Po trase Camino de Santiago de Gran Canaria

Posledních pár let se snažím na pár dní vypadnout ze šedé a depresivní Prahy někam do tepla a za sluncem. Jsem člověk, co má zimu rád, ale pár dní v teple dělají zázraky. Kanárské ostrovy už jsou osvědčenou destinací, a tak i letošní zimu vyrážím na ostrov Gran Canaria. Při předchozí návštěvě jsem zjistila, že skrze ostrov vede stezka Camino de Santiago a při plánování cesty to byl jeden z mých cílů, co na ostrově podniknout, a tak do svého 45l ultralight batohu balím příslušnou ultralight hikerskou výbavu. Po pár dnech strávených u oceánu v hlavním městě Las Palmas si v infocentru vyzvedávám poutnický pas a vydávám se autobusem do městečka Gáldar, kde stezka začíná na příhodně pojmenovaném náměstí Plaza de Santiago.

• Délka trasy: 64 km
• Kumulované převýšení: 2837 m
• Odkaz na trasu: mapy.cz/s/domogupuvu

Den 1

Po příjezdu do Gáldaru jdu doplnit zásoby vody a jídla do místního Sparu. Vody bude potřeba hodně, protože minimálně do zítřejšího dopoledne nenarazím na žádný zdroj vody a sluníčko na ostrově svítí poctivě. Ostrov je suchý a veškerá pitná voda je dovážena z pevninské Evropy.

Batoh plně naložený dávám s velkým úsilím na záda a jdu na začátek treku. Plaza de Santiago je malebné náměstíčko s krásnými starými stromy, katedrálou, kašnou, ale já mířím do infocentra, kde doufám v první razítko do poutnického pasu. Razítko je, tak teď ještě kafe a zumo de naranja (čerstvý lisovaný džus s dužninou), ať se mi dobře jde. První půlka Camina je v podstatě furt do kopce, uprostřed ve vnitrozemí se stezka párkrát “zhoupne” a pak se finišuje sestupem opět k moři.

Jen co se vymotám z města, tak začínám stoupat. Průběžně se střídá pár baráčků, stezka v přírodě a chůze po silnici. Po 8 upocených kilometrech cítím, že je nejvyšší čas na obědovou pauzu. Mám štěstí a ve vesnici Sucillo je bar~cafeteria…prostě místo, kde se schází místní, ale teď v poledne tu nikdo není, tak beru studenou plechovku Coca cola a jdu si lehnout na lavičku na prázdném dětském hřišti. Nakonec tu dávám mini siestu a další hodinu a půl se odsud nehnu. Potřebovala jsem to jako sůl po 750 nastoupaných metrech!

Druhá půle dne se hned jde líp. Na chvíli dávám podcast do uší, abych se tolik nesoustředila na to, jak jdu furt do kopce. Stoupám po silnici a pěšinách dále do vnitrozemí. Na 13 kilometru narážím na odpočinkové/piknikové místo, kterých je na ostrově spousta. Snažím se hodně pít, protože se na přímém slunci potím až až. Koukám na mapu, kam bych dnes chtěla dojít a zabivakovat. Dvě hodiny světla, tak to by ty 4 kilometry a 300 výškových metrů neměl být problém. Do čelovky jsem dala nové baterky, takže se tmy nebojím, ale bivak za tmy se mi dělat nechce.

Potkám dvojici, která se vrací z jednodenního výletu. Kromě dopoledního vybavování ve městečku jsem potkala za první den na Caminu asi 5 lidí. Po 17 hodině jsem na krásném místě s výhledem a nejraději bych tu zůstala na noc, ale je silný vítr, tak se chtě nechtě vracím po stezce níže asi půl kilometru a hledám. Dvakrát měním lokaci, protože si to chci udělat hezký až nakonec najdu svůj hotel na noc. Se zbytky světla dávám mezi stromy hamaku a do ní již tradiční ultralight výbavu v podobě karimatku Klymit Static V2 a spacák Lite Line 400 od Cumulusu. Hážu do sebe nějaké jídlo, aby se neřeklo, natáčím pár záběrů do vlogu a jdu se zachumlat do spacáku. Tenhle set-up naprosto miluju, je to jako kdybych byla v obejmutí nadýchaného obláčku. Nejdřív je vítr, ale pak ho vystřídají hvězdy na nebi. Čtu si na čtečce, protože v půl osmé fakt usínat nechci, abych nebyla vzhůru třeba v 5, když je světlo až před osmou ranní. A po 9 hodině se snažím o spánek.

Den 2

Noc byla… jak to říct…zajímavá. Okolo 22 hodiny se zvedl vítr a já koukajíc na koruny stromů začala pociťovat strach. Hamaka se se mnou houpala ze strany na stranu a něco podobného se dělo i nade mnou v korunách stromů. Věděla jsem, že v tomhle prostředí prostě neusnu. Chvíli přemýšlím, ale pak se prostě vyhrabu ze spacáku a balím se na úprk. O 4 km níže jsem viděla piknikové zázemí (Área recreativa Monte Pavón, těch je na ostrově v horách hodně) a tak za světla čelovky mířím tam. Vše znovu vybaluju, ale zůstávám na zemi schovaná ze 2 stran betonovu zdí záchoda….hiker trash, co víc na to říct.

Po probuzení si uvědomuju, jak rychle dokážu svůj set-up sbalit. Nevím, jestli je to mnou (kéž by 😉 )a nebo prostě skvělým vybavením, na které se můžu spolehnout. Vyrážím opět na Camino a opět do kopce. Po 8 kilometrech se dostávám do sedla Cruz de Tejeda. Kde si dávám brzký oběd a dobírám vodu. Přede mnou jsou nádherné výhledy na vnitrozemí ostrova a také na mě čekal nejkrásnější úsek na trailu. Nabita jídlem a pitím jdu s úsměvem na tváři až pod nejvyšší vrchol ostrova Pico de Las Nieves (1949 m.n.m.). Na pár kilometrů odbočuju z Camina a jdu si dát vrcholový výšlap na Pico.

Po vyfocení vrcholových fotek si od pána v obytňáku kupuju plechovku piva na večer a jdu na dnešní bivak. Po trochu dramatické noci nehodlám dnes riskovat a jdu na piknikové místo (Llanoz de la Pez). Je tu spousta laviček, přírodních grilů, záchody a pitná voda a kolem 18 hodiny už je většina day-hikerů z hor na cestě domů. Vybaluju nocleh, dávám večeři a zasloužené pivo. Jelikož je tma už v 19 hodin, tak pár hodin střídavě čtu na čtečce a koukám do telefonu. Okolo 22 hodin usínám a budím se s rozbřeskem.

Den 3

První den, kdy se Camino konečně “otočí” a já nebudu furt jen stoupat, ale už i trochu klesnu. Pobalím bivak, díky tekoucí vodě udělám i nějakou tu hygienu, aby se neřeklo a vyrážím na cestu. Dnes trail postupně opouští borovicové lesy a vymění je za opuncie a jiné subtropickou vegetaci. Za 10 km přicházím do krásného horského městečka San Bartolomé de Tirajana a mířím do mě již známé restaurace na náměstí, kde jsem vloni objevila místní specialitu – pappas arrugadas (malé brambory s omáčkou z chili, česneku, olivového oleje a dalších dobrot). Během polední pauzy píšu pozdravy na pohledy domů a začínám řešit dnešní nocleh. V dnešním cíli má podle mapy být poutnické ubytování, tak tam chci dopředu zavolat, ať vím s čím můžu počítat, bohužel se nikam nedovolám…Španělsko. Jsem trochu naštvaná na to, že Španělé jsou prostě takoví a doufám v nějaké hikerské štěstí, když vyrážím na druhou půli dne.

Z města stoupám do sedla  a pak už jdu jen dolů po kamenité cestě. Slunce na mě praží naplno, tak se snažím dostatečně pít a stihnout restauraci v mém dnešním cíli, která má do 17 hodin, abych si nakoupila zásobu vody na závěrečný úsek treku. Po cestě potkávám pár, který vypadá, že jde taky Camino a mají na sobě ultralight výbavu. Usmějeme se na sebe a ptám se, kde mají v plánu spát. Proč to vlastně dnes tak řeším je, že vím, že už nepotkám stromy, kde bych zahamakovala a nechci spát v pouštní krajině na otevřeném prostranství. A taky jsem si to chtěla udělat na závěr treku hezký a dobře se vyspat na posteli.

Přicházím do vesnice Ayaguares, kde přichází hledání noclehu. Paní z restaurace, která mi prodala vodu se mi snaží pomoci, protože původní ubytování se proměnilo v místo pro ubytování imigrantů. Volá známým z vesnice, jestli by mě někdo na noc neubytoval, ale nedaří se. Poděkuju za snahu a vodu a jdu o asi kilometr dál, kde zkouším štěstí v další restauraci, která se teprve rozjíždí na večer. Mám v hlavě hlášku mámy “líná huba, holý neštěstí” , ale už se trochu smiřuju, že budu spát venku někde na kamenitém povrchu. Kuchař v druhé restauraci zaslechl, jak se ptám šéfa na baru, jestli neví o ubytování a neváhá a hned volá známým. První telefonát – nic. Druhý telefonát a …. mám nocleh na posteli! Poděkuju a dělám v restauraci útratu v podobě piva. Po celém dni na slunci chutná nejlíp! Zasloužím si ho a poté se odebírám k paní, která mě ubytuje. Luxus to není, ale sprcha a postel po 3 dnech je vlastně luxus. Spím jak zabitá.

Den 4

Probouzím se budíkem v 7:30 a vycházím spolu s východem slunce lehce před 8. Přede mnou je 18 km k moři do města Maspalomas. Čeká mě výstup do sedla a pak dlouhým kaňonem na okraj města. Snažím se vyhnout prudkému slunci, tak jdu rychle a těším se na odměnu v podobě jídla. Přes město jdu asi 4 kilometry, tak se stavím pro oslavnou plechovku studeného nápoje a hledám turistické infocentrum, kde dostanu poslední razítko do poutnického pasu. Paní v infocentrum mi udělala show a jako jediná se mnou konec cesty oslavila. Po obědě už jsem u moře a hned si jdu smočit nohy. Je čas na to symbolicky oslavit konec Camina, které jako jediné Camino nekončí v Santiagu.

V cíli solo hiků na nás většinou nikdo nečeká (obzvlášť ne v zahraničí), a tak si vymýšlím svůj vlastní “přivítací” rituál a děkuju nohám a tělu a trailu, že to se mnou zase zvládli! Poprvé jsem solo-trekovala v zahraničí! Na závěr dávám pizzu, kafe a zmrzlinu a v podvečer jedu autobusem zpět na sever strávit posledních pár dní v teplu než se vrátím zpátky do zimy.