousta různých výrobců, což je kovová destička obalená něčím, co vypadá jako karimatka, když to hodně zjednoduším. Dá se tvarovat, vytvaruje se to vždy podle zdravé končetiny, pak se přikládá na poraněnou. Dají se využít dlahy vytvořené z hůlek nebo z výztuží z batohu. Dá se vyrobit perfektní dlaha na dolní končetinu třeba z nafukovací karimatky. Anebo se dají udělat dlahy jenom z oblečení, ale už je to dovednost, kterou je dobré mít natrénovanou a vědět, co všechno se dá použít. Pokud chci dlahovat, měla by být dlaha pevná, pohodlná pro pacienta. Ne, že budu tvrdit, že to je v pohodě a jeho tam něco drhne. Vždy má pravdu pacient. Měli bychom ji mít možnost upravit. Není to tak, že vezmu třeba Tesa pásku, stříbrnou, a omotám nohu. Je to pevné, ale nejde to upravit, protože já končetinu zkontroluju prsty předtím, než dlahu dávám. A potom, co jsem dlahu naložila, jestliže vidím, že prsty úplně zbělely a jsou úplně studené, tak jsem to svým zásahem zhoršila a měla bych mít možnost to upravit. Kdežto Tesa pásku budu mít problém sundat, takže bych to měla mít celou dobu možnost kontrolovat a mělo by to být vždy přes dva. Buď přes dva klouby, pokud budu mít poraněné předloktí, tak musím zadlahovat loket i zápěstí, anebo přes dvě kosti. Pokud je poraněný loket, tak je to vždy kost pod tím a nad tím. Proto je to vždy přes dva.

David

Jsi to sfoukla komplet, jo? Máš to fakt hodně zažité. Dobrý. V dnešních situacích, jako třeba tahle, budeme často stát před otázkou transportu. Dá se říct všeobecně, v kterých situacích nebo za jakých okolností má smysl se pokoušet o improvizovaný transport anebo dává smysl čekat na profesionální pomoc?

Dita

Transport musí být vždycky benefitem. Musí být bezpečný a musí to být benefit pro pacienta. Někdy by to bylo výhodné pro pacienta ho někam přesunout, ale bude to nebezpečné pro celou skupinu. A pořád bezpečnost mě jako zachránce, zbytku skupiny, kterým nic není, jestli tam je osm dalších lidí, i našeho zraněného, musí být priorita, na základě které se budu rozhodovat. Jestliže půjdou terénem, co bude suť, která jim ujíždí pod nohama, tak tam představa, že nesou ležícího pacienta, je nesmysl, protože dojde ke zranění někoho dalšího. A ani pro pacienta to nebude výhoda, protože jim může někde spadnout. A musíme si uvědomit, že pokud někoho neseme, zejména pokud bychom měli nést ležícího člověka, který nám nijak nepomůže—což i člověk se zlomenou stehenní kostí nebo už od kolene dolů, tak už je pacient, který by měl spíš ležet, než že si ho strčím do batohu a odnáším na zádech—tak pacient je v tu chvíli plně odkázaný na nás. Často je i zamotaný do improvizovaných nosítek, které se dají udělat z různých věcí. V tu chvíli, pokud nám někde spadne, tak se nemá šanci bránit, jak z toho vystoupit, tak se něčeho chytit apod. Takže tohle bychom měli zhodnotit a často by to mělo být i po konzultaci, pokud máme možnost, s horskou službou nebo s někým, s kým se domlouváme, že pro nás jde zachraňovat, domluvit se, jestli je pro ně výhodnější, ať zůstaneme tady, anebo se někde přesuneme. Jestli to vůbec je možné. Dává smysl kratší přesuny do bivaku, do tábořiště. Pokud vím, že jsem blízko, asi nebudu zůstávat někde na hřebeni hor, kde může být bouřka. Jsme tam vystaveni povětrnostním podmínkám, tak dává smysl sestoupit, zakempit, vytvořit bivak, ale je to vždy o kontextu. Není to tupé: jasně, hodím si člověka na záda a jdeme, ale musí to být bezpečné pro něj a musí to být pro něj výhoda. Jestli si dám člověka na záda a on celou cestu řve, jak ho to strašně bolí. Dobře, na krátkou vzdálenost si říct: hele, tady, kde jsme teď, to není bezpečné, protože nám tady lítají šutry na hlavu. Pojďme kousek, teď to bude blbé, přesuneme se. A je to o komunikaci. Ale aby člověk trpěl x hodin, protože jsem si řekla, že je dobrý nápad, že ho tam urvu a odnesu, není to ideální. Zároveň je dobré si uvědomit, že nést člověka, který nepomáhá, je sakra těžké. Myslím, že si vzpomeneš na některé transporty z kurzu, kde plno lidí hodnotí: jo, ale super chodím do hor s lidmi, kteří mají do padesáti kilo. To je bezva, ale pak když já mám víc jak padesát kilo, tak mě tam asi nechají, protože mě už nikdo neodnese. Takže je to cost versus benefits, co mi to dává? Ale opravdu na delší transport je fajn na ležícího člověka aspoň šest lidí, co ho ponese, lépe dvanáct, kteří se budou střídat, protože je to těžké a pacient je za chvíli těžké břemeno, to někde položíte a je dobré si pořád uvědomit, že v balíčku nebo nosítkách je pořád váš kámoš, pacient, který je zraněný. Byť se to pro vás stává břemenem a je to nepříjemné, je dobré to mít na paměti. A dřív nebo později se unavíme všichni. Adrenalin, stres z situace nás vystřelí, že najednou zvládáme věci, které teď, když sedíme, si řekneme „Už mě bolejí ruce a nohy a nechce se,“ ale v reálných situacích nás adrenalin podrží, ale nevydrží dlouho. Pokud by to měl být transport na x hodin nebo dní v takových horách, v takovém prostředí, je dobré zvážit, co máme. A pak je otázka, jestli máme prostředky. Jestli třeba máme lano, ze kterého můžeme udělat nosítka, máme plachtu.

David

Udělat komfortní nosítka jenom z trekařských věcí je taky kous.

Dita

Jo.

David

Ať už je to pohodlné pro pacienta, tak i pro nosiče. To je fakt…

Dita

Dá se improvizovat. Nikdo nenosí z nás profi nosítka s sebou, to už bychom nemohli chodit ani light, ani nijak, ani na těžko. Pak je otázka, co mám k dispozici, jestli jsme schopní z toho něco vybavit. Vždy používáme první věci pacienta na cokoliv, co budeme chtít, ať už uděláme dlahu z oblečení, to je vždy jeho. Potřebujeme ho zateplit, vždy jeho věci. A teprve potom beru z ostatních, protože to, že já se rozdám ze všech věcí, je super krátkodobě, ale jestliže tam mám být třeba dva dny a ještě s ním někde bivakovat a pak zjistím, že já nemám nic na sebe a poslední jídlo jsem dala pacientovi, není to ideální, protože furt bezpečnost zachránce by měla být na prvním místě. Jakkoliv sobecky to může znít, ale jestliže vyrobím ze sebe dalšího pacienta, tak to není ideální.

David

Co si myslíš o satelitních komunikátorech? Protože v oblastech, kde není signál, pokud si pomoc nezavoláš, nemáš kde komunikovat, transportovat, tak je člověk nahraný. Myslíš, že by to měla být povinnost do těchto oblastí? Nebo možnost, ať už to jsou PLB nebo komunikátory nebo—

Dita

Jasně, v dnešní době, mám-li možnost mít spojení se světem v různý formě, tak za mě blbost je to nevzít. To je riskování a pak si stěžování „Oni mě tam nezachránili.“ Ale oni o tobě ani nevěděli, že tě mají zachraňovat. Anebo my jsme tam čekali a ono to pak dopadlo blbě. Dnes jsou možnosti komunikace. Existuje spousta různých, ať už od satelitních telefonů, přes nějaké SOS spoty, těch zařízení je celá řada. Jsou to předplacené služby, kdy si platím za to, že mě někdo trackuje. Jsou komunikátory, které mi dávají možnost poslat fotku a i video. Jednak posílají lokaci mojí, mám možnost obousměrné komunikace, že si posíláme zprávy, a jestliže jdu do oblastí, kde vím, že je riziko, že nebude signál, že nebude možnost se spojit, anebo že tam je velmi limitovaný nějaký systém horské služby nebo obecně záchranných složek. To, jak nám funguje systém v České republice, je těžký nadstandard oproti tomu, jak to funguje jinde ve světě. A nemusíme jet do hodně vzdálených hor. I v Alpách jsou místa, kde signál není. A těžko si to představujeme, protože Alpy, to jsou kopečky tady kousek za hranicema a tam se s mobilem jsme v pohodě. Ale mobil se vybije, mobil může spadnout a pak jsme nahraní. Takže mám-li možnost se na to připravit, za mě je blbost to neudělat. A je to součást přípravy před akcí, risk managementu, prevence. Je jedno, jak to pojmenujeme, ale dává to smysl. Když se řekne, že to je povinný, plno lidí se začne stavět, že už jenom slovo povinný plno lidí dráždí. Ale chci-li mít možnost, že mě tam někdo zachrání, že se z situace bezpečně vrátím, protože žádná akce nekončí nahoře na kopci. Všechny akce končí zpátky dole v basecampu, zpátky doma, někde v kavárně, kde si budeme vyprávět, jaké to tam bylo, ale nekončí uprostřed cesty. A je dobré vědět, že potřebuju energii, abych vylezla na horu, ale abych se i vrátila zpátky. A pokud tohle podcením, tak možná už tyhle příběhy nebudu moct vyprávět. Za mě je to zbytečný risk jít do akcí bez toho.

David

Minimálně jeden, dva ve skupině takové zařízení stačí a nemusí to mít všichni.

Dita

Ne, tady stačí pro skupinu. Asi se skupina nebude úplně dělit nebo budou poblíž sebe, jeden dva rozhodně mít, u sebe powerbanku, možnost dobíjet a tyhle mašinky vydrží poměrně dlouho ve funkčním stavu.

David

Tak jdeme dál. Náš Marcel se chce podívat na pěkný výhled, a tak vyleze na skalku. Jak by se dalo u Marcela očekávat, zavrávorá a spadne. Chvíli leží v nepřirozené poloze bez hnutí a pak začne mluvit a říká, že je asi v pohodě. Co dělat, když Marcel spadnul ze skalky?

Dita

To je jak velký?

David

Přes dva metry.

Dita

Přes dva metry. Předpokládám, že helmu neměl.

David

Neměl.

Dita

A otázka je, jak spadl, jestli jsme pád viděli, neviděli. Pokud to je vyšší skalka, mohli bychom se bát dvou věcí: poranění hlavy, případně možné poranění páteře, pokud ležel v fakt divné pozici. Jestliže lezl na skalku, jsme v horách. Nepředpokládám, že dopadl do měkkého mešíku, ale spíš na šutry. Takže možné poranění páteře je namístě. A to je situace, kdy by se Marcel neměl hýbat a kdy je ideálně ho rovnou dostat pryč, protože riziko poranění páteře je poměrně velké. A bereme to u situací, kdy člověk spadne z velké výšky nebo je velký náraz v rychlosti, což jsou různé sportovní úrazy, dopravní nehody. Teď v létě častý úraz, skoky do neznámé vody, kdy člověk vyplave v bezvědomí. Anebo přímé násilí, kdy pád nemusí být moc velký, ale dopadá na hranu. Kámen, větev, kořen, kdy náraz jde přímo do oblasti zad nebo krku. Tady by někdo z jeho kamarádů měl zareagovat tak, že: nehýbej se, zůstaň ležet a zafixovat hlavu, krk, ať už jenom chytím rukama, nedávat ruce přes uši, protože s člověkem potřebujeme mluvit a on když nás neslyší, má tendenci s hlavou házet a chce rozumět, a zkusit zjistit, jestli cítí celé svoje tělo. Ale to ještě neznamená, že s páteří nic není. Velice často může dojít k situaci, kdy dojde k poranění obratlů, ale ještě nedošlo k jejich posunu. To znamená, můžu si dolámat obratle, můžu s tím chodit, ale pak každý další pohyb navíc může znamenat riziko pro poškození míchy, že dojde k posunu a mícha se přeruší. Samozřejmě čím výš k poranění na míše dojde, tím to má horší následky. Úplně nejhorší je to v oblasti krční páteře, proto se primárně fixuje krční páteř. Takže tady nehýbat, zateplit a dostat ho pryč.

David

Jak poznat, že jde o poranění páteře?

Dita

Je to na zhodnocení pádu. Nemůžeme spoléhat, že řekne: hele, cítím prsty, můžu hýbat nohama, tak jsem v pohodě. Teď třeba jo, protože leží a ještě nedošlo k posunu rozlámaných obratlů, což já nevím, jestli tam jsou nebo nejsou. Nikdo z nás nemá rentgenové oči a nikdo vám v terénu neřekne: jo, ty jsi v pohodě, vstávej! Mnohdy je to na vyloučení až v nemocnici, když člověk projde dalším vyšetřením. Takže koukám z mechanismu úrazu, jak k tomu došlo. Pokud jsem viděla, že letěl z skály, dopadl na šutry, dopadl na záda, leží v divné zkroucené pozici. Bála bych se.

David

Z jaké výšky třeba jde očekávat, že když spadnu třeba z metru, asi si narazím patu nebo něco, ale poranění páteře nebude. Dá se říct nějaká výška?

Dita

Není výška přesně stanovená a držíme se toho, že člověk padá z dvojnásobku vlastní výšky, protože v tu chvíli je nejrizikovější část páteře, a sice krční páteř, v dvojnásobku. To znamená, jako kdybych stála na vlastních ramenou a je to nekontrolovaný pád. Pokud vylezu do výšky a skočím, tak pokud nejsem úplné dřevo, tělo se chystá na skok, je na to připravené. Ale když letím po zádech, nemám kontrolu nad pádem a pak se rozplácnu na zem, už síly, které působí na tělo, jsou velké. Je to o zhodnocení celkového stavu. Existují způsoby, jak případné poranění páteře vyloučit, ale to už je hodně pokročilá dovednost a opravdu dovednost, takže to bych tady nerada rozvíjela. Přijďte na kurz. A—

David

Takže nějakým prohmatáváním zad to můžu zjistit? Třeba že by ho v místě něco bolelo? (smích)

Dita

No… Trošku něco takového, ale opravdu je to o zhodnocení více faktorů a zhodnocení celkového stavu vyšetření celkového pacienta. Ošetření dalších poranění, protože většinou, když spadne z takové výšky, není to tak, že bych si udělala jednu věc, ale člověk si třeba zlomí ruku a v tu chvíli řeší, že ho víc bolí ruka a na záda si nemusí stěžovat, protože ruka je dominantní bolest. Takže nejdřív musíme odstranit rušivé vlivy, pak musíme zhodnotit celkově stav. Jestli je orientovaný, chápe, o čem se bavíme, co se děje, není pod vlivem látek, ať už léků na bolest, nebo drog. Jestli jsme schopní to spolu řešit a pak máme způsoby.

David

Protože situace je nejasná, že mu můžu zafixovat hlavu, ale potom dost čekám na něho, jak bude reagovat.

Dita

Zafixuju mu hlavu, vysvětluju, ať se nehýbe a tady bych se páteře bála a řešila, jestli máme možnost ho z situace dostat k profesionálům a že ho někdo odveze do nemocnice a tam ho zkontrolují. Zároveň bych se bála úrazu hlavy, protože jestli takhle letěl, tak velmi pravděpodobně k poranění hlavy došlo. A teď zase řešit, jak moc závažné poranění hlavy je, jestli řešíme odřeninu anebo jestli došlo k poškození hlavy vevnitř, jestli to nějakým způsobem poranilo mozek a tam může být dva různý typy poranění, může tam být krvácení do mozku, může tam být otok mozku a to se zase začne projevovat v čase. Poranění se nemusí projevit teď hned, ale může se projevit až za pár hodin, protože to, že mozek oteče, není tak, že by udělal puff a jsem oteklý, ale vyvíjí se to v čase stejně jako se nám postupně natéká poraněný loket. Takže tady to není o tom v první minutě se rozhodnout: hele, ty jsi okay a ty nejsi okay. Ale potřebuju člověka nějakou dobu sledovat a být tam s ním, vidět, jak se to vyvíjí.

David

U téhle situace ještě chvilku zůstaneme, protože jak jsi říkala, že to není při pádu jen u páteře, ale i u dalších věcí, tak co třeba vnitřní krvácení? Při jakých mechanismech úrazu u nich může dojít a jak s tím naložit, když mám podezření na vnitřní krvácení.

Dita

Přesně tak. Říkáš to skvěle. Je to podezření na vnitřní krvácení, protože zase nevidím dovnitř do těla. Mechanismy jsou velmi podobné jako u možného poranění páteře. Jsou to pády z výšky, nárazy v rychlosti, přímé násilí. A přímé násilí může být, že jdu po horách a spadnu na trekovou hůlku, kterou se zarazím do břicha, což je poměrně malá plocha, ale narazím se na to velkou silou a může dojít k poškození. A tady se přidávají zlomeniny dlouhých kostí, což jsou stehenní kost a pažní kost, kdy taky může dojít k vnitřnímu krvácení. A zase vnitřní krvácení se neprojeví teď hned nebo nemusí, ale bude se projevovat v čase postupně, jak se krev ztrácí z oběhu někde do prostoru, kde být nemá, a může se to. A tady bych neměla čekat na to, až se to začne projevovat. Zase z mechanismu úrazu bych si měla říct: bacha, tady může být vnitřní krvácení, a měla bych reagovat už v momentě, kdy mám podezření. To znamená s člověkem moc nehýbat, protože každý další pohyb může znamenat zhoršení. Měla bych řešit tepelný komfort a nějakou úlevovou pozici a úlevová pozice znamená to, že člověk si vleze do pozice, kde je mu dobře. Ne, že já budu říkat, že jsem v příručce četla, že má být takhle. Pacient ví, nebo každý sám za sebe víme, v čem nám je dobře. Když nás bolí hlava, tak si nějak sedneme. Když nás bolí břicho, tak si nějak lehneme a člověk ví: v tomhle mi je dobře, takhle mě nechte. OK, takhle je ti dobře, fajn. Můžeme doporučit něco, co si myslíme, že by mohlo být fajn, ale neměli bychom člověka nutit. Pak jsou tady žádné jídlo, žádné pití. Tohle platí hodně v civilizaci, kdy mám člověka s podezřením na vnitřní krvácení, volám záchranku, do pár minut ho předávám a člověk je do pár minut nebo do pár desítek minut v nemocnici a může jít na operaci. Když budu tady s Marcelem někde v horách, kde pomoc přijde za x hodin, možná zítra, tak ještě ho držet o hladu a na suchu zvyšuje celkový stres těla, což není mým cílem. Takže tady je možné zvlhčovat rty, dát mu pár loků vody napít, dát mu hroznový cukr, energii. Ano, ono to komplikuje. Když lidi jsou najedení a napití, komplikuje to operace. Ale tenhle člověk na operaci nepůjde za pár desítek minut. On tam půjde za pár hodin, možná za den.

David

Možná vůbec. Třeba mám podezření, ale je mylné, takže bude další dny hladovět.

Dita

Může se ukázat, že se tam nic neděje a že dobrý. Anebo se ukáže, že podezření bylo na místě. A v těchto situacích je lepší být pesimista, než si říct: v pohodě, to nic není. A navíc u vnitřního krvácení je ještě riziko krvácení, které se může projevit až za několik hodin, s odstupem, protože máme dva orgány játra a slezinu, které mají kolem sebe ještě obal a může dojít k porušení orgánu, ale ne obalu. A obal je elastický. On se natahuje, natahuje, ale elasticita je omezená, takže v určitou chvíli praskne. A může to být klidně den potom, co jsem se praštila do břicha hůlkou. A najednou mě začíná strašně bolet břicho. Obecně u bolesti břicha bychom vždy měli pátrat, jestli tam nebyl úraz a klidně den zpátky, dva dny zpátky, protože to může být spojené s úrazem, že tělo to zvládalo kompenzovat, protože ztráta byla malá, ztráta krve jenom do obalu. No ale najednou obal se roztrhl a teď to teče do prostoru, kde už místa je moc a tělo už to nezvládne odkompenzovat.

David

Tak Marcel se naštěstí z pádu oklepal a nic z těch problémů mu není. Je to superhrdina a pokračuje na treku dál. A najednou během stoupání ztratí vědomí a složí se k zemi. Teď neberme v potaz, co se mu doposud stalo, jako že se to nestalo, tak jaké jsou možné příčiny ztráty vědomí někde na horách na treku?

Dita

Spousta.

David

Třeba ty nejčastější.

Dita

Můžeme se bavit o srdeční zástavě, o otravě, o výškové nemoci, o úrazu hlavy. Příčin je celá řada a obecně bych měla k člověku, který najednou ztratil vědomí, přistupovat tak, že ho nejdřív zkusím probrat, zjistit, jaká je míra ztráty vědomí, jestli na mě nereaguje anebo reaguje na hlas. Takže bych ho měla důrazně oslovit, zakřičet na něj: Marcele, slyšíš mě? Jsi v pohodě? A čekám, jak zareaguje. Nic. Tak zkusím něco silnějšího, důraznější podnět. Můžu mu zatřást rameny, chytit ho za ramena, pořádně s ním zaloucovat. A není to voňufávání, ale opravdu chci reakci. Pokud nemám reakci ani na silnější podnět, tak nevím, jestli člověk dýchá. Pak přichází na řadu záklon hlavy a kontrola dechu po dobu maximálně deseti vteřin. A teď musím zhodnotit, jestli člověk dýchá normálně anebo ne. A dýchá normálně znamená, že se dvakrát až třikrát nadechne a pak je všechno ostatní. Pokud se dvakrát až třikrát nadechne nebo se nadechne jednou nebo u toho vydává divné zvuky, tak to pro mě znamená, že nedýchá normálně a musím zahájit resuscitaci, což v takových podmínkách s dostupností pomoci může být velký průšvih. A teď záleží, jak na Marcela reaguje.

David

Naštěstí se probral, takže je v pořádku. Takže asi možná hypoglykemie?

Dita

Může to být forma mdloby a ta může být způsobena celou řadou věcí. Málo pil, málo jedl, přílišná fyzická aktivita. Může to být to, že má nízký tlak a stává se mu to, že to třeba zná. Zase je dobré pátrat po příčině. To, že člověku dáte najíst, dáte mu napít. Tím se v situaci nic nezkazí. A pak to chce trošičku zmírnit. Možná je to přílišná zátěž, že to tělo nezvládalo. Málo najedený, nedostatek energie.

David

Že to nemusí být rovnou zástava srdce, ale—

Dita

Nemusí. Ale vždy jdeme postup stejně. Nebudu si říkat: hele, on tady se praštil, tak mu do krku naházíme pár cukříků a bude dobrý. Ale jedu postup stejně. Pokud člověk ztratí vědomí, je mi v tu chvíli jedno příčina. Potřebuju zjistit, jestli člověk dýchá, a když se v průběhu času probere, super, a pak s ním řeším, jestli to zná, nezná. Jsou lidi, kteří vědí, že občas omdlí, protože se jim to stává. Občas to jsou lidi, co mají nízký tlak. Tak to pořeším a třeba zjistím, že je málo najedený, málo napitý, že tam je spousta věcí.

David

Tady je fajn říct, že lidi, kteří o svých problémech ví, by to parťákům měli říct, ať potom nejsou překvapení.

Dita

Rozhodně. A několik onemocnění nebo situací, o kterých by parťáci měli vědět. Když někam půjdu, chtěla bych vědět, jestli mám mezi spolucestovateli diabetika nebo jestli tam mám člověka, který dostává záchvaty celotělových křečí, nebo jestli tam mám někoho, kdo má silnou alergickou reakci, protože tohle jsou situace, kdy je potřeba reagovat rychle a třeba vědět u alergika, kde má, pokud má adrenalinové pero, tak kde ho u sebe nosí, protože tam rozhoduje čas i reakce a být na to připravený. Nebo vědět, že když budeme tady, máme v týmu cukrovkáře, najednou měníme plán, protože jsme plánovali pauzu na svačinu a vše a teď se zkazilo počasí a musíme mazat pryč. Tak: hele, ne, ty se nejdřív najez, protože bude další zátěž a člověk, který bude mít rozházený přísun energie, tak může takhle omdlít, jako to udělal teď Marcel, protože cukr v těle chybět bude. Tak je dobré s tím pracovat a vědět, s kým do hor jdu…

David

Marcelův parťák Roman na treku z ničeho nic ztuhne, spadne k zemi a začne se třást. Marcelovi dojde, že by mohlo jít o epileptický záchvat, a snaží se Romana ulovit, takže se ho snaží zastavit křeče, třes a do pusy mu strčí hadr, aby mu náhodou nezapadl jazyk. Je tohle správný postup?

Dita

Díky, Marcele, (smích) úplně ne. Já bych první, co, tak se vymezila vůči tomu, že pokud to nevím o Romanovi, že je epileptik, tak bych mu tuhle nálepku nedávala. Řekla bych: ano, má záchvat celotělových křečí a můžou být způsobeny celou řadou věcí. A to je jedna věc. Druhá věc je postup první pomoci. Pokud má někdo záchvat celotělových křečí, tak nemáme na těle tlačítko, které by se zmáčklo a křeč se vypla, ale je potřeba křeč nechat proběhnout. To, co můžu pro křečujícího udělat, je, že zajistím, aby se víc nezranil. To znamená, když vidím, že hlavou se blíží k ostrému kameni, tak tam strčím mikinu, nebo mu odstraním nebezpečné předměty kolem něho. Když by to bylo na blbém terénu, že by člověk mohl spadnout, tak se ho budu snažit přidržovat, ať nespadne, ale rozhodně se nebudu snažit na něj skočit a připlácnout ho k zemi a zamezit křeči. Křeč se nechá proběhnout a po skončení křečí lidi můžou zůstat v bezvědomí nebo se můžou začít pomalinku probouzet. A proces probouzení může být relativně dlouhý. Lidi často bývají zmatení, mnohdy nepoznávají ani lidi, které znají. Tak je dobré jim dát prostor. Zároveň je dobré počítat s tím, že lidi se můžou pokálet, můžou se počůrat, tak jim dát i prostor, aby byl intimní, že přesně dát bundu, deku, něco, aby to nebylo, že všichni na ně zírají, a chudák se tam nějakým způsobem dává dohromady. Rozhodně nemá smysl strkat člověku cokoliv do pusy s tím, že ano, on se může kousnout, mnohdy se to stane, ale on může taky kousnout dotyčného, který mu strká něco do pusy, a tady může dojít i k tomu, že vy člověku vykloubíte spodní čelist nebo mu vyrazíte zuby a není potřeba lidem něco strkat do pusy. A člověk stejně v průběhu křečí nedýchá, takže: aby mohl dýchat, mu vytáhnu jazyk nebo něco podobného. Tohle všechno dává smysl, aby člověk mohl dýchat, řešit až po skončení křečí. A vlastně to řeším stejným způsobem, jak už jsme si říkali. To znamená, skončil člověk v bezvědomí, oslovím ho, zatřesu s ním, zakloním mu hlavu, umožním mu, aby měl volné dýchací cesty. Když mu něco vytéká z pusy, můžou to být napěněné sliny, může to být i krev, když se člověk kousnul, tak dává smysl otočit ho na bok, nechat to vytéct a pak ho vrátit do záklonu, na záda, do záklonu hlavy a počkat. Zase dýchá, fajn, dýchá. Tak dát prostor, jestli se probere, neprobere. A pak zjišťovat, jestli to o Romanovi někdo ví, že záchvaty celotělových křečí má, anebo ne. Jestli to bylo poprvé nebo příčin tam může být celá řada.

David

A co po záchvatu, kdy volat pomoc a kdy ne?

Dita

Pokud je to člověk, který záchvaty celotělových křečí má a má onemocnění epilepsie, my víme, jak to probíhá, dnes to proběhlo úplně stejně, podle šablonky. Není jakákoliv odchylka, tak v tu chvíli není nutné volat záchranku, ale rozhodně je dobré pak s člověkem řešit: hele, asi bys měl navštívit svého doktora a řešit, že zase dostáváš záchvaty. A pokud je odchylka, třeba záchvat je delší, nebo se člověk úplně neprobral do plného vědomí, tak v tu chvíli dává smysl volat pomoc. Zároveň dává smysl volat, pokud se člověk při záchvatu zranil, třeba úraz hlavy, ještě se něco poranil, tak tam taky.

David

Nebo opakované záchvaty.

Dita

Jasně, pokud je to mimo šablonu, to, jak to obvykle probíhá, tak vždy dává smysl zavolat.

David

Na hřebeni Marcela a jeho kamarády zastihne bouřka, když se zrovna nachází na holé planině. Co by měli udělat? Co kdyby je bouřka zasáhla, když už jsou zrovna ve stanu? Jsou mezi trekovými holemi a dalšími kovovými předměty. Ale začněme tím, že v průběhu dne jsou na holé planině.

Dita

Asi blbě plánovali. (smích) Snažme se téhle situaci vyhnout. Nebýt po poledni někde na vrcholu na hřebeni, bouřky v horách chodí odpoledne, to je všeobecně známé.

David

Říká se to, ale možná to k někomu ještě nedošlo.

Dita

Marcel to ještě neslyšel. Snažit se nebýt nejvyšší bod v krajině, rozhodně dává smysl zmizet z hřebene, dává smysl zbavit se kovových věcí, které mám. A pokud by— asi nemají na devítidenní trek lezecké vybavení, ale kdyby měli, tak všechny kovové věci někde zahodit a nemít to u sebe. A dává smysl slézt někam, a teď je otázka kam? Jaký tam mají terén? Doporučení neschovávat se pod solitérní stromy, protože to bude nejvyšší bod v krajině a to je pro blesky atraktivnější než celý les. Schovat se do lesa, tam jsou zase rizika spojená s bouřkou. Tam vás asi netrefí blesk, ale můžou tam padat stromy, za silného větru, deště, takže tam jsou jiné problémy než vlastní blesk. Nějaký převis? Ano i ne, zase jak by měl vypadat? Je to komplikované, teď těžko si to představit, co Marcel má kolem sebe za možnosti, ale určitě nebýt na hřebeni, když už musím být někde volně v krajině, tak dává smysl se dřepnout, sednout si na batoh, zakrýt si uši. Protože pokud bouřka je přímo nad námi, tak i úder blesku je velká rána a může to poranit ušní bubínky. Dává smysl se rozptýlit, nebýt u sebe, což jsou pak případy, kdy často je to nějaký dobytek. Stály všechny krávy u sebe a trefilo to jednu, ale umřely všechny, protože byly nahňoucané u sebe. Tak se rozptýlit a snažit se to přečkat.

David

A co kdyby už kempovali někde na holém hřebeni? A bouřka přišla a říkala jsi zbavit se kovových předmětů. Stan má kovovou konstrukci, stan je z trekových holí, kovový rám batohu, hrnec, plynová kartuše, přemýšlím, co dalšího kovového člověk s sebou na treku má. Má smysl vyběhnout, běžet sto metrů od stanu a tam být v dešti anebo doufat, že dnes ne.

Dita

Stan není úplně jako auto, které je uzemněné, to je něco jiného. A když už jsou na tom blbě, tak aspoň se zbavit, vyházet kovové věci do batohu a hodit ho někde bokem, aby to nebylo… Nebudu sedět na nejvíc kovovém, co mám. Zadržet si palce. Tady už moc toho Marcel nevymyslí.

David

Slyšel jsem příběh, kdy nějaký průvodce vyhnal skupinku ze stanů a šli do deště. No tak.

Dita

Tam je to o tom, jak bouřka je velká, kde je, jestli je přímo nad námi, jestli jde údolím nebo po hřebeni. Tady je hodně faktorů, aby se dalo obecné doporučení. Tady si myslím, že je tenký led dát obecné doporučení. Tohle jsou situace, kdy dělali jsme všechno možné a teď si musíme držet palce, aby to dobře dopadlo.

David

Napadají tě mýty, které ohledně bouřek kolují? Co si lidi často myslí?

Dita

Hm. Jeden takový, že když někoho trefí blesk, tak se na něho nemůžeme dotknout, protože energie je pořád v člověku. To projde skrz, lidi nejsou baterky, takže to je podobné jak úraz elektrickým proudem. Pokud člověk není na aktivním drátě, tak v těle se energie nedrží. Takže je v pohodě na člověka sáhnout. Tady je dobré si uvědomit, že pokud někoho zasáhl blesk, je to vysokoenergetický úraz. Tam můžou být všechny typy poranění, od zlomených kostí, poranění páteře, úraz hlavy přes popáleniny všeho druhu, které můžou být vidět na povrchu těla, ale nemusí, ony můžou být i tak, že to prošlo vnitřkem těla, takže můžou být spálené orgány vevnitř až po samozřejmě srdeční zástavu. A pokud někoho trefil blesk, tak je to rozhodně pacient, který směřuje rychle do nemocnice, protože srdeční zástava může přijít i s odstupem času. To nemusí být teď hned, ale náš elektrický obvod na srdíčku se může rozházet ještě později.

David

Jaký by byl nějaký… Říkala jsi, že by to mohlo být všechno. A co teď dělat? Mám kamaráda, který byl dvě stě metrů sám a trefil ho blesk. Byť nějaký ocásek, boční blesk se na něho přeskočil. Co v daný moment dělat? Když říkáš, že tam může být téměř všechno.

Dita

Zhodnotit na první pohled, jak člověk vypadá, na co si stěžuje, jestli je při vědomí, není při vědomí. Pokud není při vědomí, zase aplikujeme úplně stejný postup, o kterém jsme se bavili. Potřebuju zkontrolovat, jestli člověk reaguje, jestli dýchá, a pokud ne, zahajujeme resuscitaci a snažíme se člověka dostat co nejdřív k pomoci. A kdyby byl na první pohled v pohodě, říká „Ne, mně nic není, v pohodě,“ ale já vidím někde na něm nějaký vstup, nějaký výstup, to tam bývá vždycky, tak rozhodně je to člověk, který by měl svištět do nemocnice. Není to: „Jo, nic se neděje, jdeme dál.“ Tohle je závažné poranění.

David

Tak jdeme dál. Dobře. Marcel si v lese nasbírá houby a bobule. Z hub si udělá oběd a z bobulí čaj. A nečekaně následuje bolest břicha, zvracení a celková slabost. Co dělat, jestli pomůže aktivní uhlí?

Dita

Chtěla bych vědět, co zbaštil, co si navařil.

David

Když nikdo není houbař a nevyzná se v pouští…

Dita

Existuje spousta aplikací překvapivě, které nám na základě fotky dokážou říct, co to je a jestli bychom to měli nebo neměli jíst. A zase vyžaduje to přístup k internetu a podobné věci. A obecně nejím věci, které neznám. Tady o rostlinkách to platí zvlášť.

David

Ale Marcel má dědu houbaře a tys myslela, že zná a neznal.

Dita

Jasně. Dochází k nezáměrným otravám, že dojde k záměně, protože jsou bobulky, které vypadají jako borůvky a vlastně to nejsou borůvky a podobně. Takže v tu chvíli. Mám-li možnost to s někým zkonzultovat, co jsem sněd, tak to zkonzultovat. Existuje toxikologické informační středisko, které funguje dvacet čtyři sedm tady v České republice. Zase musím mít možnost se dovolat. Mají? Nemají. Těžko říct. A aktivní uhlí může pomoct. Je to houba, která vymete trávicí trakt, nabaluje na sebe škodlivé látky. Pokud jsem to snědla a je mi blbě hned, tak dává smysl to zvracet. Pokud jsem plně při vědomí, chápu, co se po mně chce, tak jo, ale to je reakce hned. Po určitém čase už to nedává moc smysl, protože to projde trávicím traktem dál a dál se bude vstřebávat. Co se určitě nedoporučuje, je jeden z mýtů, vypít mléko, protože mléko je tuk. Pokud se bavíme mléko, mléko, ale tam předpokládám, že když potkají na salaši bačů, tak dostanou mléko od zvířátek, ne odstředěné bez tuku apod. Paradoxně tuk může pomoct vstřebání některých látek do těla víc, než když bychom to zapili vodou. Takže tohle nedělat. Když už zapít něčím, tak obyčejnou vodou a ideálně zbavit se toho z těla, pokud to ještě jde. A potom zkusit živočišné uhlí, aby se to na sebe nabalilo a dostat to pryč.

David

Co nějaká dezinfekce? Protože aktivní uhlí nebo živočišné uhlí nabalí a vezme pryč. Ale jestli něco dalšího se dá poradit.

Dita

Na akutní otravu úplně ne. Tam pak, když se člověk dostane do nemocnice, tak jsou to výplachy žaludku a podobné věci. Tady v prostředí, kde Marcel je teď, moc možností nemá.

David

Takže prevence.

Dita

Hmmm, tam to na tom začíná a končí spousta věcí.

David

Dobře. Marcel si při obědě nacpe do pusy pořádnou lžíci kuskusu, zasměje se, zakucká a najednou se začne dusit. Kašel přestává, lapá po dechu, rudne, ostatní kolem něj ztuhnou a dívají se na sebe. Co teď?

Dita

Marcel se pravděpodobně dusí cizím předmětem, kuskusem. Nepomůže mu se napít. Plno lidí zaskočí: napij se. Je dobré si uvědomit, že v krku máme dvě trubky. Jednoduše řečeno, jedna vede do plic, jedna do žaludku a v momentě, kdy se dusíme, tak se jídlo dostalo do trubky do plic a tam nemá co dělat. A když piju, tak to teče do žaludku a vůbec to nepomůže. Tady je potřeba si říct, jestli Marcel ještě kašle. Pokud kašle sám, kašle nahlas, tak ho v tom podpořit. Doporučit mu pozici. Klasická: zapřu se o kolena a když třeba doběhne, tak se opřít. Ono to pomáhá s vykašláním. Pokud ne a už jenom sípe, není schopen mluvit, není schopen kašlat nahlas. Je potichu. Tak tady přichází na řadu údery mezi lopatky opakovaně. Když tohle nepomůže, přichází na řadu Heimlichův manévr, což je manévr, kdy se někdo z kamarádů za něho postaví a je potřeba vyhledat měkké místo, kde končí žebra jako trojúhelník, to měkké místo. Tam si dám jednu ruku, přes ní druhou a pak je to razantní pohyb dovnitř a nahoru, kdy se snažíme zespoda zatlačit na bránici, zvýšit tlak v hrudníku a cizí předmět, v našem případě kuskus, vyrazit směrem nahoru. Tohle můžu střídat údery mezi lopatky a Heimlichův manévr. Pokud je to úspěšné, super, pokud ne, může to dojít až do stavu bezvědomí, bezdeší. Pak přichází na řadu resuscitace a tahle by měla probíhat s dechováním, protože se může stát, že tím, jak do člověka vdechnu, tak předmět, který se zasekl někde v trubici, dostanu teď hodně zjednodušeně na křižovatku, kdy se dýchací trubice rozděluje na dvě, do každé plíce jedna, a může se zacpat jenom jedna polovina a druhá polovina plic je najednou schopná volně dýchat. A v tu chvíli jsme třeba Marcela zachránili. A rozhodně by měl pak navštívit nemocnici a kuskus si nechat odstranit.

David

Tohle byl krásný oslí můstek k resuscitaci. A moje otázka, jestli se do toho pouštět, i když úplně nevím jak, a jestli člověk může resuscitací ublížit.

Dita

Spoustu lidí bylo schopno resuscitovat na základě jen slovních instrukcí od dispečerů záchranných služeb. Není to raketová věda, je potřeba znát základní principy. A pokud se budu držet základních principů, tak je to nejlepší, co pro pacienta v danou chvíli můžu udělat. Když neudělám nic, dopadne to blbě. A když udělám aspoň něco, zvyšuji šanci, že osud se třeba změní. Co je potřeba, najít si správné místo, což je střed hrudní kosti, placatá kost, prostřed hrudníku. Nakloním se nad člověka, dám jednu ruku, přes ni druhou a budu stlačovat do hloubky pěti, šesti centimetrů. Bavíme se o dospělém člověku, frekvencí nějakých sto až sto dvacetkrát za minutu a je to celkem rychlé a těžké. Je to hluboko. A tady v našich podmínkách, kde se bavíme, že jsme někde v divočině v horách s dlouhou dostupností pomoci. Tak budu resuscitovat v poměru třicet stlačení ku dvěma vdechům.

David

Hm.

Dita

Dýchání v rámci resuscitace je stále velké téma a pro mě trošku zbytečně. Dýchání je vždy benefitem pro pacienta, ale musím vědět, jak na to. Musím vědět, jak zaklonit hlavu, jak do člověka vdechnout. A ano, pokud jste ve velkém městě s rychlou dostupností pomoci a člověk zkolaboval teď náhle před vámi, je to takzvaná náhlá zástava oběhu, tak v těle asi kyslík ještě je a člověk vydrží jen s tím, že mu budete stlačovat hrudník. Pokud je to někdo úplně cizí, nechcete do něj dýchat, ok. Ale pokud jsme někde v horách, kde pomoc není, kde se k nám bude dostávat dlouho, tak rozhodně dává smysl do člověka vdechovat, protože tělo spotřebuje kyslík, který tam byl. A pak se točí prázdná krev a nějaké výměně kyslíku dochází jen mačkáním, ale rozhodně to není dost a rozhodně dává smysl, pokud chceme co nejlepší výsledek, do člověka vdechovat.

David

Dá se říct úspěšnost resuscitovaných lidí?

Dita

Strašně záleží na příčině. Jestli to je traumatická, to znamená po úraze došlo k zástavě srdce, tak mají horší prognózu. Obecně nejlepší šanci mají náhlé zástavy, spatřené náhlé zástavy. To znamená, někdo to viděl a někdo okamžitě zareagoval. Tady je největší šance. Když najdu někde ležet člověka, který nedýchá, já nevím, jestli tam leží minutu anebo deset anebo hodinu. Těžko říct, ale rozhodně dává smysl vždy se o to pokusit. Vždy za to mě zase někdo bude popotahovat, ale pokud nevidím jasné známky smrti, tak dává smysl se o to pokusit a dát člověku šanci.

David

Mhm.

Dita

Tady v podmínkách, ve kterých jsou, pokud budou bez pomoci, bez signálu, nedovolají se. Tak je pak otázka, jak dlouho je to pro ně bezpečné, jestli jsou schopní pak sami někde sestoupit. Kolik jich tam je? Můžou někoho poslat pro pomoc? Je tam pomoc? Bohužel čím dál jdeme mimo civilizaci, tak tyhle příběhy nemusí mít dobrý konec.

David

Konec a blížíme se ke konci našeho podcastu.

Dita

Abychom skončili vesele. (smích)

David

A zakončíme ho pozitivně. Nějaká poslední rada pro naše posluchače? Kdybys měla říct jedinou věc, kterou by měl znát nebo umět každý, kdo se pohybuje v outdooru, co by to bylo? Řekněme dovednost, schopnost nebo třeba postoj?

Dita

Umět zhodnotit rizika a možnosti. Umět si říct, že je blbost pokračovat, že je potřeba se otočit a že kopec tam bude za rok, za dva. Že to není o dobytých vrcholech, ale o návratech. A já se na kopec můžu vrátit, ale pokud se mi tam něco stane, tak už možná žádnou další šanci mít nebudu. Takže umět zhodnotit svoje možnosti a možnosti skupiny a umět zatáhnout ruční brzdu a říct si: hele, teď už to nedává smysl a je to strašně těžké, protože bylo o tom natočených spousta filmů a většinou o příbězích, kde se to úplně nepovedlo. A není to jednoduché otočit někoho, kdo chce dobýt vrchol a vy víte, že se kazí počasí, že jste pomalí, že už jste tam měli dávno být, nebo že už výstup byl náročnější. Nemáte na to energii a že to nedopadne dobře, tak je hrozně těžké. Horší v případě, že vy už jste tam byli a někdo, kdo jde s vámi, tam ještě nebyl a hrozně tam chce. Vám se to otáčí, protože už jste to viděli, ale já to chci taky vidět.

David

A už třeba ví, že už je starší a že se už tady nevrátí do oblasti.

Dita

Jasně. Říkáme tomu syndrom topených nákladů. Já už jsem si na to koupila to skvělé vybavení. Rozchodila jsem si na to ty pohorky, vzala jsem si na to dovolenou a ten seznam může pokračovat. Ale stojí to za to? Asi ne.

David

Tak zakončíme to nějakou pozitivní věcí. Řekni nějakou věc, která ti v poslední době udělala radost.

Dita

Wow. Mně teď asi, že jsem byla na horách (smích), že jsem si zase nasála ten horský horský vzduch. Asi takhle.

David

OK, tak vyrážejte taky na hory, posluchači, a poslouchejte podcast Život na treku. Mrkněte na kurzy od Zdrsemu a uvidíme se u dalšího dílu. Dito, díky moc za další skvělý pokec. Já si myslím, že tohleto byl další vhled do první pomoci. Rozklíčovali jsme nějaká témata samozřejmě jen tak povrchově, do hloubky potom na kurzech. Je vidět, že věcí, co se může stát, je spousta. Špatných postupů taky, správných postupů méně.

Dita

Dají se naučit. Děkuju moc za pozvání. Je to super. Chudák Marcel, fakt je mi ho líto, protože takovéhle smolaře v partě nechcete mít, ale zase to bude spousta zajímavých příběhů. Ne, teď trochu vážně. Je to super o tom mít možnost mluvit, ale pořád je to dovednost. Je super, že tohleto posloucháte, dává to smysl, ale naučte se to těmi rukama, protože tam potom to rozhoduje, že mnohdy hlava zmatkuje, ale ty ruce si najednou vzpomenou, že jsme to nějak dělali nebo že jste to někde dělali. Pojďte na kurz s námi a bude to super. Ale běžte na kurz jakýkoliv, kde je praktický nácvik. Rozhodně to dává smysl.

David

Potvrzuji sám za sebe. Tak jo, díky moc a mějte se.

Dita

Díky.