Přepis byl vytvořen umělou inteligencí. Text může obsahovat nepřesnosti a chyby.

David

V horách se může stát leccos, a když jde do tuhého, často rozhodují minuty anebo to, jestli víš, co v daný moment dělat. Dnes pokračujeme povídáním o první pomoci a zaměříme se na situace, které nejsou už jen o náplasti, ale jde v nich o život.

Zdraví tě David Gramina z dalším dílem podcastu Život na treku. A dnes tady opět vítám Ditu Volt Podhadskou, zdravotnickou záchranářku, lektorku první pomoci v neziskovce Zdrsem a taky horskou průvodkyni. Čau Dito a díky, že si dorazila opět do našeho podcastu.

Dita

Ahoj Davide, děkuju moc za pozvání.

David

Jak jsem říkal, tak tohleto bude navazující podcast na naše společné povídání, které bylo zhruba před rokem. Tam jsme probrali relativně drobnosti, se kterými se člověk setká na treku pravděpodobně častěji, ale ve kterých nejde úplně o život. Teď to posuneme o level výš.

Dita

Chudák Marcel.

David

Chudák Marcel. A tím bych chtěl říct posluchačům, že pokud jste ten první díl neslyšeli, tak si ho určitě pusťte. Je tam spoustu praktických informací a tipů, co dělat.

Dita

Super. A já myslím, že ten první díl byl o tom, co řešíme skoro na každým výletě od puchýřů po přehřátí a podobný v uvozovkách drobnosti, ale i tyhle drobnosti, pokud jste hodně daleko od nějaké pomoci od civilizace, fakt ten výlet dokážou zkomplikovat. A dneska se podíváme na situace, které zkomplikují i výlet do civilizovaných hor, protože tady už to nebude sranda a tady už bude mnohdy rozhodovat to, jestli mám nějaký trénink za sebou, jestli vím, jak na situaci reagovat. Protože pokud tady nezareaguju, tak to může dopadnout velmi špatně.

David

Přesně tak. A my jdeme na to.

David

Kromě toho, že v Graminu makáme na tom, aby sis měl co na cestách nebo třeba doma při vaření pustit do uší, tak hlavně makáme na tom, aby sis své treky a horské přechody mohl užívat s lehkostí. A právě proto v našem e-shopu najdeš to nejlepší ultralehké vybavení a vychytávky na treky. A takovou naší nejnovější vychytávkou jsou ultralehké návleky Tidy Gear Gators. Musím říct, že po posledních trecích, na kterých jsem tyhle návleky testoval, se opravdu staly mým oblíbeným kouskem výbavy. A to hlavně proto, že návleky zabraňují padání prachu, kamínků a dalších drobností do bot a tím minimalizují vznik puchýřů, odřenin a otlaků. Navíc váží pouhých čtyřicet tři gramů a při nošení s nimi ti odpadá neustálé vyklepávání drobného bordelu z bot. To bylo ode mě z Gramina vše. A teď už zpátky k podcastu. Tak jo, Dito, než se pustíme do dramatických scénářů, které nás čekají, tak co je u tebe nového v životě na horách nebo třeba na kurzech?

Dita

Tak v životě se vracíme zpátky do hor a je to cestování trošku jiný, ale testujeme různý varianty cestování s malýma dětma, co všechno zvládnou, kam vylezou, co ujdou. A překvapivě je toho víc, než jsme si mysleli. Co se týče kurzů, tak letos jsme spustili třetí kurz outdoorový. Je to další pokračování. Je to zimní verze kurzu Horal, Horal plus plus. My jsme tam začali přidávat i pluska. Nevím, kam budeme pokračovat, což je kurz, který je zaměřený vyloženě na poskytnutí první pomoci v zimních podmínkách na horách. A není tam tolik rozšiřujících nových témat, ale je to aplikace věcí, které jsme řešili v rámci základního kurzu nebo i pokračovacího. Plus tam máme workshopy s horskou službou, s lavinovými preventisty, takže i lidi, kteří nemají za sebou tolik zkušeností zimních, tady mají možnost si to otestovat v opravdu reálných podmínkách. A když říkáme, že vám bude zima, tak vám opravdu zima je a všichni účastníci si tam vyzkoušejí i roli pacienta, figuranta. A pak už nikdo nemá problém s tím pořádně zakasat izotermickou fólii, protože každý chápe, co to znamená, když se mu to blbě vrátí zpátky a jenom tam něco potřebujete poupravit. A myslím si, že potom všichni budoucí pacienti se budou mít jak v bavlnce ze strany našich absolventů. A zřejmě budeme pokračovat dál, protože absolventi byli velmi spokojení a chtějí: kam budeme pokračovat, co bude příště, kdy bude plus plus plus. A to je zatím ve vývoji. Teď chvilku necháváme ustát tady ten kurz, takže uvidíme.

David

Jak celkově vnímáš zájem lidí nebo veřejnosti o kurzy první pomoci zaměřené právě na horské prostředí? Jestli se zájem zvyšuje nebo je stejný, nebo to stále lidi berou jako školní učivo?

Dita

Obecně o první pomoc si myslím, že zájem stále je a pořád roste, protože mi přijde, že v posledních letech se o tom tématu víc a víc mluví ve veřejném prostoru a díky různým osobnostem, které se k tématu v poslední době nějakým způsobem vyjádřily. Co se týče outdoorové první pomoci, tak zájem tam je, řekla bych, konstantní. Češi jsou cestovatelé a pokud o tom trošičku přemýšlejí, když někam jedou, tak na to chtějí být připravení, že co chodí za dotazy, ať už se to týká konzultací, lékárniček, co by se, jak by se měli lidi nachystat, vybavit, tak za poslední roky mi to přijde stejné. A i díky podcastu jsme měli na kurzu několik lidí, kteří přišli. Díky za to. A budeme rádi, když zájem bude, protože přece jenom poskytovat první pomoc ve městě, kdy zvednu telefon a za pár minut předávám pacienta někomu o odborné pomoci, je něco jiného, než když to řešíte v opuštěných horách bez signálu a je to na vás.

David

Tak jo, souhlasím. A jdeme pomalu na náš podcast, na naše hlavní témata. Začneme naším Marcelem. Vzpomínáš si ještě na našeho Marcela?

Dita

Chudák Marcel, já pro něj nemám jiné pojmenování. Jemu se děly hrozný věci, tak doufám, že to dneska zvládne.

David

Tak možná pro ty, co neslyšeli náš první podcast, ten si určitě pusťte. Marcel je naše fiktivní postava. Je to univerzální smolař, ale zároveň i srdcař, který miluje hory, ale má neštěstí, že se velmi snadno dostává do různých průšvihů a průserů a dějí se mu různé věci. A dnes bude vyrážet na devítidenní trek v pohoří Karafšín v Kyrgystánu. Naštěstí ale nebude sám. A tohle pohoří se vyznačuje tím, že je relativně odlehlé a že nějaká pomoc vrtulníkem možná dorazí. Není to úplně jisté, ale pokud ano, tak za několik dlouhých hodin.

Dita

S kým vyráží?

David

Vyráží s partou osmi přátel, takže jich je celkem devět. Je tam Roman a další osobičky a k těm se třeba potom dostanem.

Dita

Dobře.

David

Možná ještě disclaimer na začátek. Tohle povídání nenahrazuje žádné vzdělání nebo kurz první pomoci. Je to spíš uvědomění pro posluchače, aby zjistili, kolik toho třeba neví a jak moc je důležité, a může to hrát velkou roli, mít dané informace a znalosti. Takže nebuďte leniví. Zajděte si na kurz první pomoci, třeba tady od Zdrsemu nebo jiný. A fakt to stojí za to. Já osobně jsem na něm byl a bylo to super. Nejenom, že se dozvíte spoustu praktických informací, ale užijete si i spoustu srandy a pravděpodobně si najdete spoustu kámošů, protože tam jsou všichni podobně naladěni.

Dita

Je to tak. Potkává se tam podobná krevní skupina a ne z jednoho kurzu vznikla parta lidí, kteří společně vyráží do hor. Zároveň lidi vědí, že se na sebe můžou spolehnout, protože všichni vědí to stejné a vědí, že kdyby se cokoliv ve skupině stalo, tak si všichni dokážou poradit. A velice často se stává, že na kurzu je jeden z partičky a na dalším kurzu jsou další, protože on si najednou uvědomí: okay, já zachráním já a kdo zachrání mě? Protože učit se první pomoc je skvělý, ale je to nesobecký, protože já budu zachraňovat někoho jiného. Ale pak je fajn taky být trošku sobec a mít kolem sebe lidi, kteří zachrání mě, kdyby se mi něco stalo. Což je náš hlavní důvod, proč to učíme. My chceme, aby v horách byli lidi, kteří nás případně zachrání.

David

Souhlasím, souhlasím. Tak přesouváme se do našeho Karafšínu. Krásné počasí. Partička šlape suťovištěm, Marcel náhodou uklouzne a ozve se křupnutí. A co v takový moment dělat? Jestli to má zlomené, jestli ne, jak to poznat a podobně.

Dita

Obecně poranění končetin, ruce, nohy, je jeden z velmi častých úrazů, co se v horách děje. A teď je potřeba zhodnotit, jestli je to poranění, se kterým ještě můžu dál pokračovat. Je to méně závažné, podvrtnutý kotník, naraženina, anebo jestli opravdu došlo ke zlomení nebo vykloubení nebo nějakému závažnějšímu typu úrazu. V podstatě můžeme zhodnotit v několika bodech. První, na co se koukám, tak vždy bych měla jít od nejméně invazivních vyšetření, že nejdřív se na končetinu jenom dívám. Vidím, má stejný tvar. Výhoda, můžeme většinou porovnat dvě ruce, dvě nohy, jestli vypadají stejně, jestli tam někde nevidím zvláštní tvar, jestli tam někde není divná boule navíc apod. Další, rozsah pohybu, jestli je člověk schopný, jestli se Marcel na nohu postaví, jestli kdyby to byla ruka, ji dokáže zvednout, a zase si to dělá pacient sám, protože každý ví, co zvládne a může říct: dobrý, zvednu takhle a dál už to nejde, protože to strašně bolí. Tak já mu nebudu rvát tu ruku. Hele, to zvládneš, pojď, vyzkoušíme to.

David

Takže je lepší, ať si to prvně zkusí sám, než bych mu to, byť velmi citlivě, ohmatával.

Dita

Nejdřív to nechám na něm a teprve v dalším bodě jdu do kontaktu. Nejdřív jenom pohled, pak nechám pacienta, ať s tím sám pohne, a pak teprve nějakým způsobem intervenuju. Určitě budu chtít zhodnotit, jestli je možnost zátěže, jestli se na to postaví nebo něco udrží v ruce. A potom budu koukat na koncové části, na prsty, jestli mají stejnou barvu, stejnou teplotu, což naznačuje, jak je tam prokrvení, jestli nedošlo k poškození cévy v kloubu nebo někde podél kosti. A pak budeme řešit i citlivost. Jestli si člověk nestěžuje na divné brnění nebo že má prsty přeleželé, otupělé apod., to zase naznačuje problém s nervy. Pokud tam nic z toho není, tak si můžeme říct: dobrý, je to třeba jenom naražené, a ono naražené může fakt hodně bolet. Mnohdy plno lidí, co zažili zlomeninu i naraženiny, říká, že naražené bolelo víc než zlomené. A pak je na člověku si říct: dobrý, je to méně závažné poranění? Co pro to můžeme udělat? Můžeme to stáhnout nějakým elastickým obinadlem a kdo umí, může zatejpovat, ale na to už je potřeba pokročilejší znalost, protože ať už pevné tejpy, nebo kinesio tejpy, barevné. To není jen o tom, že vezmeme pásky a nějak je lepíme a vypadá to dobře, ale má to logiku, jak se lepí, tak už je potřeba trošku vědět, jak klouby fungují, které svaly se kde upínají apod. Dá se to takhle zatáhnout. V první chvíli se to dá určitě zchladit. Chlad pomáhá, jednak úleva od bolesti, jednak to brání otokům. Když by měli s sebou, což asi mají skvěle vybavenou lékárničku, protože Marcel je pečlivý, můžou gely, krémy na poraněné končetiny vytáhnout a tady každý má oblíbenou značku. Tohle nebudu dělat promo někomu konkrétnímu. Dá se využít i tohle, zase je to lokální působení i třeba léku proti bolesti. Nemusím si polykat tabletu, ale můžu si namazat mast, která bude působit v místě, kde je to potřeba. Pokud je to na noze, dá se chviličku noha zvednout a přinese to úlevu od bolesti. Zmírní to otok. Když by tohle nefungovalo po několik dní, že to je stažené, chladí, využívá masti, tak se vyplatí nechat si to zkontrolovat v nemocnici, i když si myslím, že to není zlomené, ale může to být blbě podvrtnuté. A to pak mnohdy končí větším zásahem. Pokud jsme zjistili, že to není zlomené, fajn, dá se s tím pokračovat. Ale tady nemůžeme nutit někoho jít s podvrtnutým kotníkem, protože to, co mnohdy aplikujeme sami na sebe, nemůžu chtít po někom jiném. Bolest je zcela individuální a někdo si zvrkne kotník a řekne: v pohodě, jdu, a někdo si zvrkne kotník a řekne: prosím vás, volejte vrtulníky, já už se na to nepostavím a nemůžu. To, že někdo je v uvozovkách pankáč, který na tom odejde dalších deset kilometrů, je jeho věc. Ale tohle nemůže být obecné doporučení, kdy řekne: s podvrtnutím kotníkem klidně pokračujte v treku, nehledě na to, jestli jsou na devět dní, tak předpokládám, že jdou na těžko. A už i tohle je zátěž navíc. Co jiného, než nesu jenom sama sebe plus dvacet kilo třeba. Ne, Marcel bude mít skvělé vybavení z Gramina a bude mít patnáct. To je jasné, ale i to je navíc. Tak je dobré se nad tím zamyslet. Pokud by to bylo zlomené, to znamená byl by tam divný tvar, porušená citlivost, porušené prokrvení nebo se na to vůbec nejde postavit, nejde to zatížit, je tam velmi omezená hybnost, tak potom tady v těchto podmínkách dává smysl dlahovat. A to nejen kvůli tomu, že zadlahujeme a běž na tom, to vůbec ne. Ale zadlahování přináší úlevu od bolesti, což tady by pak znamenalo volání vrtulníku, evakuaci z terénu. Dobře, když by to byla ruka, tak asi člověk dokáže s oporou odejít sám, ale s nohou zlomenou úplně ne. Takže i na čekání se vyplatí zadlahovat, protože pro pacienta jednak nohu má zastabilizovanou a přinese mu to významnou úlevu od bolesti. Míň ho to bude stresovat, míň mu to bude zhoršovat psychickou pohodu, než se pomoc k němu dostane. Což tady bude na hodiny, možná na dny, než tam někoho dokážou dostat. Na dlahování dá se využít spousta různých věcí. Můžou mít skládací dlahu. Někdo zná pod pojmem soundsplintky, je jich spousta různých výrobců, což je kovová destička obalená něčím, co vypadá jako karimatka, když to hodně zjednoduším. Dá se tvarovat, vytvaruje se to vždy podle zdravé končetiny, pak se přikládá na poraněnou. Dají se využít dlahy vytvořené z hůlek nebo z výztuží z batohu. Dá se vyrobit perfektní dlaha na dolní končetinu třeba z nafukovací karimatky. Anebo se dají udělat dlahy jenom z oblečení, ale už je to dovednost, kterou je dobré mít natrénovanou a vědět, co všechno se dá použít. Pokud chci dlahovat, měla by být dlaha pevná, pohodlná pro pacienta. Ne, že budu tvrdit, že to je v pohodě a jeho tam něco drhne. Vždy má pravdu pacient. Měli bychom ji mít možnost upravit. Není to tak, že vezmu třeba Tesa pásku, stříbrnou, a omotám nohu. Je to pevné, ale nejde to upravit, protože já končetinu zkontroluju prsty předtím, než dlahu dávám. A potom, co jsem dlahu naložila, jestliže vidím, že prsty úplně zbělely a jsou úplně studené, tak jsem to svým zásahem zhoršila a měla bych mít možnost to upravit. Kdežto Tesa pásku budu mít problém sundat, takže bych to měla mít celou dobu možnost kontrolovat a mělo by to být vždy přes dva. Buď přes dva klouby, pokud budu mít poraněné předloktí, tak musím zadlahovat loket i zápěstí, anebo přes dvě kosti. Pokud je poraněný loket, tak je to vždy kost pod tím a nad tím. Proto je to vždy přes dva.

David

Jsi to sfoukla komplet, jo? Máš to fakt hodně zažité. Dobrý. V dnešních situacích, jako třeba tahle, budeme často stát před otázkou transportu. Dá se říct všeobecně, v kterých situacích nebo za jakých okolností má smysl se pokoušet o improvizovaný transport anebo dává smysl čekat na profesionální pomoc?

Dita

Transport musí být vždycky benefitem. Musí být bezpečný a musí to být benefit pro pacienta. Někdy by to bylo výhodné pro pacienta ho někam přesunout, ale bude to nebezpečné pro celou skupinu. A pořád bezpečnost mě jako zachránce, zbytku skupiny, kterým nic není, jestli tam je osm dalších lidí, i našeho zraněného, musí být priorita, na základě které se budu rozhodovat. Jestliže půjdou terénem, co bude suť, která jim ujíždí pod nohama, tak tam představa, že nesou ležícího pacienta, je nesmysl, protože dojde ke zranění někoho dalšího. A ani pro pacienta to nebude výhoda, protože jim může někde spadnout. A musíme si uvědomit, že pokud někoho neseme, zejména pokud bychom měli nést ležícího člověka, který nám nijak nepomůže—což i člověk se zlomenou stehenní kostí nebo už od kolene dolů, tak už je pacient, který by měl spíš ležet, než že si ho strčím do batohu a odnáším na zádech—tak pacient je v tu chvíli plně odkázaný na nás. Často je i zamotaný do improvizovaných nosítek, které se dají udělat z různých věcí. V tu chvíli, pokud nám někde spadne, tak se nemá šanci bránit, jak z toho vystoupit, tak se něčeho chytit apod. Takže tohle bychom měli zhodnotit a často by to mělo být i po konzultaci, pokud máme možnost, s horskou službou nebo s někým, s kým se domlouváme, že pro nás jde zachraňovat, domluvit se, jestli je pro ně výhodnější, ať zůstaneme tady, anebo se někde přesuneme. Jestli to vůbec je možné. Dává smysl kratší přesuny do bivaku, do tábořiště. Pokud vím, že jsem blízko, asi nebudu zůstávat někde na hřebeni hor, kde může být bouřka. Jsme tam vystaveni povětrnostním podmínkám, tak dává smysl sestoupit, zakempit, vytvořit bivak, ale je to vždy o kontextu. Není to tupé: jasně, hodím si člověka na záda a jdeme, ale musí to být bezpečné pro něj a musí to být pro něj výhoda. Jestli si dám člověka na záda a on celou cestu řve, jak ho to strašně bolí. Dobře, na krátkou vzdálenost si říct: hele, tady, kde jsme teď, to není bezpečné, protože nám tady lítají šutry na hlavu. Pojďme kousek, teď to bude blbé, přesuneme se. A je to o komunikaci. Ale aby člověk trpěl x hodin, protože jsem si řekla, že je dobrý nápad, že ho tam urvu a odnesu, není to ideální. Zároveň je dobré si uvědomit, že nést člověka, který nepomáhá, je sakra těžké. Myslím, že si vzpomeneš na některé transporty z kurzu, kde plno lidí hodnotí: jo, ale super chodím do hor s lidmi, kteří mají do padesáti kilo. To je bezva, ale pak když já mám víc jak padesát kilo, tak mě tam asi nechají, protože mě už nikdo neodnese. Takže je to cost versus benefits, co mi to dává? Ale opravdu na delší transport je fajn na ležícího člověka aspoň šest lidí, co ho ponese, lépe dvanáct, kteří se budou střídat, protože je to těžké a pacient je za chvíli těžké břemeno, to někde položíte a je dobré si pořád uvědomit, že v balíčku nebo nosítkách je pořád váš kámoš, pacient, který je zraněný. Byť se to pro vás stává břemenem a je to nepříjemné, je dobré to mít na paměti. A dřív nebo později se unavíme všichni. Adrenalin, stres z situace nás vystřelí, že najednou zvládáme věci, které teď, když sedíme, si řekneme „Už mě bolejí ruce a nohy a nechce se,“ ale v reálných situacích nás adrenalin podrží, ale nevydrží dlouho. Pokud by to měl být transport na x hodin nebo dní v takových horách, v takovém prostředí, je dobré zvážit, co máme. A pak je otázka, jestli máme prostředky. Jestli třeba máme lano, ze kterého můžeme udělat nosítka, máme plachtu.

David

Udělat komfortní nosítka jenom z trekařských věcí je taky kous.

Dita

Jo.

David

Ať už je to pohodlné pro pacienta, tak i pro nosiče. To je fakt…

Dita

Dá se improvizovat. Nikdo nenosí z nás profi nosítka s sebou, to už bychom nemohli chodit ani light, ani nijak, ani na těžko. Pak je otázka, co mám k dispozici, jestli jsme schopní z toho něco vybavit. Vždy používáme první věci pacienta na cokoliv, co budeme chtít, ať už uděláme dlahu z oblečení, to je vždy jeho. Potřebujeme ho zateplit, vždy jeho věci. A teprve potom beru z ostatních, protože to, že já se rozdám ze všech věcí, je super krátkodobě, ale jestliže tam mám být třeba dva dny a ještě s ním někde bivakovat a pak zjistím, že já nemám nic na sebe a poslední jídlo jsem dala pacientovi, není to ideální, protože furt bezpečnost zachránce by měla být na prvním místě. Jakkoliv sobecky to může znít, ale jestliže vyrobím ze sebe dalšího pacienta, tak to není ideální.

David

Co si myslíš o satelitních komunikátorech? Protože v oblastech, kde není signál, pokud si pomoc nezavoláš, nemáš kde komunikovat, transportovat, tak je člověk nahraný. Myslíš, že by to měla být povinnost do těchto oblastí? Nebo možnost, ať už to jsou PLB nebo komunikátory nebo—

Dita

Jasně, v dnešní době, mám-li možnost mít spojení se světem v různý formě, tak za mě blbost je to nevzít. To je riskování a pak si stěžování „Oni mě tam nezachránili.“ Ale oni o tobě ani nevěděli, že tě mají zachraňovat. Anebo my jsme tam čekali a ono to pak dopadlo blbě. Dnes jsou možnosti komunikace. Existuje spousta různých, ať už od satelitních telefonů, přes nějaké SOS spoty, těch zařízení je celá řada. Jsou to předplacené služby, kdy si platím za to, že mě někdo trackuje. Jsou komunikátory, které mi dávají možnost poslat fotku a i video. Jednak posílají lokaci mojí, mám možnost obousměrné komunikace, že si posíláme zprávy, a jestliže jdu do oblastí, kde vím, že je riziko, že nebude signál, že nebude možnost se spojit, anebo že tam je velmi limitovaný nějaký systém horské služby nebo obecně záchranných složek. To, jak nám funguje systém v České republice, je těžký nadstandard oproti tomu, jak to funguje jinde ve světě. A nemusíme jet do hodně vzdálených hor. I v Alpách jsou místa, kde signál není. A těžko si to představujeme, protože Alpy, to jsou kopečky tady kousek za hranicema a tam se s mobilem jsme v pohodě. Ale mobil se vybije, mobil může spadnout a pak jsme nahraní. Takže mám-li možnost se na to připravit, za mě je blbost to neudělat. A je to součást přípravy před akcí, risk managementu, prevence. Je jedno, jak to pojmenujeme, ale dává to smysl. Když se řekne, že to je povinný, plno lidí se začne stavět, že už jenom slovo povinný plno lidí dráždí. Ale chci-li mít možnost, že mě tam někdo zachrání, že se z situace bezpečně vrátím, protože žádná akce nekončí nahoře na kopci. Všechny akce končí zpátky dole v basecampu, zpátky doma, někde v kavárně, kde si budeme vyprávět, jaké to tam bylo, ale nekončí uprostřed cesty. A je dobré vědět, že potřebuju energii, abych vylezla na horu, ale abych se i vrátila zpátky. A pokud tohle podcením, tak možná už tyhle příběhy nebudu moct vyprávět. Za mě je to zbytečný risk jít do akcí bez toho.

David

Minimálně jeden, dva ve skupině takové zařízení stačí a nemusí to mít všichni.

Dita

Ne, tady stačí pro skupinu. Asi se skupina nebude úplně dělit nebo budou poblíž sebe, jeden dva rozhodně mít, u sebe powerbanku, možnost dobíjet a tyhle mašinky vydrží poměrně dlouho ve funkčním stavu.

David

Tak jdeme dál. Náš Marcel se chce podívat na pěkný výhled, a tak vyleze na skalku. Jak by se dalo u Marcela očekávat, zavrávorá a spadne. Chvíli leží v nepřirozené poloze bez hnutí a pak začne mluvit a říká, že je asi v pohodě. Co dělat, když Marcel spadnul ze skalky?

Dita

To je jak velký?

David

Přes dva metry.

Dita

Přes dva metry. Předpokládám, že helmu neměl.

David

Neměl.

Dita

A otázka je, jak spadl, jestli jsme pád viděli, neviděli. Pokud to je vyšší skalka, mohli bychom se bát dvou věcí: poranění hlavy, případně možné poranění páteře, pokud ležel v fakt divné pozici. Jestliže lezl na skalku, jsme v horách. Nepředpokládám, že dopadl do měkkého mešíku, ale spíš na šutry. Takže možné poranění páteře je namístě. A to je situace, kdy by se Marcel neměl hýbat a kdy je ideálně ho rovnou dostat pryč, protože riziko poranění páteře je poměrně velké. A bereme to u situací, kdy člověk spadne z velké výšky nebo je velký náraz v rychlosti, což jsou různé sportovní úrazy, dopravní nehody. Teď v létě častý úraz, skoky do neznámé vody, kdy člověk vyplave v bezvědomí. Anebo přímé násilí, kdy pád nemusí být moc velký, ale dopadá na hranu. Kámen, větev, kořen, kdy náraz jde přímo do oblasti zad nebo krku. Tady by někdo z jeho kamarádů měl zareagovat tak, že: nehýbej se, zůstaň ležet a zafixovat hlavu, krk, ať už jenom chytím rukama, nedávat ruce přes uši, protože s člověkem potřebujeme mluvit a on když nás neslyší, má tendenci s hlavou házet a chce rozumět, a zkusit zjistit, jestli cítí celé svoje tělo. Ale to ještě neznamená, že s páteří nic není. Velice často může dojít k situaci, kdy dojde k poranění obratlů, ale ještě nedošlo k jejich posunu. To znamená, můžu si dolámat obratle, můžu s tím chodit, ale pak každý další pohyb navíc může znamenat riziko pro poškození míchy, že dojde k posunu a mícha se přeruší. Samozřejmě čím výš k poranění na míše dojde, tím to má horší následky. Úplně nejhorší je to v oblasti krční páteře, proto se primárně fixuje krční páteř. Takže tady nehýbat, zateplit a dostat ho pryč.

David

Jak poznat, že jde o poranění páteře?

Dita

Je to na zhodnocení pádu. Nemůžeme spoléhat, že řekne: hele, cítím prsty, můžu hýbat nohama, tak jsem v pohodě. Teď třeba jo, protože leží a ještě nedošlo k posunu rozlámaných obratlů, což já nevím, jestli tam jsou nebo nejsou. Nikdo z nás nemá rentgenové oči a nikdo vám v terénu neřekne: jo, ty jsi v pohodě, vstávej! Mnohdy je to na vyloučení až v nemocnici, když člověk projde dalším vyšetřením. Takže koukám z mechanismu úrazu, jak k tomu došlo. Pokud jsem viděla, že letěl z skály, dopadl na šutry, dopadl na záda, leží v divné zkroucené pozici. Bála bych se.

David

Z jaké výšky třeba jde očekávat, že když spadnu třeba z metru, asi si narazím patu nebo něco, ale poranění páteře nebude. Dá se říct nějaká výška?

Dita

Není výška přesně stanovená a držíme se toho, že člověk padá z dvojnásobku vlastní výšky, protože v tu chvíli je nejrizikovější část páteře, a sice krční páteř, v dvojnásobku. To znamená, jako kdybych stála na vlastních ramenou a je to nekontrolovaný pád. Pokud vylezu do výšky a skočím, tak pokud nejsem úplné dřevo, tělo se chystá na skok, je na to připravené. Ale když letím po zádech, nemám kontrolu nad pádem a pak se rozplácnu na zem, už síly, které působí na tělo, jsou velké. Je to o zhodnocení celkového stavu. Existují způsoby, jak případné poranění páteře vyloučit, ale to už je hodně pokročilá dovednost a opravdu dovednost, takže to bych tady nerada rozvíjela. Přijďte na kurz. A—

David

Takže nějakým prohmatáváním zad to můžu zjistit? Třeba že by ho v místě něco bolelo? (smích)

Dita

No… Trošku něco takového, ale opravdu je to o zhodnocení více faktorů a zhodnocení celkového stavu vyšetření celkového pacienta. Ošetření dalších poranění, protože většinou, když spadne z takové výšky, není to tak, že bych si udělala jednu věc, ale člověk si třeba zlomí ruku a v tu chvíli řeší, že ho víc bolí ruka a na záda si nemusí stěžovat, protože ruka je dominantní bolest. Takže nejdřív musíme odstranit rušivé vlivy, pak musíme zhodnotit celkově stav. Jestli je orientovaný, chápe, o čem se bavíme, co se děje, není pod vlivem látek, ať už léků na bolest, nebo drog. Jestli jsme schopní to spolu řešit a pak máme způsoby.

David

Protože situace je nejasná, že mu můžu zafixovat hlavu, ale potom dost čekám na něho, jak bude reagovat.

Dita

Zafixuju mu hlavu, vysvětluju, ať se nehýbe a tady bych se páteře bála a řešila, jestli máme možnost ho z situace dostat k profesionálům a že ho někdo odveze do nemocnice a tam ho zkontrolují. Zároveň bych se bála úrazu hlavy, protože jestli takhle letěl, tak velmi pravděpodobně k poranění hlavy došlo. A teď zase řešit, jak moc závažné poranění hlavy je, jestli řešíme odřeninu anebo jestli došlo k poškození hlavy vevnitř, jestli to nějakým způsobem poranilo mozek a tam může být dva různý typy poranění, může tam být krvácení do mozku, může tam být otok mozku a to se zase začne projevovat v čase. Poranění se nemusí projevit teď hned, ale může se projevit až za pár hodin, protože to, že mozek oteče, není tak, že by udělal puff a jsem oteklý, ale vyvíjí se to v čase stejně jako se nám postupně natéká poraněný loket. Takže tady to není o tom v první minutě se rozhodnout: hele, ty jsi okay a ty nejsi okay. Ale potřebuju člověka nějakou dobu sledovat a být tam s ním, vidět, jak se to vyvíjí.

David

U téhle situace ještě chvilku zůstaneme, protože jak jsi říkala, že to není při pádu jen u páteře, ale i u dalších věcí, tak co třeba vnitřní krvácení? Při jakých mechanismech úrazu u nich může dojít a jak s tím naložit, když mám podezření na vnitřní krvácení.

Dita

Přesně tak. Říkáš to skvěle. Je to podezření na vnitřní krvácení, protože zase nevidím dovnitř do těla. Mechanismy jsou velmi podobné jako u možného poranění páteře. Jsou to pády z výšky, nárazy v rychlosti, přímé násilí. A přímé násilí může být, že jdu po horách a spadnu na trekovou hůlku, kterou se zarazím do břicha, což je poměrně malá plocha, ale narazím se na to velkou silou a může dojít k poškození. A tady se přidávají zlomeniny dlouhých kostí, což jsou stehenní kost a pažní kost, kdy taky může dojít k vnitřnímu krvácení. A zase vnitřní krvácení se neprojeví teď hned nebo nemusí, ale bude se projevovat v čase postupně, jak se krev ztrácí z oběhu někde do prostoru, kde být nemá, a může se to. A tady bych neměla čekat na to, až se to začne projevovat. Zase z mechanismu úrazu bych si měla říct: bacha, tady může být vnitřní krvácení, a měla bych reagovat už v momentě, kdy mám podezření. To znamená s člověkem moc nehýbat, protože každý další pohyb může znamenat zhoršení. Měla bych řešit tepelný komfort a nějakou úlevovou pozici a úlevová pozice znamená to, že člověk si vleze do pozice, kde je mu dobře. Ne, že já budu říkat, že jsem v příručce četla, že má být takhle. Pacient ví, nebo každý sám za sebe víme, v čem nám je dobře. Když nás bolí hlava, tak si nějak sedneme. Když nás bolí břicho, tak si nějak lehneme a člověk ví: v tomhle mi je dobře, takhle mě nechte. OK, takhle je ti dobře, fajn. Můžeme doporučit něco, co si myslíme, že by mohlo být fajn, ale neměli bychom člověka nutit. Pak jsou tady žádné jídlo, žádné pití. Tohle platí hodně v civilizaci, kdy mám člověka s podezřením na vnitřní krvácení, volám záchranku, do pár minut ho předávám a člověk je do pár minut nebo do pár desítek minut v nemocnici a může jít na operaci. Když budu tady s Marcelem někde v horách, kde pomoc přijde za x hodin, možná zítra, tak ještě ho držet o hladu a na suchu zvyšuje celkový stres těla, což není mým cílem. Takže tady je možné zvlhčovat rty, dát mu pár loků vody napít, dát mu hroznový cukr, energii. Ano, ono to komplikuje. Když lidi jsou najedení a napití, komplikuje to operace. Ale tenhle člověk na operaci nepůjde za pár desítek minut. On tam půjde za pár hodin, možná za den.

David

Možná vůbec. Třeba mám podezření, ale je mylné, takže bude další dny hladovět.

Dita

Může se ukázat, že se tam nic neděje a že dobrý. Anebo se ukáže, že podezření bylo na místě. A v těchto situacích je lepší být pesimista, než si říct: v pohodě, to nic není. A navíc u vnitřního krvácení je ještě riziko krvácení, které se může projevit až za několik hodin, s odstupem, protože máme dva orgány játra a slezinu, které mají kolem sebe ještě obal a může dojít k porušení orgánu, ale ne obalu. A obal je elastický. On se natahuje, natahuje, ale elasticita je omezená, takže v určitou chvíli praskne. A může to být klidně den potom, co jsem se praštila do břicha hůlkou. A najednou mě začíná strašně bolet břicho. Obecně u bolesti břicha bychom vždy měli pátrat, jestli tam nebyl úraz a klidně den zpátky, dva dny zpátky, protože to může být spojené s úrazem, že tělo to zvládalo kompenzovat, protože ztráta byla malá, ztráta krve jenom do obalu. No ale najednou obal se roztrhl a teď to teče do prostoru, kde už místa je moc a tělo už to nezvládne odkompenzovat.

David

Tak Marcel se naštěstí z pádu oklepal a nic z těch problémů mu není. Je to superhrdina a pokračuje na treku dál. A najednou během stoupání ztratí vědomí a složí se k zemi. Teď neberme v potaz, co se mu doposud stalo, jako že se to nestalo, tak jaké jsou možné příčiny ztráty vědomí někde na horách na treku?

Dita

Spousta.

David

Třeba ty nejčastější.

Dita

Můžeme se bavit o srdeční zástavě, o otravě, o výškové nemoci, o úrazu hlavy. Příčin je celá řada a obecně bych měla k člověku, který najednou ztratil vědomí, přistupovat tak, že ho nejdřív zkusím probrat, zjistit, jaká je míra ztráty vědomí, jestli na mě nereaguje anebo reaguje na hlas. Takže bych ho měla důrazně oslovit, zakřičet na něj: Marcele, slyšíš mě? Jsi v pohodě? A čekám, jak zareaguje. Nic. Tak zkusím něco silnějšího, důraznější podnět. Můžu mu zatřást rameny, chytit ho za ramena, pořádně s ním zaloucovat. A není to voňufávání, ale opravdu chci reakci. Pokud nemám reakci ani na silnější podnět, tak nevím, jestli člověk dýchá. Pak přichází na řadu záklon hlavy a kontrola dechu po dobu maximálně deseti vteřin. A teď musím zhodnotit, jestli člověk dýchá normálně anebo ne. A dýchá normálně znamená, že se dvakrát až třikrát nadechne a pak je všechno ostatní. Pokud se dvakrát až třikrát nadechne nebo se nadechne jednou nebo u toho vydává divné zvuky, tak to pro mě znamená, že nedýchá normálně a musím zahájit resuscitaci, což v takových podmínkách s dostupností pomoci může být velký průšvih. A teď záleží, jak na Marcela reaguje.

David

Naštěstí se probral, takže je v pořádku. Takže asi možná hypoglykemie?

Dita

Může to být forma mdloby a ta může být způsobena celou řadou věcí. Málo pil, málo jedl, přílišná fyzická aktivita. Může to být to, že má nízký tlak a stává se mu to, že to třeba zná. Zase je dobré pátrat po příčině. To, že člověku dáte najíst, dáte mu napít. Tím se v situaci nic nezkazí. A pak to chce trošičku zmírnit. Možná je to přílišná zátěž, že to tělo nezvládalo. Málo najedený, nedostatek energie.

David

Že to nemusí být rovnou zástava srdce, ale—

Dita

Nemusí. Ale vždy jdeme postup stejně. Nebudu si říkat: hele, on tady se praštil, tak mu do krku naházíme pár cukříků a bude dobrý. Ale jedu postup stejně. Pokud člověk ztratí vědomí, je mi v tu chvíli jedno příčina. Potřebuju zjistit, jestli člověk dýchá, a když se v průběhu času probere, super, a pak s ním řeším, jestli to zná, nezná. Jsou lidi, kteří vědí, že občas omdlí, protože se jim to stává. Občas to jsou lidi, co mají nízký tlak. Tak to pořeším a třeba zjistím, že je málo najedený, málo napitý, že tam je spousta věcí.

David

Tady je fajn říct, že lidi, kteří o svých problémech ví, by to parťákům měli říct, ať potom nejsou překvapení.

Dita

Rozhodně. A několik onemocnění nebo situací, o kterých by parťáci měli vědět. Když někam půjdu, chtěla bych vědět, jestli mám mezi spolucestovateli diabetika nebo jestli tam mám člověka, který dostává záchvaty celotělových křečí, nebo jestli tam mám někoho, kdo má silnou alergickou reakci, protože tohle jsou situace, kdy je potřeba reagovat rychle a třeba vědět u alergika, kde má, pokud má adrenalinové pero, tak kde ho u sebe nosí, protože tam rozhoduje čas i reakce a být na to připravený. Nebo vědět, že když budeme tady, máme v týmu cukrovkáře, najednou měníme plán, protože jsme plánovali pauzu na svačinu a vše a teď se zkazilo počasí a musíme mazat pryč. Tak: hele, ne, ty se nejdřív najez, protože bude další zátěž a člověk, který bude mít rozházený přísun energie, tak může takhle omdlít, jako to udělal teď Marcel, protože cukr v těle chybět bude. Tak je dobré s tím pracovat a vědět, s kým do hor jdu…

David

Marcelův parťák Roman na treku z ničeho nic ztuhne, spadne k zemi a začne se třást. Marcelovi dojde, že by mohlo jít o epileptický záchvat, a snaží se Romana ulovit, takže se ho snaží zastavit křeče, třes a do pusy mu strčí hadr, aby mu náhodou nezapadl jazyk. Je tohle správný postup?

Dita

Díky, Marcele, (smích) úplně ne. Já bych první, co, tak se vymezila vůči tomu, že pokud to nevím o Romanovi, že je epileptik, tak bych mu tuhle nálepku nedávala. Řekla bych: ano, má záchvat celotělových křečí a můžou být způsobeny celou řadou věcí. A to je jedna věc. Druhá věc je postup první pomoci. Pokud má někdo záchvat celotělových křečí, tak nemáme na těle tlačítko, které by se zmáčklo a křeč se vypla, ale je potřeba křeč nechat proběhnout. To, co můžu pro křečujícího udělat, je, že zajistím, aby se víc nezranil. To znamená, když vidím, že hlavou se blíží k ostrému kameni, tak tam strčím mikinu, nebo mu odstraním nebezpečné předměty kolem něho. Když by to bylo na blbém terénu, že by člověk mohl spadnout, tak se ho budu snažit přidržovat, ať nespadne, ale rozhodně se nebudu snažit na něj skočit a připlácnout ho k zemi a zamezit křeči. Křeč se nechá proběhnout a po skončení křečí lidi můžou zůstat v bezvědomí nebo se můžou začít pomalinku probouzet. A proces probouzení může být relativně dlouhý. Lidi často bývají zmatení, mnohdy nepoznávají ani lidi, které znají. Tak je dobré jim dát prostor. Zároveň je dobré počítat s tím, že lidi se můžou pokálet, můžou se počůrat, tak jim dát i prostor, aby byl intimní, že přesně dát bundu, deku, něco, aby to nebylo, že všichni na ně zírají, a chudák se tam nějakým způsobem dává dohromady. Rozhodně nemá smysl strkat člověku cokoliv do pusy s tím, že ano, on se může kousnout, mnohdy se to stane, ale on může taky kousnout dotyčného, který mu strká něco do pusy, a tady může dojít i k tomu, že vy člověku vykloubíte spodní čelist nebo mu vyrazíte zuby a není potřeba lidem něco strkat do pusy. A člověk stejně v průběhu křečí nedýchá, takže: aby mohl dýchat, mu vytáhnu jazyk nebo něco podobného. Tohle všechno dává smysl, aby člověk mohl dýchat, řešit až po skončení křečí. A vlastně to řeším stejným způsobem, jak už jsme si říkali. To znamená, skončil člověk v bezvědomí, oslovím ho, zatřesu s ním, zakloním mu hlavu, umožním mu, aby měl volné dýchací cesty. Když mu něco vytéká z pusy, můžou to být napěněné sliny, může to být i krev, když se člověk kousnul, tak dává smysl otočit ho na bok, nechat to vytéct a pak ho vrátit do záklonu, na záda, do záklonu hlavy a počkat. Zase dýchá, fajn, dýchá. Tak dát prostor, jestli se probere, neprobere. A pak zjišťovat, jestli to o Romanovi někdo ví, že záchvaty celotělových křečí má, anebo ne. Jestli to bylo poprvé nebo příčin tam může být celá řada.

David

A co po záchvatu, kdy volat pomoc a kdy ne?

Dita

Pokud je to člověk, který záchvaty celotělových křečí má a má onemocnění epilepsie, my víme, jak to probíhá, dnes to proběhlo úplně stejně, podle šablonky. Není jakákoliv odchylka, tak v tu chvíli není nutné volat záchranku, ale rozhodně je dobré pak s člověkem řešit: hele, asi bys měl navštívit svého doktora a řešit, že zase dostáváš záchvaty. A pokud je odchylka, třeba záchvat je delší, nebo se člověk úplně neprobral do plného vědomí, tak v tu chvíli dává smysl volat pomoc. Zároveň dává smysl volat, pokud se člověk při záchvatu zranil, třeba úraz hlavy, ještě se něco poranil, tak tam taky.

David

Nebo opakované záchvaty.

Dita

Jasně, pokud je to mimo šablonu, to, jak to obvykle probíhá, tak vždy dává smysl zavolat.

David

Na hřebeni Marcela a jeho kamarády zastihne bouřka, když se zrovna nachází na holé planině. Co by měli udělat? Co kdyby je bouřka zasáhla, když už jsou zrovna ve stanu? Jsou mezi trekovými holemi a dalšími kovovými předměty. Ale začněme tím, že v průběhu dne jsou na holé planině.

Dita

Asi blbě plánovali. (smích) Snažme se téhle situaci vyhnout. Nebýt po poledni někde na vrcholu na hřebeni, bouřky v horách chodí odpoledne, to je všeobecně známé.

David

Říká se to, ale možná to k někomu ještě nedošlo.

Dita

Marcel to ještě neslyšel. Snažit se nebýt nejvyšší bod v krajině, rozhodně dává smysl zmizet z hřebene, dává smysl zbavit se kovových věcí, které mám. A pokud by— asi nemají na devítidenní trek lezecké vybavení, ale kdyby měli, tak všechny kovové věci někde zahodit a nemít to u sebe. A dává smysl slézt někam, a teď je otázka kam? Jaký tam mají terén? Doporučení neschovávat se pod solitérní stromy, protože to bude nejvyšší bod v krajině a to je pro blesky atraktivnější než celý les. Schovat se do lesa, tam jsou zase rizika spojená s bouřkou. Tam vás asi netrefí blesk, ale můžou tam padat stromy, za silného větru, deště, takže tam jsou jiné problémy než vlastní blesk. Nějaký převis? Ano i ne, zase jak by měl vypadat? Je to komplikované, teď těžko si to představit, co Marcel má kolem sebe za možnosti, ale určitě nebýt na hřebeni, když už musím být někde volně v krajině, tak dává smysl se dřepnout, sednout si na batoh, zakrýt si uši. Protože pokud bouřka je přímo nad námi, tak i úder blesku je velká rána a může to poranit ušní bubínky. Dává smysl se rozptýlit, nebýt u sebe, což jsou pak případy, kdy často je to nějaký dobytek. Stály všechny krávy u sebe a trefilo to jednu, ale umřely všechny, protože byly nahňoucané u sebe. Tak se rozptýlit a snažit se to přečkat.

David

A co kdyby už kempovali někde na holém hřebeni? A bouřka přišla a říkala jsi zbavit se kovových předmětů. Stan má kovovou konstrukci, stan je z trekových holí, kovový rám batohu, hrnec, plynová kartuše, přemýšlím, co dalšího kovového člověk s sebou na treku má. Má smysl vyběhnout, běžet sto metrů od stanu a tam být v dešti anebo doufat, že dnes ne.

Dita

Stan není úplně jako auto, které je uzemněné, to je něco jiného. A když už jsou na tom blbě, tak aspoň se zbavit, vyházet kovové věci do batohu a hodit ho někde bokem, aby to nebylo… Nebudu sedět na nejvíc kovovém, co mám. Zadržet si palce. Tady už moc toho Marcel nevymyslí.

David

Slyšel jsem příběh, kdy nějaký průvodce vyhnal skupinku ze stanů a šli do deště. No tak.

Dita

Tam je to o tom, jak bouřka je velká, kde je, jestli je přímo nad námi, jestli jde údolím nebo po hřebeni. Tady je hodně faktorů, aby se dalo obecné doporučení. Tady si myslím, že je tenký led dát obecné doporučení. Tohle jsou situace, kdy dělali jsme všechno možné a teď si musíme držet palce, aby to dobře dopadlo.

David

Napadají tě mýty, které ohledně bouřek kolují? Co si lidi často myslí?

Dita

Hm. Jeden takový, že když někoho trefí blesk, tak se na něho nemůžeme dotknout, protože energie je pořád v člověku. To projde skrz, lidi nejsou baterky, takže to je podobné jak úraz elektrickým proudem. Pokud člověk není na aktivním drátě, tak v těle se energie nedrží. Takže je v pohodě na člověka sáhnout. Tady je dobré si uvědomit, že pokud někoho zasáhl blesk, je to vysokoenergetický úraz. Tam můžou být všechny typy poranění, od zlomených kostí, poranění páteře, úraz hlavy přes popáleniny všeho druhu, které můžou být vidět na povrchu těla, ale nemusí, ony můžou být i tak, že to prošlo vnitřkem těla, takže můžou být spálené orgány vevnitř až po samozřejmě srdeční zástavu. A pokud někoho trefil blesk, tak je to rozhodně pacient, který směřuje rychle do nemocnice, protože srdeční zástava může přijít i s odstupem času. To nemusí být teď hned, ale náš elektrický obvod na srdíčku se může rozházet ještě později.

David

Jaký by byl nějaký… Říkala jsi, že by to mohlo být všechno. A co teď dělat? Mám kamaráda, který byl dvě stě metrů sám a trefil ho blesk. Byť nějaký ocásek, boční blesk se na něho přeskočil. Co v daný moment dělat? Když říkáš, že tam může být téměř všechno.

Dita

Zhodnotit na první pohled, jak člověk vypadá, na co si stěžuje, jestli je při vědomí, není při vědomí. Pokud není při vědomí, zase aplikujeme úplně stejný postup, o kterém jsme se bavili. Potřebuju zkontrolovat, jestli člověk reaguje, jestli dýchá, a pokud ne, zahajujeme resuscitaci a snažíme se člověka dostat co nejdřív k pomoci. A kdyby byl na první pohled v pohodě, říká „Ne, mně nic není, v pohodě,“ ale já vidím někde na něm nějaký vstup, nějaký výstup, to tam bývá vždycky, tak rozhodně je to člověk, který by měl svištět do nemocnice. Není to: „Jo, nic se neděje, jdeme dál.“ Tohle je závažné poranění.

David

Tak jdeme dál. Dobře. Marcel si v lese nasbírá houby a bobule. Z hub si udělá oběd a z bobulí čaj. A nečekaně následuje bolest břicha, zvracení a celková slabost. Co dělat, jestli pomůže aktivní uhlí?

Dita

Chtěla bych vědět, co zbaštil, co si navařil.

David

Když nikdo není houbař a nevyzná se v pouští…

Dita

Existuje spousta aplikací překvapivě, které nám na základě fotky dokážou říct, co to je a jestli bychom to měli nebo neměli jíst. A zase vyžaduje to přístup k internetu a podobné věci. A obecně nejím věci, které neznám. Tady o rostlinkách to platí zvlášť.

David

Ale Marcel má dědu houbaře a tys myslela, že zná a neznal.

Dita

Jasně. Dochází k nezáměrným otravám, že dojde k záměně, protože jsou bobulky, které vypadají jako borůvky a vlastně to nejsou borůvky a podobně. Takže v tu chvíli. Mám-li možnost to s někým zkonzultovat, co jsem sněd, tak to zkonzultovat. Existuje toxikologické informační středisko, které funguje dvacet čtyři sedm tady v České republice. Zase musím mít možnost se dovolat. Mají? Nemají. Těžko říct. A aktivní uhlí může pomoct. Je to houba, která vymete trávicí trakt, nabaluje na sebe škodlivé látky. Pokud jsem to snědla a je mi blbě hned, tak dává smysl to zvracet. Pokud jsem plně při vědomí, chápu, co se po mně chce, tak jo, ale to je reakce hned. Po určitém čase už to nedává moc smysl, protože to projde trávicím traktem dál a dál se bude vstřebávat. Co se určitě nedoporučuje, je jeden z mýtů, vypít mléko, protože mléko je tuk. Pokud se bavíme mléko, mléko, ale tam předpokládám, že když potkají na salaši bačů, tak dostanou mléko od zvířátek, ne odstředěné bez tuku apod. Paradoxně tuk může pomoct vstřebání některých látek do těla víc, než když bychom to zapili vodou. Takže tohle nedělat. Když už zapít něčím, tak obyčejnou vodou a ideálně zbavit se toho z těla, pokud to ještě jde. A potom zkusit živočišné uhlí, aby se to na sebe nabalilo a dostat to pryč.

David

Co nějaká dezinfekce? Protože aktivní uhlí nebo živočišné uhlí nabalí a vezme pryč. Ale jestli něco dalšího se dá poradit.

Dita

Na akutní otravu úplně ne. Tam pak, když se člověk dostane do nemocnice, tak jsou to výplachy žaludku a podobné věci. Tady v prostředí, kde Marcel je teď, moc možností nemá.

David

Takže prevence.

Dita

Hmmm, tam to na tom začíná a končí spousta věcí.

David

Dobře. Marcel si při obědě nacpe do pusy pořádnou lžíci kuskusu, zasměje se, zakucká a najednou se začne dusit. Kašel přestává, lapá po dechu, rudne, ostatní kolem něj ztuhnou a dívají se na sebe. Co teď?

Dita

Marcel se pravděpodobně dusí cizím předmětem, kuskusem. Nepomůže mu se napít. Plno lidí zaskočí: napij se. Je dobré si uvědomit, že v krku máme dvě trubky. Jednoduše řečeno, jedna vede do plic, jedna do žaludku a v momentě, kdy se dusíme, tak se jídlo dostalo do trubky do plic a tam nemá co dělat. A když piju, tak to teče do žaludku a vůbec to nepomůže. Tady je potřeba si říct, jestli Marcel ještě kašle. Pokud kašle sám, kašle nahlas, tak ho v tom podpořit. Doporučit mu pozici. Klasická: zapřu se o kolena a když třeba doběhne, tak se opřít. Ono to pomáhá s vykašláním. Pokud ne a už jenom sípe, není schopen mluvit, není schopen kašlat nahlas. Je potichu. Tak tady přichází na řadu údery mezi lopatky opakovaně. Když tohle nepomůže, přichází na řadu Heimlichův manévr, což je manévr, kdy se někdo z kamarádů za něho postaví a je potřeba vyhledat měkké místo, kde končí žebra jako trojúhelník, to měkké místo. Tam si dám jednu ruku, přes ní druhou a pak je to razantní pohyb dovnitř a nahoru, kdy se snažíme zespoda zatlačit na bránici, zvýšit tlak v hrudníku a cizí předmět, v našem případě kuskus, vyrazit směrem nahoru. Tohle můžu střídat údery mezi lopatky a Heimlichův manévr. Pokud je to úspěšné, super, pokud ne, může to dojít až do stavu bezvědomí, bezdeší. Pak přichází na řadu resuscitace a tahle by měla probíhat s dechováním, protože se může stát, že tím, jak do člověka vdechnu, tak předmět, který se zasekl někde v trubici, dostanu teď hodně zjednodušeně na křižovatku, kdy se dýchací trubice rozděluje na dvě, do každé plíce jedna, a může se zacpat jenom jedna polovina a druhá polovina plic je najednou schopná volně dýchat. A v tu chvíli jsme třeba Marcela zachránili. A rozhodně by měl pak navštívit nemocnici a kuskus si nechat odstranit.

David

Tohle byl krásný oslí můstek k resuscitaci. A moje otázka, jestli se do toho pouštět, i když úplně nevím jak, a jestli člověk může resuscitací ublížit.

Dita

Spoustu lidí bylo schopno resuscitovat na základě jen slovních instrukcí od dispečerů záchranných služeb. Není to raketová věda, je potřeba znát základní principy. A pokud se budu držet základních principů, tak je to nejlepší, co pro pacienta v danou chvíli můžu udělat. Když neudělám nic, dopadne to blbě. A když udělám aspoň něco, zvyšuji šanci, že osud se třeba změní. Co je potřeba, najít si správné místo, což je střed hrudní kosti, placatá kost, prostřed hrudníku. Nakloním se nad člověka, dám jednu ruku, přes ni druhou a budu stlačovat do hloubky pěti, šesti centimetrů. Bavíme se o dospělém člověku, frekvencí nějakých sto až sto dvacetkrát za minutu a je to celkem rychlé a těžké. Je to hluboko. A tady v našich podmínkách, kde se bavíme, že jsme někde v divočině v horách s dlouhou dostupností pomoci. Tak budu resuscitovat v poměru třicet stlačení ku dvěma vdechům.

David

Hm.

Dita

Dýchání v rámci resuscitace je stále velké téma a pro mě trošku zbytečně. Dýchání je vždy benefitem pro pacienta, ale musím vědět, jak na to. Musím vědět, jak zaklonit hlavu, jak do člověka vdechnout. A ano, pokud jste ve velkém městě s rychlou dostupností pomoci a člověk zkolaboval teď náhle před vámi, je to takzvaná náhlá zástava oběhu, tak v těle asi kyslík ještě je a člověk vydrží jen s tím, že mu budete stlačovat hrudník. Pokud je to někdo úplně cizí, nechcete do něj dýchat, ok. Ale pokud jsme někde v horách, kde pomoc není, kde se k nám bude dostávat dlouho, tak rozhodně dává smysl do člověka vdechovat, protože tělo spotřebuje kyslík, který tam byl. A pak se točí prázdná krev a nějaké výměně kyslíku dochází jen mačkáním, ale rozhodně to není dost a rozhodně dává smysl, pokud chceme co nejlepší výsledek, do člověka vdechovat.

David

Dá se říct úspěšnost resuscitovaných lidí?

Dita

Strašně záleží na příčině. Jestli to je traumatická, to znamená po úraze došlo k zástavě srdce, tak mají horší prognózu. Obecně nejlepší šanci mají náhlé zástavy, spatřené náhlé zástavy. To znamená, někdo to viděl a někdo okamžitě zareagoval. Tady je největší šance. Když najdu někde ležet člověka, který nedýchá, já nevím, jestli tam leží minutu anebo deset anebo hodinu. Těžko říct, ale rozhodně dává smysl vždy se o to pokusit. Vždy za to mě zase někdo bude popotahovat, ale pokud nevidím jasné známky smrti, tak dává smysl se o to pokusit a dát člověku šanci.

David

Mhm.

Dita

Tady v podmínkách, ve kterých jsou, pokud budou bez pomoci, bez signálu, nedovolají se. Tak je pak otázka, jak dlouho je to pro ně bezpečné, jestli jsou schopní pak sami někde sestoupit. Kolik jich tam je? Můžou někoho poslat pro pomoc? Je tam pomoc? Bohužel čím dál jdeme mimo civilizaci, tak tyhle příběhy nemusí mít dobrý konec.

David

Konec a blížíme se ke konci našeho podcastu.

Dita

Abychom skončili vesele. (smích)

David

A zakončíme ho pozitivně. Nějaká poslední rada pro naše posluchače? Kdybys měla říct jedinou věc, kterou by měl znát nebo umět každý, kdo se pohybuje v outdooru, co by to bylo? Řekněme dovednost, schopnost nebo třeba postoj?

Dita

Umět zhodnotit rizika a možnosti. Umět si říct, že je blbost pokračovat, že je potřeba se otočit a že kopec tam bude za rok, za dva. Že to není o dobytých vrcholech, ale o návratech. A já se na kopec můžu vrátit, ale pokud se mi tam něco stane, tak už možná žádnou další šanci mít nebudu. Takže umět zhodnotit svoje možnosti a možnosti skupiny a umět zatáhnout ruční brzdu a říct si: hele, teď už to nedává smysl a je to strašně těžké, protože bylo o tom natočených spousta filmů a většinou o příbězích, kde se to úplně nepovedlo. A není to jednoduché otočit někoho, kdo chce dobýt vrchol a vy víte, že se kazí počasí, že jste pomalí, že už jste tam měli dávno být, nebo že už výstup byl náročnější. Nemáte na to energii a že to nedopadne dobře, tak je hrozně těžké. Horší v případě, že vy už jste tam byli a někdo, kdo jde s vámi, tam ještě nebyl a hrozně tam chce. Vám se to otáčí, protože už jste to viděli, ale já to chci taky vidět.

David

A už třeba ví, že už je starší a že se už tady nevrátí do oblasti.

Dita

Jasně. Říkáme tomu syndrom topených nákladů. Já už jsem si na to koupila to skvělé vybavení. Rozchodila jsem si na to ty pohorky, vzala jsem si na to dovolenou a ten seznam může pokračovat. Ale stojí to za to? Asi ne.

David

Tak zakončíme to nějakou pozitivní věcí. Řekni nějakou věc, která ti v poslední době udělala radost.

Dita

Wow. Mně teď asi, že jsem byla na horách (smích), že jsem si zase nasála ten horský horský vzduch. Asi takhle.

David

OK, tak vyrážejte taky na hory, posluchači, a poslouchejte podcast Život na treku. Mrkněte na kurzy od Zdrsemu a uvidíme se u dalšího dílu. Dito, díky moc za další skvělý pokec. Já si myslím, že tohleto byl další vhled do první pomoci. Rozklíčovali jsme nějaká témata samozřejmě jen tak povrchově, do hloubky potom na kurzech. Je vidět, že věcí, co se může stát, je spousta. Špatných postupů taky, správných postupů méně.

Dita

Dají se naučit. Děkuju moc za pozvání. Je to super. Chudák Marcel, fakt je mi ho líto, protože takovéhle smolaře v partě nechcete mít, ale zase to bude spousta zajímavých příběhů. Ne, teď trochu vážně. Je to super o tom mít možnost mluvit, ale pořád je to dovednost. Je super, že tohleto posloucháte, dává to smysl, ale naučte se to těmi rukama, protože tam potom to rozhoduje, že mnohdy hlava zmatkuje, ale ty ruce si najednou vzpomenou, že jsme to nějak dělali nebo že jste to někde dělali. Pojďte na kurz s námi a bude to super. Ale běžte na kurz jakýkoliv, kde je praktický nácvik. Rozhodně to dává smysl.

David

Potvrzuji sám za sebe. Tak jo, díky moc a mějte se.

Dita

Díky.

Přepis byl vytvořen umělou inteligencí. Text může obsahovat nepřesnosti a chyby.

David

Dálkovými treky se jednou nakazíš a už ti není pomoci. Slova našeho dnešního hosta vystihují všechno. Na svém kontě má totiž přes dvacet jedna tisíc kilometrů na dálkových trailech. A jak sám říká, tohle je cesta bez návratu. Zdraví tě David z Gramina s dalším dílem podcastu Život na treku a naším dnešním hostem není nikdo jiný než cestovatel, spisovatel, thru hiker a fotograf Matúš Lašan. Čau Matúši a díky, že jsi dorazil do našeho podcastu.

Matúš

Ahoj, vďaka za pozvanie, som rád, že to vyšlo konečne po dlhej dobe.

David

Taky jsem moc rád. Tak jo, jdeme na to!

(intro)

David

Já si toho fakt moc vážím, že jsi tady. Jak jsi sám říkal, tak konečně to klaplo. My jsme se domlouvali nějakou dobu a myslím, že nejsem rád jenom já, ale i naši posluchači. My jsme totiž dva roky zpátky na našich sockách dávali anketu, koho by naši posluchači chtěli v našem podcastu a právě tvé jméno se tam opakovalo nejčastěji.

Matúš

Tak to som rád. Tak dúfam, že sa im to bude páčiť potom.

David

A to si myslím, že svědčí i o tom, že sis v české hikerské komunitě svými zážitky a treky vybudoval slušné jméno a že jsi známý. Ale i přesto bych ti položil úvodní otázku ohledně představení – a to, kdyby ses měl v jedné větě představit a říct, kdo jsi, tak čo by si řekl?

Matúš

Matúš Lašan.

David

(smích)

Matúš

Nie, neviem, keby som sa mal predstaviť tým, čo robím, tak momentálne by som povedal presne to, čo ty. Myslím, že momentálne som rád, že momentálne je to hlavne v tom, že som dobrodruh a fotograf a thruhiker a čokoľvek, akýkoľvek názov tomu dáš. To je pre mňa momentálne to hlavné.

David

Co tedy děláš, když nejsi na těch cestách? Jestli to období vůbec někdy je, ale…

Matúš

Teraz mám obdobie, že sme sa vrátili z cesty. Bolo to niekoľko mesiacov a dopisujem knihu a snažím sa robiť nejaké fotografie a tieto veci. Predtým som pracoval ako lekár v nemocnici v Písku ako rádiolog, ale teraz asi už rok som z tej práce preč. Takže som rád, že môžem povedať, že hlavne teda teraz ten dobrodruh a síce som stále lekár, ale momentálne nepraktikujem.

David

Takže vlastně už ani ta práce tady není v tom období, když nejsi na svých cestách.

Matúš

Zatiaľ nie. Nevravím, že to nepríde, pretože je to objektívne ťažké sa uživiť niečím takým, ale momentálne som rád, že to ako-tak ide. Takže je možné, že ešte sa budem pozerať po niečom inom v živote, ale momentálne je to hlavne o tom.

David

No tak to je krásné. Tak držím palce, ať na téhle cestě dokážeš být jenom dobrodruh, spisovatel a fotograf, a…

Matúš

Je to to, čo ma baví úplne najviac. Takže by som bol rád, keby to vyšlo. Samozrejme, je fajn aspoň skúsiť, aj keby to nevyšlo.

David

Na úvod bych chtěl posluchačům představit, co všechno máš za sebou, a na jednom z tvých starších příspěvků na sociálních sítích jsem se dočetl, že rád za sebe necháš hovořit spíše čísla než činy. Bylo to ve vztahu, kdy ses vymezoval vůči některým hikerům, kteří říkali, že přešli nějaký trek a ve finále ho třeba nepřešli. Už to bylo z roku 2020 myslím.

Matúš

Za seba môžem povedať, že už by som to nepovedal dnes pravdepodobne, ale je pravda, že nemám to stále osobne rád, keď napríklad teraz sme boli na tej Te Araroa a je pravda, že tá komunita sa zmenila. Boli sme tam päť rokov predtým a je pravda, že tá komunita sa zmenila a teraz tam nie je taký tlak na to, že je to nejaký osobný challenge, že chcem dokázať, že chcem to prejsť, ale je to skôr o takom-

David

Jo.

Matúš

–normálnejšom cestovaní a je to fajn. Neodsudzujem to, ale ako thruhikerovi mi vadí, keď niekto povie áno, prešiel som to a prešiel som tretinu. To je tvoje osobné, ale…

David

Jasně.

Matúš

… ale rozumiem, každý si môžeme robiť, čo chceme, však? Ale viem, že sa aj hovorí hiker on hike, ale myslím, že by to stále nemalo byť hiker on hike, ale teda nie prestopovať ten thruhike, ale snažiť sa to prejsť. Ale to je len môj pohľad, no.

David

Souhlasím, za mě osobně. Cílil jsem k tomu, jestli si vedeš z těch tvých trailů nějaké statistiky? Říkal jsem, že na startu máš za sebou nějakých dvacet jedna tisíc kilometrů. Tohle jsem vyčetl z tvého instagramového profilu, jestli to zhruba sedí a jestli máš i třeba nějaké další statistiky. Kolik dní jsi třeba strávil na trailech? Kolik párů bot jsi prošlapal nebo něco takového?

Matúš

V podstate nie celkovo. Vždy to máme po jednom treku, snažíme sa to dať aspoň približne dokopy, ale celkovo to nemám. Aj tých dvadsať jedna tisíc, to sú len tie veľké treky, ktoré sme vedeli, ktoré sa ľahko spočítajú. Keď som sa to snažil spočítať na všetky trasy, ktoré sme išli, keď sme nocovali vonku niekoľko dní, tak pravdepodobne to bude okolo dvadsaťpäť alebo niečo také, možno trochu viac. A potom samozrejme, keď sme išli Európu, tak predtým sme na to trénovali, ale to sme išli z Písku na Mehelník a spravili sme tú trasu asi dvesto krát a keď sme to mali na Garmine, tak to bolo cez tisíc kilometrov na ten Mehelník každý druhý deň, takže, ale to tam nepočítam. Ale na tých dlhých trasách je to približne dvadsať jedna.

David

A v počtu dní? To budou asi spíš roky, ne?

Matúš

Viem, že je to cez rok, určite.

David

Ale to bude rozhodně víc než přes rok.

Matúš

Myslím, že hej, ale nespočítal som to, pretože len Európa bola sedem a pol mesiaca, teraz už len Nový Zéland bol štyri mesiace, takže už sa dostávame…

David

Tak to bude tak podle mě tři roky třeba.

Matúš

Je to možné. Nepočítal som to. Môžeme to skúsiť potom-

David

Jo.

Matúš

Prepočítať a dáme to niekde.

David

Hej, okay. Hele, tak jestli bys měl vyjmenovat teďka ty tvé nebo tvá poslední velká dobrodružství za několik let, tak co by to byly?

Matúš

Tak začalo to esenpéčko na Slovensku. To bol taký ten prvý dôležitý trek pre mňa. Potom som išiel na Te Araroa na Nový Zéland. Tam som sa stretol s Annou, teda s mojou manželkou, a odvtedy ideme spolu. A potom to bolo, potom sme išli do Patagónie, Greater Patagonian Trail. Tu sme neprešli celú, z tých tri tisíc sme prešli nejakých dvetisíc sedemsto a potom prišiel covid a bolo to celkom drsné, takže sme museli skôr utekať, než končiť trail. A potom bolo okolo Islandu. To bol kvázi ten druhý covidový rok, keď sa cestovať príliš nedalo. Hneď, keď sa hranice otvorili, išli sme cez Európu z Bulharska do Španielska horami. A čo bolo potom? Potom sme išli okolo Slovenska ďalší rok. (smiech) To bola taká domáca trasa pre mňa. Chceli sme niečo kratšie po tej Európe, to bolo nejakých tisíc štyristo kilometrov, ale bolo to strašne fajn. A potom sme si povedali, že by sme chceli skúsiť niečo nové, vzali sme si bajky a skúsili sme bikepacking a prešli sme zo Slovenska do Gruzínska s tým, že taký náš hlavný cieľ boli turecké hory na severe, Pontské vrchy. A keď tá cesta skončila tak trochu neslávne úplne, tak sme si povedali, že ešte sa nám nechce končiť, a išli sme znova na tú Te Araroa na Nový Zéland, pretože tam to máme strašne radi.

David

K tomu se ještě vrátím, protože mě fakt zajímá, proč se člověk rozhodne jít, nebo víš co, rovnou mi na to můžeš dát tu odpověď: proč se člověk rozhodne jít tak dlouhý trail znova? Co jsou ty hlavní motivace?

Matúš

Nás to strašne bavilo. Ten Nový Zéland ma veľmi bavil, aj mňa. My sme ho teda s Annou prešli samostatne. Mne to trvalo štyri mesiace, jej tri a vlastne na tom konci sme sa stretli a už nerozdelili prakticky. A oboch nás to veľmi bavilo, oba ostrovy, a hneď už keď sme skončili, tak sme si povedali, že ty jo, raz, keď bude na to správny čas, tak to pôjdeme znova. A teraz to tak sadlo, že sme skončili tie bajky a sme si povedali, že to ešte niečo chce. A potom išla zima, takže možnosti boli buď sedieť cez zimu doma alebo písať knihu, alebo skúsiť ešte vypadnúť, a teda buď už Amerika, alebo Nový Zéland. A v tomto prípade to padlo na ten Zéland a išiel by som aj tretíkrát.

David

(smiech) Ještě by mě zajímala historka, jak ses potkal s tvojí ženou, protože v bio na tvém blogu už říkáš právě, že z Islandu na Island ses jel, na Island, sorry-

Matúš

Zéland.

David

Zéland ses jel nějakým způsobem vyplnit nějakou prázdnou díru v duši, která vznikla, a kromě zážitku sis odvezl i manželku. Tak jak se to stane?

Matúš

No nejak sa to stane. Ono na tých dlhých trekoch je, si myslím, že aj keď niekto ide s parťákom alebo tak, ja som tam tiež išiel pôvodne s kamarátom, ale na tých dlhých trekoch si človek uvedomí, ako ťažké je nájsť niekoho, kto má úplne rovnakú predstavu o tom, ako chodiť, ale aj ako žiť a ako by to malo vyzerať. Ale potom, keď niekoho takého stretneš, tak vieš, že to je ono.

David

A kde jinde by si měl thru-hiker hledat manželku než na nějakém thruhiku?

Matúš

Presne tak. A my sme sa stretli na tom, my sme začali spolu prvý deň, ale tým, že obaja sme to mali tak trochu ako osobný challenge to zvládnuť. Ale obaja sme boli na inom leveli, by som to povedal. V tomto prípade Anna bola oveľa rýchlejšia, ale stretli sme sa ešte na tom konci a tam to klaplo. Bolo to vážne, ani jeden z nás to neplánoval. Bolo to spontánne na tom konci, ale bolo to fajn, lebo keď stretneš niekoho takého, tak sa nedá nezamilovať.

David

Poetický příběh. Chtěl bych se dostat úplně na začátek, kdy u tebe vznikla ta nákaza s těmi dálkovými treky a kdy tě poprvé napadlo, že bys na nějaký vůbec vyrazil?

Matúš

Prvá bola tá esenpéčka, ale ja som na nej skôr trpel. Po tej esenpéčke som skončil, to bolo po škole, skončil som medicínu, dal som tú esenpéčku, dal som ju tak, že bolo to strašné viac-menej, ale zvládol som to. Bol som tam tiež s Palim a s Majo a tí ma trošku potiahli. No a začal taký ten klasický život, práca a tak, ale stále mi to šrotovalo v hlave, že to je všetko, čo vieš, že viac nedáš. No a potom raz večer som našiel niekde, na mňa vyskočila tá Te Araroa a bolo to tri tisíc kilometrov, už vtedy, a som si povedal, že idem, že tam to skúsim otestovať a vyšlo to.

David

A v rámci těch příprav už si to vzal trošku jinak, protože říkal si, že si trpěl, tak předpokládám, že i hodně kvůli těžkého batohu?

Matúš

Tam bol problém hlavne v tom, že som bol absolútne fyzicky nepripravený. Tak ako sa väčšinou vraví, že diaľkové treky sú hlavne o hlave, tak ja si myslím, že je to totálna blbosť, pretože keď trpíš celý deň, každý deň, tak ani hlava nebude v peknom mieste. Fyzicky po škole okolo štátnic som vôbec nemal čas sa na niečo pripravovať. Skôr som chcel vypadnúť a vypadol som, ale bolo to s dôsledkami. Ale potom tým, že na tú Te Araroa som to vzal inak, myslím, že to bola moja najlepšia fyzická forma za celý život aj doteraz a išlo sa mi strašne fajn a strašne sa mi to páčilo a tam by som povedal, že prebehlo to, že sa mi to strašne začalo páčiť a som si povedal, že takto by som si to vedel predstaviť v živote.

David

Než se ponoříme do našeho našľapaného podcastu s Matúšem, mám pro vás pár noviniek z Gramina, z našeho obchodu s ultralehkou výbavou. Konečně po několika posunutých termínech výroby nám dorazili péřové quilty od Patizonu, o kterých byl mimochodom 38. díl našeho podcastu s Honzou Haráčem. Já osobně jsem velkým fanouškem quiltů, takže pokud chceš odlehčit svůj spací systém, mrkni na jejich quilty. Další velkou novinkou jsou vodní filtry HydroBlu. Popravdě, tuto značku jsme zařadili hlavně kvůli dlouhodobé nedostupnosti vodních filtrů Sawyer a jejich vlajková loď, filtr Versa Flow, sa dost podobá vodnímu filtru Sawyer Mini. Má za mě pár vychytávek navíc, například že si k němu můžete pořídit další filtrační modul, který vyniká aktivní uhlím a iontoměničem, které odfiltrují chemikálie a těžké kovy a navíc zlepší chuť vody. No, to je od nás z Gramina všechno. A teď zpět k podcastu. 

To mě zajímá, ještě bych zůstal u té fyzické přípravy, protože přesně v téhle komunitě se ta fyzická příprava dost odsouvá a většina lidí na těch dlouhých trailech, hlavně PCT a tak dále – a asi to má něco do sebe, že natrénuješ už na tom dálkovém trailu, jo? Prvé dva tři týdny, měsíc se trápíš a pak něco nasbíráš, ale zajímá mě tvůj pohled a jak trénuješ na té výpravě.

Matúš

Ten tréning nie je žiadny, nič strašne premyslené. Trebárs pre tú Te Araroa som dosť behal, teraz skôr chodíme vyslovene aj s batohom, pretože príde mi to ako najlepší tréning pripraviť chodidlá, ramená na ten batoh, bedrá a byť celkovo rozhýbaný a ono je to fajn. Myslím, že každý si povie, že začne pomaly, ale potom keď tam si, trebárs myslím, že to bude rovnaké aj na tom PCT, začne s tebou tých päťdesiat ľudí a všetci do toho začnú rúbať hneď na začiatku a ty z toho máš pocit, že okej, všetci dajú tridsaťpäť prvý deň a ja prejdem pätnásť a neviem, či by-

David

Že se neuhlídáš a přepálíš to.

Matúš

Že to prepáliš a myslím, že dosť ľudí má s tým problém na začiatkoch, že do toho vážne… Pretože prvý deň prejdeš tridsať – no tak prejdeš. Druhý deň je to už ťažšie a potom to začína. Lepšie to tie prvé dva týždne nie je určite. Ale je pravda, že keď sa človek, aj my sa snažíme nejako kontrolovať a zo začiatku neísť úplne na kraj, začať postupne budovať tie „turistické nohy“, alebo ako ich nazvať, a dostať sa do toho. Teraz bolo fajn, trebárs na tej poslednej Te Araroa a to ma strašne prekvapilo, že po tých bicykloch sme boli ako stroje-

David

Jo?

Matúš

-a začali sme a myslím, že už v prvom týždni tam boli trochu technické problémy, pretože tá Te Araroa je niekedy logisticky náročná a vznikol problém a tak sme do toho šliapli. Dali sme v prvom týždni päťdesiatosem kilometrov v jeden deň a boli sme úplne v pohode. To sme si vraveli, že bicykle niečo mali do seba, ale bola pravda, že boli fyzicky náročnejšie.

David

Je pravda, když se podíváš na nás jako cyklisty, jaké mají stehna, tak to jsou prostě jak koně, no.

Matúš

Niekedy, keď už sme v tej turistickej forme, mám pocit, že si schopný ísť a nezastaviť sa, že vážne by si išiel donekonečna, keď samozrejme ješ, piješ a všetko robíš dobre, ale na tých bicykloch mi to stále prišlo ako fyzická záťaž. Tam som to stále cítil a problém je, že aj keď už vybuduješ nejakú, aspoň pre mňa, ja som nováčik v tom, ale tak som to cítil, že keď vybuduješ nejakú tú silu, tak stále bežíš trochu rýchlejšie po… Takže tam nie je taký ten koniec úplne.

David

Jasně, takže ty jenom zrychluješ-

Matúš

No, že proste stále-

David

-ale neodpočineš si.

Matúš

Alebo vidíš väčší kopec, vyjdeš dlhší kopec, nevytlačíš toľko, ale stále si v tom istom, ale fyzicky to bolo neskutočne náročné premyslieť.

David

Vy jste v rámci přípravy na váš projekt Pěšky horami Evropy snad chodili denně dvacet kilometrů. Je to tak?

Matúš

Myslíš v príprav-

David

V průběhu dne, po práci v rámci přípravy. Což mi připadá jako, nevím, brutální. Já tak o víkendu vyrazím na výlet dvacet kiláků, ale ne v průběhu dne. Tak mi popiš, jak to probíhalo. To mě zajímá.

Matúš

Bolo to dosť brutálne. Ja som prišiel z práce a Anna ma už väčšinou čakala s nejakými pripravenými sendvičmi na cestu alebo niečím. Nemali sme ani obed a rovno sme išli a bola zima, takže išli sme aj v snehu, aj s čelovkami. Párkrát sme sa dokonca stratili, to som si nemyslel, že sa nám to podarí v lese, kde sme boli tisíckrát. Nasnežilo, nebolo nič vidieť a zamotali sme sa, ale vedeli sme, že to je to, čo musíme spraviť, aby sme to zvládli, lebo tá trasa bola strašne dlhá. Mali sme na ňu obmedzený časový prídel a vedeli sme, že musíme šliapať v priemere tridsať denne, a to nie je úplne… V horských podmienkach, takže aj úplne na začiatku sezóny a na konci sezóny, čo niekedy ide ťažšie než v lete. Takže vedeli sme, že musíme, a chceli sme to zase spolu. Ako je to? My to tam máme radi, ale určite by trebalo zapnúť trochu.

David

Jaký jsi měl vztah k horám, než si vyrazil na ten prvý truhlik na SNP? Bylo to tak, že sis až na té cestě hledal nějaké to bližší propojení, alebo si od malička bol?

Matúš

Nebolo to odmalička. My sme ako deti chodili s rodičmi na hory, ale bolo to skôr také. Myslím, že keď som mal 7 alebo 8, možno bol náš posledný výlet, a ja som sa potom k tomu dostal. Na škole som začal fotiť a hneď ma to prirodzene ťahalo k horám a tak nejak cez fotoaparát som sa k tomu dostal. Dá sa povedať, že fotoaparát ma vyťahoval na hory. Ale teraz skôr ja beriem fotoaparát, nie on mňa. Takže sa to otočilo.

David

Ty ses ještě nějakou dobu věnoval časosběrným videím, za které jsi dostal i nějaké ocenění, i tvorbě videí z SNP jsi vytvořil krásný film, který se někde umístil na nějakých soutěžích, takže já osobně jsem ho viděl už pár roků zpět. Doporučuju.

Matúš

Super bol fajn, ale musím povedať, že stálo za to. My sme ho natočili, ale potom za tým stálo viac ľudí za postprodukciou a bez nich by som to nikdy nedal. Som rád, že to vyšlo, lebo nakoniec to bolo celkom fajn a som rád, že sme sa aj spoznali a doteraz si sem-tam napíšeme a bolo to super.

David

Je to u tebe už aktuálně jen u těch fotek, nebo ještě pořád máš chuť a plány tvořit nějaké filmy, videa?

Matúš

Máme plány aj chuť. Horšie je to s talentom v tom zmysle. Ja závidím, trebárs vy máte vagabondov v Gramine a tí to robia super. Sú prirodzení na kamere, vedia. S tým mám pocit, že pre mňa to ide ťažšie a aj tým paradoxne-

David

Já ten pocit nemám, teda nečetl jsem feedback, ale v pohodě, děkuju.

Matúš

A aj tým, že fotografujem, bolo ťažké to skĺbiť a to fotografické oko… Predtým som fotil hlavne krajinky a to ma najviac baví, ale je ťažké s nimi vo videu vyslovene pracovať. Ale určite stále chcem. Aj keď sme robili to 30 dní hrdinom z tej SNP-éčky, už vtedy to bol môj sen, že budeme robiť videá a filmy z hôr a že to bude niečo, čo ma bude baviť. A stále si myslím, že bude, ale mne ten skill nabieha trošičku pomalšie než niekomu, ale už niečo striháme, tak možno v najbližšej dobe.

David

No ono pro každého, kdo si to zkusí, je to fakt strašně náročná věc. A to není jen, že někde se zastavíš a něco natočíš, ale musíš z velké části přizpůsobovat denní režim a trek natáčení nebo focení. Mě zajímá, jak to máš ty v rámci fotek, jestli tomu dáváš na cestách dost času a prostoru, anebo tím, že na nich trávíš tak dlouho… Ten správný moment, kdy jsi připravený, že nosíš foťák v brašně na hrudníku, takže ho máš vždy u sebe. Ten moment se objeví a ty jsi jen připravený, tak to máš.

Matúš

Je to také 50 na 50. Ideme tomu trochu naproti, pretože trebárs my stále na trekoch vstávame o tretej, štvrtej, proste aby sme… Sme stále hore. Musím povedať úprimne, že z tej poslednej Te Araroa, čo sme boli, nikto nevstával skôr než my, ale nás baví zbaliť to skoro ešte za tmy.

David

Ještě za tmy. Já už jsem říkal rád.

Matúš

Ísť po tme, trebárs aj hodinu, aby sme boli na tom prvom kopci. Je za tým dosť.

David

Jako kdyby, tak možná proto máš tak dobré fotky ty.

Matúš

A je to tým, ako to svetlo spraví 70 % zážitku aj z fotky. A ja som rád, že Anna to má rada tiež. Východy, západy – ona síce nefotí, ale užije si to sama pre seba. A preto môžeme. Preto tie fotky vznikajú. Ale na druhej strane, keď viem, že sú populárne fotografické spoty po ceste, nemám rád na nich čakať, aby som tam prišiel a stanoval deň alebo dva, aby mi vyšla fotka presne na tom spote, kde každý fotí. To nerobíme. Proste ideme. Snažíme sa mať svetlo ranné, niekedy aj večerné, ale príde to, keď to príde. Aspoň ja chcem, aby to bolo z toho treku a nie úplne naplánované do detailů.

David

Do kolika hodin večer potom chodíte? Když začínáte někdy ve 4. Většina lidí začne v 8, skončí někdy před večeří. Tak jestli kvůli tomu natahujete den, anebo zase končíte dřív.

Matúš

My tie dni máme pomerne dlhé, väčšinou by som povedal, že priemer je minimálne 12–13 hodín odvedené, ale dôjdeme väčšinou tam, kde normálny turista. A to je práve tým, že sa fotí, sem-tam natáčame niečo, takže je tam určite nejaká obeta z hľadiska kilometrov.

David

Ale i z hlediska spánku, ne?

Matúš

Ten spánok nie je tam.

David

Chodíte spát brzy.

Matúš

My to máme tak nejak. Snažíme sa úplne všetky ostatné veci minimalizovať. Trebárs raňajky sú už po ceste. Ráno sme schopní, keď vstaneme, do polhodiny kráčať. Väčšinou je to nejakých 40 minút max. a už kráčame a aj jeme raňajky po ceste. A tá večera je tiež úplne jednoduchá. Vždy nejaký kuskus zaliať vodou, rýchlo do toho hodiť syr, najesť sa, spať. Bez spánku to nejde. Ešte na tej prvej Te Araroa som bol schopný vstávať a robiť nočné timelapsy. Teraz si myslím, že by som zomrel na druhý deň, keby som niečo také spravil. Takže určite je tam nejaká obeta fotografovaniu alebo tvorbe, ale takto to máme radi, že je to vyvážené.

David

No jde vidět, že jsi dálkovým trekům a těm dobrodružstvím věnoval fakt hodně a dá se říct, že jsi jim obětoval i čas svého života. A mě zajímá tvůj pohled na to ve srovnání s většinou tvých vrstevníků. Myslím, že většina lidí v tomhle období buduje kariéru, rodinu, nějaké zázemí, děti a tak dále. A jestli jsi tomu dobrodružství nějakým způsobem tohle obětoval, anebo se mýlím?

Matúš

Určite. Určite mám pocit, že niekdy zo sociálnych sietí, keď sa ľudia pýtajú, ako je možné niečo také robiť, mám pocit, že oni by chceli aj rodinu, aj kariéru, aj polročný trek, aj peniaze. Možno jedno percento ľudí na svete to dokáže skĺbiť, ale pre mňa to reálne nie je. Takže určite nejaká obeta, či už v kariére, je to ťažké dať dokopy. Málokto, či už zamestnávateľ alebo kolegovia, rozumie tomu, že potrebuješ ísť na sedem a pol mesiaca na trek cez Európu. Je dokonca časť kolegov, ktorí mi ani neveria, že som na tých trekoch bol.

David

(smích) Okej.

Matúš

Takže je to tak. Určite, nedá sa mať asi všetko v tomto zmysle. A čo sa týka mojich rovesníkov, starí kamaráti tomu asi… Proste sú ľudia, ktorí tomu neporozumejú, niektorí jasné, zaujíma ich to, ale tiež tomu úplne nerozumejú. Ale potom sú ľudia na tých trekoch a to je úplne iná komunita a-

David

S těmi sis vyrozuměl.

Matúš

To ma baví. To je jedna z vecí, ktorá ma natiahla na tie treky, aj keď po tej Te Araroa sme už boli na trekoch, kde komunita takmer nebola alebo minimálna, ale na tej Te Araroa mi tí ľudia ukázali, že to ide, aj keď to nie je štandardné v populácii, že sa žije jedným spôsobom. Ale všetci tí ľudia, čo tam boli, to bola zmes kadečoho a to ma bavilo snáď najviac, že idú a je im to jedno a žijú, ako si žijú, a že to hlavne ide. A napadlo ma, že by to možno išlo tiež.

David

No a co je tedy ta tvoje hlavní motivace? Proč jsi přinesl oběť vůči standardnímu životu a rozhodl ses zasvětit část svého života těm dálkovým trekům? Co ti to dává? Co je ta motivace?

Matúš

Strašne ma to baví. Nielen tá chôdza, ale aj fotografovanie popri ceste, tá tvorba, je to čosi, pri čom pri ničom inom, čo som v živote robil, nemám taký pocit, že to je ono. Keď ideme niekde na kopec a už ide východ slnka a fotoaparát je v brašni a rýchlo ho beriem, nič iné v tom momente neexistuje. A to sú tie momenty, ktoré ma bavia a nenašiel som nič iné, čo by ich prinieslo v normálnom živote. Je to návykové určite, ale-

David

Aha. Pro někoho víc, pro někoho míň. (smích)

Matúš

Presne tak. Úplne každého by to asi nebavilo, ale ja sa do toho dokážem úplne stratiť a hlava je v tom momente čistá a myslíš len na to, čo v danom momente robíš a čo z toho vznikne. A to ma strašne baví.

David

A nestává se to po těch letech a tisících kilometrech nějakou rutinou?

Matúš

Nie, vôbec nie. Zamýšľal som sa nad tým, keď sme boli na Novom Zélande alebo v Patagónii a tie krajiny boli neskutočné, úplne niečo unikátne, ale stále ma baví… Teraz sme boli v Poľsku dva mesiace a baví ma ísť aj po poli a prejsť sa ním, nájsť kompozíciu, odfotiť. Teraz pred týždňom som šiel z domu od rodičov na najnižší bod na Slovensku cez Slanské vrchy, ktoré asi nikto nepozná. A bol to super trek. Strašne ma to bavilo. Takže aj také kvázi obyčajné miesta, stále ma to ťahá.

David

Jak to máš, když se vrátíš domů z toho treku? Myslím tím nějaký post-trail depression? Ten pojem ti je známý, tak jestli ti je vlastní, nebo ti je cizí?

Matúš

Je to strašné.

David

Jo?

Matúš

Myslím, že stále som teraz v tej… V tej depresii trošku. V tom PTDD trošku. Ale asi je to tak. Neviem. Ja si to vysvetľujem tým, že tá zmena nie je úplne na mozog, lebo mozog nie je pripravený na takú extrémnu zmenu z treku do normálneho života, a snažím sa to prežiť, ale je to ťažké a mám pocit, že s každým trekom je návrat horší.

David

(smích) Tak já jsem se tě chtěl zeptat na nějaké tipy, jestli už to máš vyřešené.

Matúš

Ja ti to nedám, to sa nedá. Dokonca teraz som čítal nejaké z Ameriky, nejaké výskumy. Presne. A niektorí psychológovia to prirovnávali k pocitom, ktoré majú profesionálni športovci, keď skončia s kariérou, že majú úplne rovnaký stav, než my hikeri máme, keď sa vrátime každý rok z treku. Tak mi to prišlo vtipné, že my končíme kariéru v podstate niekto aj každý rok a vie to byť zlé. A viem, že niekto hovorí, že treba snažiť sa chodiť von a tak, ale tá hlava vždy… Ide to ťažko a nie je to úplne jednoduché.

David

Ono jako po dlouhé měsíce máš nějaký jasný cíl. Ten pak skončí a často nemáš v hlavě třeba-

Matúš

Ten cieľ, tá aj komunita, niekedy aj v podstate ten, taký ten-to

David

To nepochopení možná u těch lidí, v tom běžném životě.

Matúš

Určite. Toto len znásobuje aj ten pohyb. Lebo akokoľvek chceš, tak pohyb ako z thruhiku nikdy nenapodobíš doma. Mohol by si chodiť koľko by si chcel a je to jedno s druhým. A vie to byť zlé teda. A viem, že niekto hovorí, že treba snažiť sa chodiť von a tak, ale tá hlava vždy to tam potom ide trošku… No a nie je to úplne jednoduché.

David

Ono jako po dlouhé měsíce máš nějaký jasný cíl, ten pak skončí a často nemáš v hlavě třeba-

Matúš

Ten cieľ, tá aj komunita, niekedy aj v podstate ten, taký ten-to

David

To nepochopení možná u těch lidí v tom běžném životě.

Matúš

Určite. Toto len znásobuje aj ten pohyb, lebo akokoľvek chceš, tak pohyb ako z thruhiku nikdy nenapodobíš doma. Mohol by si chodiť koľko by si chcel a je to jedno s druhým. A nie je to jednoduché.

David

Máš i zkušenosti s hikováním sólo? Nějakých delších přechodů? Nemáš nic-

Matúš

Myslím, že môžem-

David

Chtěl jsem srovnání, jestli vnímáš rozdíl mezi hikováním s parťákem a sólo?

Matúš

Išiel som sólo v podstate Južný ostrov Nového Zélandu prvýkrát, pretože s tým mojím parťákom, s Palim, sme sa rozišli na konci Severného ostrova a on sa zranil. A ten Južný ostrov som už išiel sám. A bolo to super, ale tým vravím, že tým, že Anna má úplne rovnakú predstavu o tom, ako by mal hike vyzerať a nerobíme absolútne žiadne kompromisy, v podstate porovnanie ani nemám, lebo robil by som úplne to isté. Takže asi tak.

David

Takže ten nejlepší možný match, co mohl být, tak-

Matúš

Myslím si, že hej. Sú tam nejaké výhody, trebárs teraz, keď sme boli v Turecku, ja si osobne myslím, že by ma tie psy tam zožrali desaťkrát, ale ona to vždy vyrieši rýchlo. A na druhej strane Anna je trošičku väčší introvert než ja a nerada sa rozpráva s ľuďmi. Tak to zas riešim ja, to je moja úloha na trekoch. Tak sa skôr dopĺňame a určite by to bolo ťažšie bez nej v nejakom zmysle. Ale nerobíme kompromisy. Myslím, že to je najväčší problém na trekoch, keď vidím, že niekto ide s niekým, tak každý má inú predstavu. A keď každý musí spraviť kompromis, v nejakom bode je to ťažké. Zažil som to aj ja s Palim a ja som chcel viac do toho ísť a on to chcel mať pohodovejšie a ani jedna z tých vecí nie je zlá. Každý si to môže spraviť tak, ako chce, ale keď sa musíš prispôsobiť, je to úplne iná záležitosť.

David

No a ani jeden člověk není spokojený, přehled až nějaký kompromis a-

Matúš

Jasné. A mne to bolo aj dlho ľúto, že s Palim to na tom druhom hiku neklapalo na začiatku a teraz, keď sme boli na Te Araroa druhýkrát, sme tam stretli dvoch kamošov z Nemecka a oni boli kamaráti od škôlky, mali päťdesiat, a po polovici sa tiež rozhádali a išli samostatne. A prišlo mi, že je to tak. Keď sú predstavy iné, môžeš byť kamoš aj štyridsať rokov a nakoniec to niekde možno skončí.

David

Říkal jsi, že s Annou ty třeba víc komunikuješ. Ona řeší nějaké jinačí věci. Máte ještě jinak rozdělené úkoly v týmu? Už jste se pravděpodobně sehráli za ty roky. Jeden staví stan, druhý vaří. Nebo takhle, jak to máte?

Matúš

Taká základná príprava, trebárs v kempe, robíme rýchlo, spoločne, aby to prebehlo, ale potom trebárs ona varí a ja píšem denník z cesty, aby to bolo rýchlo, tak trošičku to máme rozdelené. Je tam ešte zopár viac vecí, ale myslím, že deväťdesiatpäť percent robíme spolu.

David

Mhm, mhm. Takže říkáš, protože už jsme zmiňovali, že jsi spisovatel. Napsal jsi už tři knihy a teďka bude vycházet čtvrtá, jestli to není tajemství?

Matúš

Dúfam, dúfam, že áno, pretože ja nemám vydavateľa a vydávam to sám, takže čoskoro dúfam. Neviem, kedy podcast pôjde von, ale-

David 

Necelý měsíc.

Matúš

Okej, tak to už by mal bežať predpredaj a v tom predpredaji sa snažíme predať dostatok kusov na to, aby tá kniha mohla vyjsť, a dúfam, že to vyjde, lebo myslím, že je strašne fajn, aspoň pohľadovo. Samozrejme zvyšok zhodnotia čitatelia a bude to o Európe z Bulharska do Španielska. Spravili sme to tentokrát inak, spravili sme ju väčšiu a dali sme tam dvojnásobok alebo aj trojnásobok fotiek. Je tam aj dosť textu stále, ale bude to poriadna knižka na motiváciu na treky.

David

Jak dlouho bude trvat ten předprodej?

Matúš

Bude to mesiac asi.

David

Jo, tak to tam určitě dáme ještě odkaz do popisku, to ještě věřím, že poběží, takže-

Matúš 

Dúfam, že to pôjde-

David

Protože tady v tomhletom podcastu úplně ty příběhy dopodrobna neprobereme. Tohleto spíš beru jako nahlédnutí do mysli Matúše a věřím, že těch příběhů z té šest tisíc tři sta nebo kolik to mělo kilometrů dlouhé cesty budou stát za to.

Matúš

Ja dúfam tiež.

David

Ty máš za sebou i nějaké treky, které jsou etablované jako cesta SNP nebo Te Araroa. Ale máš za sebou i spoustu treků, které sis naplánoval sám. Jaký typ treků aktuálně preferuješ? Jestli máš nějaké preference a jak, protože těžké je často rozhodnout, kde zrovna příště vyrazím. Těch možností je nesmysl.

Matúš

Rozumiem. Oboje majú čosi do seba, ale je to diametrálne odlišné, keď nemáš všetky informácie, ktoré trebárs na tej Te Araroa, podobne ako v Amerike, tam funguje ten Guthook, ale už sa to volá FarOut. Máš tam popísané všetky zdroje vody.

David

Stáhneš si to týden před trekem a vyrazíš.

Matúš

Stiahneš si to a môžeš ísť. Máš všetky informácie a trebárs v tej Patagónii ideš a nemáš nič. Neviete ani či prejdeš, ani či tam bude niečo, a je to psychicky o hodne náročnejšie. Môžem povedať, že Anna to má možno trochu viac rada než ja, také tie dobrodružnejšie cesty. Ale má to čosi do seba. Pocit z toho je iný než na tej trase, ale na druhej strane rozumieme obaja aj tomu, že niekedy je fajn dôjsť na trek a len kráčať a nestarať sa. Má to určite niečo do seba. Aj preto sme na tú Araroa znova šli, že niekedy chceš ísť-

David

Jo, máš víc prostoru si užívat tu přírodu-

Matúš

Presne tak a riešiť iné veci než logistiku cesty, pretože niekedy to vie byť dosť náročné. Aj trebárs na Islande, keď sme išli okolo Islandu, boli tam časti, kde dvanásť dní sme boli bez civilizácie. A nielen o to, len zbaliť sa, ale aj kde nájsť vodu, ako zakempovať uprostred vulkanickej púšte a tak ďalej. Všetko je jedno s druhým. Je to omnoho náročnejšie. A je pravda, že nemáš toľko času pozorovať a neviem, na Zélande nejakú natívnu flóru a faunu a tak ďalej, alebo hľadať si iné veci. Určite je to ťažšie, ale preference… nepověděl bych, že jedno je lepší než druhé, ale jsou určitě jiné.

David

A máš tam i u těch tras, které nejsou etablované, lákavé to projít jako první, nebo to vůbec neřešíš?

Matúš

Úplne nemáme nejakú-

David

Ambici.

Matúš

motiváciu. Skôr ísť a vidieť niečo nové, niečo možno nafotiť, zažiť, ale nie nejaké rekordy alebo podobné. Byť prvý alebo najrýchlejší, alebo také niečo úplne. To nejak tak prišlo časom. Uvedomil som si to hlavne na treku cez Európu, lebo tam to zo začiatku bolo o tom, že sme počítali priemery kilometrov, aby nám to vyšlo do konca. Potom v jednej dobe v Alpách sme si povedali, že takto nás to nebaví, že to furt rozpočítavať, či to zvládneme, alebo nezvládneme. Proste len ísť a buď to vyjde, alebo nevyjde a je jedno, či budeme prví, alebo druhí, alebo tretí, alebo nebudeme. A proste si to užiť.

David

Já u těch cest, které… nešel jsem jich rozhodně tolik ani za setinu jako ty, ale nejsou tak známé a jdeš si tak trochu vlastní cestou. Tam mě to víc lechtá. Ten pocit dobrodružství-

Matúš

Je určite väčší-

David

a že nevíš, do čeho jdeš. Zároveň přesně to, že někdy to nevědomí, to dobrodružství a ten strach, se mu chceš vystavit, a jindy chceš prostě šlápnout-

Matúš

Je to určite dobrodružnejšie. A teraz napríklad, keď sme boli druhýkrát na tej Te Araroa-

David

To muselo být úplně, že jste už skvěle věděli každý kámen.

Matúš

Základnú trasu poznáš, však už si tam bol, tak približne vieš, kadiaľ si prechádzal a čo tam je. A mali sme čas ísť trochu hlbšie, spoznať trochu tú komunitu tramperskú. Na Novom Zélande volajú hiking tramping, takže majú brutálnu komunitu trampov a trochu viac sme sa snažili. Majú väčšinou na chatách magazíny a tak, a kľudne sme si dali deň voľna a snažili sme sa niečo naučiť. Keď sme niekoho stretli, odbočovali sme z trasy tu a tam, snažili sa niečo nájsť a tak. Bolo to strašne fajn. Máme Nový Zéland radi a máme ho ešte radšej po druhej Araroe a bolo to super, že vieš ísť trochu hlbšie s ohľadom na krajinu a komunitu a ľudí. Je to iné. Nie je to úplne to surové dobrodružstvo, ktoré je potrebné niekedy a užiješ si to týmto štýlom, ale je to niečo iné.

David

Jak moc řešíte nebo neřešíte jídlo? Řeknu to vlastně od tebe a Anny, protože vás beru jako parťáky, kteří spolu často vyrážejí. Jak moc řešíte jídlo? Já to vnímám tak, že když jsem na kratším treku týden až dva, neřeším spoustu sladkých tyčinek, sladké věci a během krátkého období si zdraví, když jim cukry, nezkazím. Ale když jsem někde půl roku, nechci jíst s prominutím ty sračky jenom. Jak to máte vy? Snažíme se nejíst vysloveně nezdravě na trecích, myslím, že…

Matúš

Tá základná strava je celkom v pohode. Viem, že niektorí ľudia žijú na čipsoch, ale niečo také vôbec.

David

Přesně, na to narážím.

Matúš

To je podľa mňa prúser. (smiech) My sa to snažíme… Samozrejme, strava je strašne jednotvárna, takže či je úplne zdravá alebo nezdravá? Ťažko povedať. Myslím, že nič tam nie je vyslovene nezdravé, ale je to jednotvárne po dlhú dobu. Snažíme sa rozumne aj nejakú vlákninu si zobrať so sebou, trebárs sušené ovocie, aj keď je to ťažšie a tak ďalej, ale neriešime to úplne do podrobností, ako napríklad niekto počíta kalórie. Ideme viac pocitovo, že je dobré nebyť hladný. Myslím, že ten hiker hunger, ako poznáme všetci, to je niečo, čo by nemalo byť alebo malo by to byť až niekde veľmi ďaleko na trekovaní. Prvý týždeň sa snažíme jesť tak, aby sme neboli hladní. Ideme pocitovo. Nesnažíme sa žrať odpad po ceste, ale viem, že to fičí niekde. Je fajn prísť po týždni do mesta-

David

K přátelům.

Matúš

Kúpiš si čipsy, dáš si burger, ale vyslovene na trase… Snažíme sa aj suplementovať, trebárs vitamíny, magnézium, ale to sme sa naučili počas trekov. To nás naučil trebárs Island. Tam bola strava dosť jednotvárna, všetko bolo relatívne drahé a resupply bol niekedy ťažký. Mali sme to tak jednotvárne, že v jednom bode sme boli strašne unavení a začali sme dostávať kŕče a bolo to celé divné. Napadlo ma, že možno sme hypovitaminózni alebo chýba magnézium a tak ďalej a skúsili sme nakúpiť vitamíny, magnézium a elektrolyty. Zlepšilo sa to a tam mi napadlo, že asi strava nedávala všetko, čo by mala, a odvtedy sa snažíme suplementovať po ceste.

David

Je pravda, že člověk to všechno, včetně různých minerálů, vyplaví.

Matúš

Určite.

David

Úplně jednoduše.

Matúš

Určite a ideš celý deň, niekedy je poriadne horúco a tak ďalej. Vypotíš to. Určite na to je potreba myslieť minimálne.

David

Máte nějaké ověřené konkrétní potraviny nebo recepty, na kterých si ujíždíte? Samozřejmě se to liší podle lokality, ale jsou to vaši stálici a dokážete na nich fungovat dlouhodobě?

Matúš 

Kuskus so syrom. (smiech) Mal som ho včera v campe. Išiel som autom z domu a našiel som si malý kemp, tak som si spravil kuskus so syrom. To je niečo, čo dokážem jesť celý čas. Aj ten kuskus sa nám od začiatku, keď sme ho začali od prvého treku, neokukal, ale sem-tam vymeníme. V podstate varíme alebo pripravujeme viac jedla len na večeru. A to je buď ten kuskus a výnimočne si dáme cestoviny, alebo šošovicu, alebo také niečo. Ale 99 % je to kuskus a potom cez deň je to viac freestyle pre oboch. Tam sa aj líšia trošičku naše zásoby. Ale to je jedna vec, ktorá sa nemení.

David

A jak řešíte konkrétně obědy? Protože na kratších trecích si člověk vezme dehydrované jídlo, ale na dlouhé treky to nejde. Řešíš to kuskusem?

Matúš

Nie, cez deň vôbec nevaríme, ani si nepripravujeme dopredu a väčšinou máme len nejaký sendvič alebo predtým som mal tortilly, teraz skôr obyčajný sendvič a kus syra k tomu. Keď nie je úplne teplo, niekedy vezmeme aj šunku, nejaký proteín, ale väčšinou je to jednoduché a obedy máme dvakrát za deň, väčšinou.

David

Taky jsem viděl nějaké vaše reelsko, že první oběd devět třicet a druhý ve dvě, že?

Matúš

Presne, lebo vstávame o štvrtej alebo piatej. Keď máš raňajky tak skoro, treba to posunúť. Potom to upravujeme aj podľa toho, kedy je východ slnka, lebo niekedy vstávame veľmi skoro, ale potom sa to postupne posúva. Na Islande to bolo naprd trochu, že tam sa nedalo vstať ani na východ, (smiech)

David

(smích) Na západ, jasně.

Matúš

Ale potom sme to posunuli. To bola jediná trasa, kde sme nedokázali na začiatku upraviť tak, aby sme išli s východom slnka, lebo bol niekedy o druhej ráno alebo o jednej tridsať. Potom sme si povedali, že nás to takto nebaví a že je to stále slnko hore nad nami, že je to také… Krajina je fajn, ale nie je to to isté. Potom sme vstávali brutálne skoro s východom slnka a bolo to zase fajn. No a potom sa jedlo upravuje stále podľa toho a pomedzi to tyčinky, do toho nejaké…

David

A na jakou hmotnost se dostanete v rámci jednoho dne? Kolik vám váží jedno jídlo? Nevíš?

Matúš

Vôbec nie, vôbec to neriešime a potom len vravím počas treku, trebárs ideme niekoľko dní a cítime: okej, včera sme jedli, ako sme nakúpili, ale sme stále hladní. Tak buď pridávame množstvo, alebo sa pridá olivový olej, alebo niečo také, aby sa kalórie dvihli. Ideme vyslovene pocitovo a ani neviem, koľko to má. No a potom, keď ideš, niekedy máš dvanásť dní alebo osem dní, musíš zbaliť do batohu, tak sa snažíme to kresať, lebo lepšie je nebrať so sebou dvadsať kíl jedla a ísť ľahšie a byť trochu hladnejší a potom to inde dojesť. Ale to už záleží aj od treku. Niekde sa to dá, niekde nie.

David

Jaký je tvůj přístup k ultralight výbavě? To je věc, která na dálkové treky patří, zvlášť když na nich trávíš tolik času jako ty. Máš osvědčený set výbavy, který už se nelíší, anebo to střídáš, zkoušíš novinky, rád experimentuješ, anebo máš rád spíš stálice?

Matúš

Celkovo môj pohľad na ultralight je pozitívny, pretože musím mať ultralight výbavu, aby som sa s fotografickou technikou vošiel do normálnej váhy a celkom sa mi to darí. Myslím, že batoh má väčšinou okolo sedem a pol kila aj s technikou. Teraz som mal so sebou fotoaparát s dvoma objektívmi. Keby som ich vyhodil, môžem behať, ale-

David

A kolik to vážilo teď zhruba?

Matúš

Fotoaparát? Myslím, že minimálne jeden a pol kila, len fotoaparát. Ale potom potrebuješ nabíjačku, väčšiu powerbanku a tak ďalej, takže sa to nabalí príslušenstvom. Plus mikrofón, takže to sa veľmi rýchlo vynásobí. Kvôli tomu riešim ultralight výbavu, snažím sa ušetriť čo najviac tam. Samozrejme, niekto je extrémny v tom, niekto menej. Povedal by som, že som trošičku menej extrémny, čo sa týka výbavy, ale stále to riešim. A stále si myslím, že jedna z najdôležitejších vecí je nechať nejaké veci doma, než to tlačiť. Napríklad spacáky úplne na nejaké tristogramové handry. To nemá zmysel, ale radšej nechať nejaké veci doma.

David

Jo, nemá smysl brát ty nejlehčí věci, že už je to třeba za hranou, ale dokážeš ušetřit víc tím, že necháš doma-

Matúš

Niekedy mám pocit, že ľudia majú zbytočne tričká… Majú najľahší spacák na svete, ale majú ich vlastne niekde inde. A len to-

David

Jasně.

Matúš

Je to také.

David

Není to vyvážené.

Matúš

Každý nech si to spraví tak, ako chce a ako má pohodlie na treku a je v bezpečí. To sa líši, ale pre mňa je to nejak tak. Set vecí mám už pevný, ktorý berieme, a nie je ich veľa, ale-

David

Máš jeden nejoblíbenější kousek?

Matúš

Mariposa.

David

Uhm, batoh.

Matúš

Batoh, čo je super. Trošku sa bojím nového modelu, ešte som ho nevidel, ale už od prvej Araroe ho mám. Stále meníme, keď dôjde životnosť, ale to je niečo, čo si viem predstaviť nosiť stále. Spacák od Cumulusu máme rovnaký už od prechodu Európy a tiež je super. Mám rád, že majú ten ich creator na stránke a že sme si vedeli nakonfigurovať, že si spacáky stále zopneme v noci, keď ideme spať a-

David

A používáš to?

Matúš

Uhm.

David

Aha, slyšel jsem zpětnou vazbu, že to je spíš lákadlo pro lidi, že tam je, předtím co se zapneš, tak tam je víc místa než jen pro dva lidi, což ale třeba zase na druhou oceníš, a že když jsi po náročném dni zpocený, unavený, neumytý, tak člověk je rád sám ve svém spacáku.

Matúš

Každý to môže mať za seba, ale za nás deväťdesiat percent času je to zapnuté. Jediné, keď to zapnuté nie je, tak keď sme na chate a sú tam samostatné postele. Aj preto nemáme radi, viem, že sú aj tie double quilty, ale v tomto zmysle by to bolo obmedzenie, že by si buď musel spať vonku, alebo sa tlačiť, a takto je to celkom. Máme to zapnuté vážne stále, s tým, že väčšinou tie spacáky máme upravené, to boli tie X-Lite štyristovky, ale máme ich doplnené na nejakých päťstotridsať gramov peria a šesťdesiat percent času by som povedal, že zapíname len vrch, že v podstate máme len veľkú perinu na sebe a tých pár studených nocí, keď je, tak sa zapína aj spodok, ale väčšinou to máme len ako obrovskú perinu a je to super.

David

Máš i nějaký luxury item, jak se říká v ultralight komunitě, nějakou věc, kterou bys teoreticky nepotřeboval, ale dělá ti radost, takže si ji vezmeš? Někteří nosí talismany, plyšáky a tak, jestli něco máš?

Matúš

Foťák by som nepočítal. To nie je úplne ten. Bez neho by som nešiel, to môžeme odpočítať.

David

Tak to je pravda.

Matúš

Teraz som skúšal po prvýkrát vankúš. To bol od Pneuma nejaký ľahší, pretože niekedy mám problém. Keď je chladnejšie, nemáš čo pod hlavu.

David

Hej, že to všechno máš na sobě.

Matúš

No a už som starší a už ma bolí krk niekedy v noci, tak som si hovoril, že možno som dospel do veku, keď bude mať vankúš, ale stále nie som stopercentne rozhodnutý, že ho na ďalší trek zoberiem tiež. Bolo to fajn, ale je to také.

David

Jasně.

Matúš

Že asi sa dá žiť aj bez toho. Neviem úplne.

David

Chtěl bych nakousnout nějaké tvoje zážitky a rovnou zmínit zážitek z cesty napříč horami Evropy, abychom navnadili posluchače na tvoji novou knihu. Kdybys měl vypíchnout zemi nebo lokalitu, která tě hodně překvapila v rámci celého přechodu, protože prošel jsi, kolik to bylo, šestnáct států?

Matúš

Šestnásť, hm.

David

Takže ses podíval do spousty míst, o kterých se často ani nepíše. Napadne tě lokalita, do které by ses někdy vrátil, byť věřím, že by sis to prošel celé znova?

Matúš

Bolo to dlhé. Musím povedať, že to bolo strašne dlhé, ale tak ako-

David

Místa, která tě překvapila.

Matúš

Vyslovene prekvapenie pre mňa bolo Švajčiarsko, pretože prišli sme z Rakúska a v Rakúsku sme nevideli nikoho kempovať vonku, žiadny bivak. A naraz sme prišli do Švajčiarska a ľudia spali po horách, po sedlách, pred chatami. Bolo to pre nás… bolo to také-

David

No právě tam, co já slýchám, tak tam je hodně striktní, prostě-

Matúš

Absolútne. A mali sme ešte zážitok, to bol myslím druhý deň na zelenej Via Alpina švajčiarskej a my sme si stále neboli stopercentne istí, ako to tam bude, stále sa snažíš zistiť. Začali sme tou Alpinou a prišli sme večer k chate a tam už neplatil Alpine Verein, takže chata sedemdesiat eur alebo frankov za noc, tam sme spať nemohli. A stretli sme hikerku a ona si varila pred vchodom do chaty cestoviny vo variči. Už to nám prišlo hodne divné, pretože párkrát nás chceli vyhodiť, že sme len jedli sendvič desať metrov od chaty. Zrazu sme videli tú hikerku s cestovinami, dali sme sa s ňou do reči. Tiež išla Alpinu a pýtali sme sa: spíš na chate? A ona: nie. A my: kde? A ona len tak. Bola tam lúka pred chatou, tam si to picla. Išli sme desať metrov ďalej, spravili sme to isté. Nikomu to nevadilo a celú švajčiarsku Via Alpina sme žili takto vonku. Strašne ma to prekvapilo. Keď sme išli skoro ráno na východ, videli sme, tam sa takto hýbal stan na kopci, na druhej strane zase niekto balil. Bolo to dosť prekvapivé. Možno druhá krajina, ktorá by mohla superiť so Švajčiarskom, ale v niečom inom. Všetci nás strašili Francúzskom, že najväčší problém francúzskych hôr sú Francúzi, a nepotvrdilo sa to. Bolo to strašne super, hlavne mimo Álp. To bolo skoro ako na Balkáne. Ľudia sa zastavovali, chceli nás zobrať domov, či nechceme ísť k nim na večer. Nikdy nebol problém. Nikomu sme nerozumeli. Nedohovorili sme sa ani raz. Ale pohostinnosť bola pre mňa úplne… Balkán bol fajn, ale nebol prekvapením, lebo tam vieš, čo čakať. Môže to byť super, aj nie úplne super, balkánska klasika, ale si pripravený na všetko. Od tých vyspelejších krajín som nevedel, čo predpokladať, a bolo to zaujímavé.

David

Takže jste se setkali i s nějakou vstřícností, kterou je často typicky právě Balkán?

Matúš

Presne tak. Na Balkáne to bolo vždy. Vidíš dedkov, chcú dačo povedať, ale napadne ich jediné medzinárodné slovo rakia a už musíš ísť tam. Ale vždy to bol taký chytrák, lebo vypiješ. Dáš si jednu, aby si ich neurazil. Potom ti povedia, že do druhej nohy, klasika. Ale potom ja som mal problém, že oni ešte hovorili: no ale ty si chlap a máš tu ženu a ona vypila dve, ty musíš vypiť tri, a potom to bolo zase do druhej nohy. Ideš s dvoma decami rakie v dobrom balkánskom teple. Myslel som, že nedôjdem.

David

Mě ještě napadlo, protože vy jste v rámci Balkánu přecházeli všelijaké hranice, řešili jste to nějak? Nedávno jsem se z Balkánu vrátil a pohyboval jsem se v pohraničí mezi Makedonií, Kosovem a Albánií. Moc nějaké permity vyřešit nejde. Jak jste s tím naložili vy?

Matúš

Vôbec som o tom tiež nevedel a jedinú zelenú hranicu, ktorú sme prechádzali, bola už na Via-

David

Takže jste jinak snažili jít přes oficiální přechody?

Matúš

Ostatné sme išli oficiálne, ale na Via Dinarica sme išli prvý prechod z Albánska do Čiernej Hory. A tam som zistil na poslednú chvíľu týždeň predtým, že sa riešia permity, a rýchlo som našiel stránku a požiadal som o to a prišlo to relatívne rýchlo, takže to sme mali. A potom tam bola ešte, myslím, že aj do Bosny sa išlo zelenou hranicou neskôr, ale tam som našiel na internete len, že to je jedno. A do Albánska bolo napísané, že „len Albánsko víta všetkých turistov“. (smiech) Tak sme si povedali: okej, nevieme, čo to znamená, ale uvidíme, jo?

David

Tak to já jsem si říkal, že budete muset procházet jen zelenými přechody.

Matúš

Mali sme zálusk, teraz to už bude jednoduchšie. Z Chorvátska do Slovinska. Oni mali niekedy dávno Cestu priateľstva a bola to trasa, ktorú spravili ešte za Juhoslávie, keď boli spolu. A keď sme to prechádzali, Chorvátsko ešte nebolo súčasťou Schengenu. Takže mal by si ísť na oficiálny prechod. Ale trasa tam bola a bola staranne používaná, tak ako máme radi, a chceli sme to skúsiť, ale nakoniec sme to radšej neriskovali. Majú naznačené posty hraničné a potom by sme tam niekomu vysvetľovali, že sme len na túre.

David

Vzpomeneš si na zážitek, který z téhle cesty nebyl úplně pozitivní? Z přechodu napříč horami Evropy.

Matúš

Nie úplne pozitívny zážitok… Ťažko nám niekoľkokrát bolo. Nie je to jednotný zážitok, ale trebárs Pyreneje na začiatku ma úplne zničili.

David

To bylo vaše poslední pohoří.

Matúš

Posledné pohorie. Snažili sme sa vo Francúzsku v centrálnom masíve dohnať trochu, ale bolo to fajn. Tam neboli kopce také veľké, ale mám pocit, že keď sa snažíš ísť rýchlejšie, telo viac trpí. A potom, keď sme sa dostali do kopcov, tam sa to rozsypalo. Bolo to ťažké. Začali sme HRP-čkom. Viem, že to je individuálne, kto ako ide, ale tam som už mal pocit, že sú to len skaly a nebaví ma to. Ale potom sme zišli na GR10. To bolo krásne, tam ma to strašne začalo baviť a potom to už šlo. Ale bola tam kríza nepekná. A mali sme aj prekvapivý zážitok. Stretli sme partiu guidov v tréningu a spali sme s nimi v bivaku. Ráno, keď sa zbalili, išli na nočný tréning orientácie. Nechali tam vrece odpadkov. Keď odišli, ja som to vrece zobral a čelovkou doniesol tam, kde začínali orientáciu.

David

Myslíš, že to bylo záměrně?

Matúš

Robili sa, že to nie je ich. Keď prišli, povedal som im, že to je ich a či si to tam nezabudli. Nesnažil som sa byť nejaký… ale oni sa snažili, že nie. A to ma dosť prekvapilo, že aj tí guidi, mali troch inštruktorov, nikto nepovedal ani slovo. Nechať tam vrece odpadkov… bolo to také.

David

To je smutné. Právě ti guidi by měli jít příkladem.

Matúš

Tak ono to nie sú… nepríjemný zážitok, ale našťastie sme nemali nič také. Skôr dobrodružné. Klasiky: míny v Bosne, búrka s bleskami a takéto veci. Teraz mám spomienkový optimizmus, keď mi to príde fajn.

David

Ono už jsou to dva roky?

Matúš

Už sú to dva roky.

David

Tak potom už opadne-

Matúš

Už z toho máš „jej, super“-

David

Jojo, jsi rád, že jste přežili.

Matúš

Sedeli sme v sedle skrčení v búrkach a tak, ale búrky boli ťažné, tie Alpy. Každý deň. Mali sme rok, keď bolo strašne teplo, a odrazilo sa to na búrkach. Našťastie Alpy majú sieť chát a s alpin ferajnom sú chaty najdostupnejšie ubytovanie, aké sme si mohli dovoliť po celej ceste, niekedy aj za desať eur sa vyspíš v posteli. Keby chaty neboli, viem si predstaviť, že možno to ani neprejdeme, lebo búrky boli vyslovene beh od checkpointu k checkpointu, aby sme sa tým preplietli, a nie je to sranda na horách, keď to príde.

David

Souhlasím. Možná ještě, abychom to zakončili pozitivně, tak tvojí poslední cestou: můžeš vypíchnout pozitivní nebo nejvíc zážitek, který v tobě zůstal po druhém přechodu treku Te Araroa na Novém Zélandu?

Matúš

Pozitívny zážitok? Určite nevynechať Stewart Island, keby tam niekto išiel. Ja som ho prvýkrát vynechal. Už som bol presýtený zážitkami, tak som tam nešiel a určite sa oplatí si to natiahnuť, lebo to bola paráda. Aj s tými vtákmi kiwi, na Stewart Islande je veľká populácia, bolo super ich vidieť, ako behajú okolo nôh. Bolo to vážne fajn. A tiež, čo bolo super, je, že tentokrát, tým že Te Araroa sme išli už predtým, sme sa nebáli viac experimentovať a robiť odbočky a hrebeňovky a myslím, že to je super. Keď niekoho baví dobrodružnejšie, určite by sa nemal báť odbočiť z cesty tu a tam a pridať si dačo, lebo tie miesta stáli za to.

David

A co vás čeká dál? Máš seznam cest, které bys chtěl podniknout a už vyhlížíš, co bude dál? Často lidi řeší post-trail depression, že začínají plánovat další cestu.

Matúš

Som v fáze post-trail depression, keď som sa ešte ani k plánovaniu nedostal, ale možno by bolo dobré. Teraz sme v fáze života, že je to skôr neisté. Určite na nejakú trasu pôjdeme, baví nás to a som si istý, že skôr či neskôr vybehneme, ale je možné, že to teraz zaberie trochu viac než… Musíme, nedá sa, niekedy musíš riešiť aj normálny život a teraz asi bude epizóda, keď budeme musieť vyriešiť aj to… ale ty chceš z deperá, (smiech) ty to určite poznáš.

David

Jasně. A co by byla rada, kterou bys dal člověku, který chce vyrazit na první dálkový trek, ale nemůže se rozhodnout, nebo váhá? Možná pocity, které jsi zažil předtím, než ses do toho pustil, jestli to je pro tebe a tak.

Matúš

Treba vyraziť, netreba sa toho báť a určite lepšie začať etablovanejšou cestou. Nie vždy to vyjde dobre, ale väčšinou áno. Človek sa naučí a byť pripravený učiť sa na ceste a skúšať nové veci a len tak niekto uvidí, či ho to skutočne chytí. Nemyslím, že teoretizovaním nad počítačom sa to spraví. Treba ísť.

David

A nějaký trénink podstoupit. (smiech)

Matúš

Určite.

David

Aby si to člověk užil, protože-

Matúš

Presne tak. Myslím, že to tak je. Hlavne ja som to zažil na esenpéčke. Keď človek trpí celý čas, tam ani spomienkový optimizmus úplne nefunguje. Na esenpéčku… tak ťažká bola pre mňa. Takže trénujte.

David

Je možná smutné, že potom lidi na to vyrazí, zažijou takový zážitek a spousta z nich to utne, ukončí a už nedá druhou příležitost.

Matúš 

Hm. A druhá vec, ktorá dosť veľa ľuďom pokazí zážitok z treku, sú očakávania. Veľa ľudí má očakávania, ktoré sú nereálne voči trekám, hlavne na Te Araroa. Je to vidieť, lebo veľa ľudí tam ide s tým, že budú v horách od začiatku do konca. Ono to tak nie je, ale to je ľahké zistiť. Je fajn pozrieť sa na trasu, čo ma čaká- čo ma môže postretnúť, na akom teréne pôjdem, a potom aspoň človek nebude prekvapený, že nie je v horách každý deň od rána do večera.

David

Když to shrneme: příprava, vyrazit a nemít očekávání. (smiech)

Matúš 

Presne tak, tieto tri, myslím, že-

David

Svatá trojka.

Matúš 

…sme to dali dokopy.

David

A poslední filozofická otázka na závěr. Jak si myslíš, že tě změnily dálkové treky? Pokud tě nějak změnily za posledních devět let. Myslím, že je to devět let, že?

Matúš

Hm, je to deväť. Určite si myslím, že každý trek mal hodnotu pre mňa, že som sa na nich niečo naučil. (přemýšlí) Nechcel by som to úplne zhrnúť, ale skúsim po trekoch. Začnem Ararou, lebo tam to skutočne začalo. Tam som si uvedomil, že sa to dá. Že sa dá chodiť a mať dobrodružný život a skúsiť to inak. V Patagónii som si uvedomil skôr z hľadiska minimalizmu, nielen že s akým málom dokážeme my s Annou prežiť v divočine, ale aj ľudia, ktorí tam boli, arrieros alebo domáci, že sú šťastní a žijú tam s ničím v horách. To bola celkom lekcia. Na Islande sme sa naučili, že dokážeme prežiť v zlom počasí- -to zlo (smiech) a že to vie byť sranda niekedy, ale aj ťažké. Na Európe sme hovorili, že počítanie je niečo, čo ma nebaví, a že život ma baví tak, že ísť podľa pocitov a tak ďaleko, ako chcem, ale nemám rád časový tlak alebo vzdialenosť. Každý trek mal malú lekciu, ktorá človeka zmení a dá mu niečo. Len niekedy to nie je vidieť hneď, človek si to musí nechať v hlave uležať. A napríklad posledná Araroa, boli sme tam po druhýkrát, aj to pre mňa malo dôležitú lekciu, lebo bol to čas, keď som si nebol istý, či robíme správne, či ideme správnou cestou s trekami a či to niekam ide. Ale keď som videl porovnanie, aj z hľadiska tvorby, čo som robil na prvej Araroe a kde som teraz, a tiež ako thruhiker, ako som išiel prvú a ako to išlo teraz, dalo mi to krásny kontrast, že niekde sme sa dostali a že je to stále fajn.

David

To určitě. A poslední otázečka na závěr: vzpomeneš si na maličkost nebo i větší věc, která ti v poslední době udělala velkou radost?

Matúš

Že som mohol prísť do podcastu do Gramína a porozprávať sa, lebo bolo to veľmi fajn.

David

Okej, já moc děkuju. Děkuji, Matúši, že jsi dorazil a že jsme to konečně nahráli. Moc mě to bavilo. Věřím, že i posluchače, kteří si za ten podcast dlouho žádali. A přeju ti spoustu dalších cest, ale hlavně ať se ti vydaří tvá kniha a všechno, co máš v plánu. Držím palce.

Matúš

Dík. Ďakujem za pozvanie, dúfam, že keď bude ešte jeden, že to nebudeme zase dávať dokopy tri roky, ale-

David

Budu rád. Uvidíme.

Matúš

Tak snáď.

David

Jsem tomu otevřený.

Matúš

Vďaka.

David

A děkuji vám, posluchačům, pokud jste to dokoukali až sem. Matúša najdete na jeho webu matúšlašan.com a na sociálních sítích, že jo, Instagram, Facebook a potom v knihkupectvích a tak.

Matúš

Presne tak.

David

A nás najdete na Spotify, YouTubu, takže nás tam odebírejte, ať vám neutečou žádné další díly podcastu Život na treku. A to je u nás vše a uvidíme se u dalšího dílu. Tak se mějte. Čau. Čau.